Nové zápisy – Sobota 12. listopadu 2011
Osoba Magor
Zmoudření dona Quijota se nekonalo. Chmátni si, a hned pochopíš. Včera jsem byl po třiceti letech v divadle. Říkáš, kolikrát se taková věc v životě stane? Když se setmělo, psi mi lízali rány, které nebyly vůbec hluboké. – Vždycky jsem si myslel, že Prostřední Vydří je loutková hra, na návsi dechovka, uzené makrely a mořští koníčci. Náčelník Sokola selbstverständlich. Na udici chytil preparovanou rybu. Nebyl to ani kapr, ani muréna. Na hrobech rostla hlíva ústřičná. – Poslední dobou, když vyjdu do mrazu, jako by mi vynechávalo srdce. Pán Bůh ví, jak je ti. – V Tasově jsem byl kolem Velikonoc. Ze hřbitova bylo oraniště pokryté žlutým jílem, který vypadal jako vnitřnosti housenek. Šlapali jsme v stehenních kostech. Opodál náhrobku ležela měděná lucerna s nápisem NEBRAT! Někde ani smrt nebere. Mlha byla až mléčná.
"Čurák čurákem zůstane, i když mu nikdy nevstane."
Zemřel Magor a paní Ševčíková odmítla zaměstnat cikaňu v prádeně. Tolik dva titulky z českých novin, které mi stály za to, abych je rozklikl a přečetl si je.
Vynikající je hlavně článek Pavla Kosatíka v Hospodářských novinách. Osobních vzpomínek mnoho nemám. Od Magora mě dělí řada let i odlišnost názorů, přesto jsem s Magorem seděl u stolu asi třikrát. Řeči se vedly veskrze hospodské a Magor většinou mlčel.
Idiot Crusoe aneb za Českou Třebovou nezačíná Asie!!! – Homér
Kapela Idiot Crusoe vznikla těsně po pádu železné opony a přesto je označována jako „undergroundová“. Dokonce někdy jako „poslední androš v Česku“. To je první idiotismus. Nebudu zatěžovat chudinku už postaršího Consula cancy o tom, že underground je myšlenkový směr a nikoli hudební styl, to ví každej debil a dokonce i Magor. Je pravdou, že establishment se svojí kulturou a se svými názory na tu naši tu zůstává a prakticky se nezměnil, ale my kanálama lézt nehodláme! Jelikož za Českou Třebovou nezačíná Asie.
Nové zápisy – Čtvrtek 10. listopadu 2011
chtěl jsem psát úplně o něčem jiném, o vztahu člověka k půdě, o vztahu člověka k zemi, o rozkrádání toho všeho, o nicotnosti našeho vztahu vůči všemu, o nízkosti pohnutek, o ubohých, ohlodaných kostičkách jakési snad „moci“ v lidském světě, a najednou se doslýchám z několika stran od přátel, že „Magor umřel“, zachvátil mě smutek, velký smutek, jako kdyby mi někdo uťal ruku, vyrval kus masa z těla, vím, smiřovat se je potřeba, se vším, jsme tady jen na návštěvě, každý den je darovaný, každá vteřina, odpočinutí věčné dej věrným zemřelým, ó Pane, a Světlo Věčné ať jim svítí †
Zlín – Cigánov, v předvečer svátku sv. Martina, A. D. 2011, 13:51
Nové zápisy – Středa 9. listopadu 2011
mám rád jasné slovo Ludvíka Vaculíka, vždycky jsem ho měl rád, už od dob Literárních novin („Ostatně soudím…“), které jsem své matce kupovával v malém novinovém stánku kdysi v M. H., na Náměstí Karla Marxe, A. D. 65, 66…, už od dob Sekyry jsem si tohoto poctivého válečníka velmi vážil, ač vycházel z jiných světů, jinými věci se trápil, „normalizaci“ jinak prožíval, ale dnes se s ním cítím tak spřízněn snad jako nikdy předtím, je to slovo jiné, ale pevné, výstižné, je to pro mne vůbec jeden z posledních zastánců selského rozumu, a řekl bych obecně – vůbec zdravého rozumu – ve vševládnoucích a všezahrnujících vodách pomatenosti a morálního kriplovství, – vedl jsem před několika dny drobnou názorovou výměnu s česko-americkým performerem a pedagogem Milanem Kohoutem, jehož odvážné akce vzbuzují respekt, ale jehož slova, týkající se „náboženství“, mne uvádějí do rozpaků, svou nemetaforickou striktností, a vlastně omezeností, reagoval jsem na komentář M. K.
Nové zápisy – Úterý 8. listopadu 2011
„za mimořádně idiotský považuju především automobilový průmysl, o jaké to ‚potřebě‘ energie mi tu mluvíte?“ – tato slova jsem si zapsal v Brně na svátek sv. Františka z Assisi v úterý 4. října někde na ulici, od té doby se mi – pooperačně – úžasně změnil zrak, opravdu znovu vidím, když moje poslední dny byly přikryty mlhou více, než jsem si byl schopen připustit, a víc než jsem vlastně vůbec vnímal, teď stojím na křižovatce před Baťovou nemocnicí, střetávají se tam čtyři různé cesty, jedno auto za druhým, počítám osádky, z dvaceti až pětadvaceti aut sedí v každém z nich jen šofér, často velké limuzíny, sem tam i nějaký terénní vůz, s jediným člověkem, až ve třetí desítce se objevuje spolujezdec, pak zase jen jeden a jeden člověk, víc než sto aut, ani v jednom (kromě snad dvou tří případů nějakých montérů či dělníků v náklaďácích) ne víc než dva lidé, je mi z toho nanic, z té tuposti, z té zbytečnosti, z té naprosté bezohlednosti ke krajině, k přírodě, k životu, chcete mi tvrdit, že člověk takto trčící ve svém vozítku je schopen vnímat, kde vlastně žije? že dokáže nějak „chránit“ přírodu? životní prostředí?
DEN POTÉ
MELUZÍNA (Ethno–punk z Veselého hřbitova) !NAHRÁVÁ DEMO!
Charismatická zpěvačka, kytara, djembe, basa. Valašský přídech...
Nové zápisy – Neděle 6. listopadu 2011
slyšel jsem několikrát poslední dobou od lidí slovo „bezďák“, což mělo značit „bezdomovec“, dotklo se mě to, to slovo mě uráží, nikdo nemá právo takto familiarizovat a snižovat falešnou důvěrností jméno – označení – pro tyto spolubratry, je snižováním i posledních zákoutí jejich důstojnosti, každý bezdomovec má právo, aby byl jmenován slovem „bezdomovec“ či slovy „homeless man“, neřku-li „homeless woman“, nechte si své důvěrnosti ke kafíčku a televizním seriálům, nešpiňte poslední zbytky úctyhodnosti těchto, tak mně blízkých, a mnohdy o celá nebesa zajímavějších a spravedlivějších mých bližních, než jste vy, spořádaní a na zimu zateplení občané –
Zlín – Cigánov, 6. 11. 2011, 14:29
Nové zápisy – Pátek 4. listopadu 2011
(psáno k soubornému vydání díla Františka Listopada, vydávanému nakladatelstvím Dauphin, ve Starém Městě pod Landštejnem, v listopadu 2011, k devadesátým narozeninám básníkovým)
Faktury – fraktury
(„Nelze hovořit než obyčejně“)
Je už po Dušičkách a já jsem stále ještě nesplnil svůj slib, daný nakladateli, že napíšu několik slov k vydání souborných spisů básníka přece mně tak nesmírně blízkého, básníka vzácného, básníka, jehož jsem před chvílí při chůzi pro sebe charakterizoval pro můj svět vysokou laťkou vážnosti a potřebnosti jako básníka nehledané samozřejmosti. To je pro mě ta nejvyšší laťka.
Ale jak jsem se k Františku Listopadovi vlastně dostal? Jaká byla moje cesta k jeho dílu?
Janele z Liků – V zahradě myšlenek příležitostného vraha
Léto v zahradě vane
v aleji ovocných stromů
z plátěného šátku zvedám
do náruče svou matku
má slepené vlasy
v prošedivělém copu
trochu pomačkané šaty
otisk lučních kytek v lýtkách
- « první
- ‹ předchozí
- …
- 59
- 60
- 61
- 62
- 63
- 64
- 65
- 66
- 67
- …
- následující ›
- poslední »