Nové zápisy – Středa 9. listopadu 2011

mám rád jasné slovo Ludvíka Vaculíka, vždycky jsem ho měl rád, už od dob Literárních novin („Ostatně soudím…“), které jsem své matce kupovával v malém novinovém stánku kdysi v M. H., na Náměstí Karla Marxe, A. D. 65, 66…, už od dob Sekyry jsem si tohoto poctivého válečníka velmi vážil, ač vycházel z jiných světů, jinými věci se trápil, „normalizaci“ jinak prožíval, ale dnes se s ním cítím tak spřízněn snad jako nikdy předtím, je to slovo jiné, ale pevné, výstižné, je to pro mne vůbec jeden z posledních zastánců selského rozumu, a řekl bych obecně – vůbec zdravého rozumu – ve vševládnoucích a všezahrnujících vodách pomatenosti a morálního kriplovství, – vedl jsem před několika dny drobnou názorovou výměnu s česko-americkým performerem a pedagogem Milanem Kohoutem, jehož odvážné akce vzbuzují respekt, ale jehož slova, týkající se „náboženství“, mne uvádějí do rozpaků, svou nemetaforickou striktností, a vlastně omezeností, reagoval jsem na komentář M. K. k jednomu facebookovskému komentáři o „církvi“ (myšlenému pozitivně, což je dnes méně neobvyklé), na narážku jednoho diskutujícího (o tomto „pozitivním“ projevu jednoho církevního hodnostáře - http://www.news.va/en/news/full-text-note-on-financial-reform-from-the-p...) píše M. K.: „jakékoliv organizované a institucionalizované náboženství je pro mě totalitní diktatura našemu svobodnému myšlení. To pak musíme odevzdat do rukou nesmyslných myšlenkových konstrukcí a už dál nepoužívat mozek a jen ‚věřit‘,“ – když pominu tu „instituci“, musel jsem reagovat na „nesmyslné myšlenkové konstrukce“ a na křivé nasvětlení slova „věřit“, do komentáře jsem napsal: „není to ‚téma na diskusi‘, ale přesto musím říct, že pokládám vylučování ‚svobodného myšlení‘ a náboženství za velkou vulgarizaci, kterou si někdo dle svého svědomí a vidění dovolí, někdo ne, pro mne to nemá smysl, je to taky hodně otázka terminologie, slov – a co pod tato slova pro sebe dávám, – sledoval jsem Tvůj televizní hovor před časem skrze televizi (jsme přátelé s Milanem Kozelkou, několikrát jsme spolu telefonovali, a tykali si, snad si vzpomeneš), a bylo mi jasné, že při slově „náboženství“ vidíš před sebou rudou muletu, ale myslím, že to je hodně otázka slov, a co pod ně skrýváme, ale – jak říkám – na diskusi to není, je to v podstatě, jak píše Amiel, tak, že ‚víra je jistota bez důkazů‘ (což ovšem do jisté míry je taky metafora), ‚věřit‘ není zlé samo o sobě, stýká se tam – aspoň dle mého pohledu – horizontalita s vertikalitou, to nelze posuzovat zvnějšku, ale pouze zevnitř, z autopsie – – – to jsou jen takové ‚poznámky k tématu‘ - s pozdravy - j. e. f. (ten článek jsem nečetl, snažil jsem se jen o obecný ‚náhled‘ k Tvým slovům....)", odpovědí mi bylo toto: „Budiž, ale jakmile do té víry člověk vrazí nějaké jméno boží, ať už od fiktivního ježíše a jeho nepochopiteleného ‚otce a ducha‘, až po ‚zbožštělého‘ mohameda, či ‚vyvoleného‘ mojžíše, nebo kšeftařského‚ čistého‘ budhu atd., tak je to jen recept na vzájemné vyvražďování se – toť moje osobní zkušenost z cest po světě… ať jdou doprdele všichni bozi. Jsou už vyhynulý duševní druh.“ – má poslední slova k té věci – už pak bez odpovědi – byla tato: „víš, to je právě ten problém, Ježíš rozhodně není ‚fiktivní‘, proč by měl být? je možno, aby tolikero svědectví bylo ‚fiktivních‘? a po tak dlouhý čas? opět ta slova, je to prosté, Bůh prostě je, nebo není, jiná možnost neexistuje, každý jsme zde pro něco jiného, máme jiné vidění, jinak jsme prostě ‚uděláni‘, jiný život bojujeme, a nelze jeden stavět nad druhý, tak to aspoň vidím já, skutky rozhodují, ne řeči, to, co nechápeš Ty, chápe zase někdo jiný, a naopak, to není nic proti životu, i když mě odkazuješ k ‚vyhynulým duševním druhům‘, to mi nic nedá, ale ani nevezme – to jenom tak na okraj k ‚diskusi‘, o níž si myslím – s ohledem na Tvé ‚jasné vidění‘ – že celkem k ničemu není – j. e. f., pozn.: já bych ta náboženství nepletl všechna dohromady, jak to píšeš, já zastávám pouze jedno, celý dosavadní život, tradičně, vědomě, nikoho o ničem nepřesvědčuju, jen prostě žiju svůj vlastní život – způsobem, kterému věřím, je to snad možné jinak?“ – ale abych dokončil své psaní o Ludvíku Vaculíkovi, včera měl v Lidových novinách své obvyklé Poslední slovo a píše tam právě o „církevních restitucích“, z pohledu dějinného, z pohledu tradičního a zkušenostního vidění této nejednoduché věci, a píše: „… Je zvláštní, že na tomto samozřejmém úkonu (vrácení ukradeného majetku) láme se právo i slušnost. Proč právě vůči římsko-katolické církvi se projevuje taková zlá vůle? Protože je to snadné: pro některé lidi je církev zbytečná, pro některé dokonce škodlivá. Oni pod tím názvem nevidí velkou společnost lidí s jejich tvářemi, osudy a prací. Je to společnost lidí, ve kterých je pěstováno vědomí dějinného vývoje i hledání smyslu lidského života; což se netýká jen této církve. Katolická církev je navíc dílo tisícileté, jemuž nic v dnešní společnosti není rovno. …“ – chápu slovo L. V. jako psané přec jen „zvnějšku“, s velkou razancí a jistotou, s jakou sám bych si psát nedovolil, – pomohl bych si slovy Chestertonovými, kterými uvádí svou zásadní knihu Nesmrtelný člověk: „… vtip celé knihy je v tom, že nejlepší způsob, jak vniknouti do ducha křesťanství, jest postaviti se ve skutečnosti mimo ně. A zvlášť zajímavé jest, že populární kritici nestojí ve skutečnosti mimo ně. Stojí na sporném poli v každém smyslu toho rčení. Pochybují i o vlastních pochybách. …“ znám L. V. osobně jen velmi povrchně, vím něco o jeho (velmi dobově a místně ovlivněné) „komunistické minulosti“, nevím tedy vlastně, co si v tomto smyslu osobně myslí, vycházím pouze ze slov, a jsou to slova skutečně znamenitá, mohu-li vyjádřit svůj souhlasný názor: „… Je to organizace (církev), která plní úkoly souběžně se státem. Má školy a sociální ústavy. Organizuje v mnoha obcích kulturní život a má vliv na vzhled těch obcí. Inspiruje myšlení i uměleckou tvorbu. A nikoho z víry nezkouší. Měří člověka jeho skutky a chováním. Toto nedělá žádná politická strana, jaká by o ní teď chtěla rozhodovat. Ale kde berou tu drzost? Ano: v sobě! – Církve jsou organizace lidské, proto na nich nacházíme i zlé skutky a chyby jejich ‚personálu‘. Ale tam má smysl o tom mluvit. Personál politický se chová jako nedotknutelný, řeč o něm a k němu je marná. Co dneska dělá tzv. opozice v parlamentě, je dosud nebývalá dravost a žravost. Jsou to zřízenci ďáblovi. Jak by se chovali, kdyby tu moc dostali? Může dneska slušný člověk být sociálním demokratem? Například mne denně ze strany vylučují. …“ – díky za toto jasné, slušné, zdravé a v dnešní době odvážné slovo, pane Ludvíku V.! – sám za sebe snad bych ještě dodal větu, která ční nad těmito úvahami, přesto pro mne je ústřední: „Beze mne nemůžete dělat nic.“ (Jan 15, 5) –
Zlín – Cigánov, 9. 11. 2011, 15:29

Kalendář akcí

M T W T F S S
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31