to, že „komunisté“ jsou parlamentní stranou, a navíc prý „preferencemi druhou“, je především zásadní lží v slovech, jejíž jsme obětí, lžeme prostě, pravdou se netrápíme, zaměnili jsme pravdu za jakousi logickou správnost či počtářský úkon, ekonomický výsledek, či dokonce jen předpoklad, bez morálního, bez jakéhokoli vůbec vyššího aspektu, snadno jsme naskočili (neboť jsme tam vlastně byli vždycky) na postmoderních „mnoho pravd“, a nepřehlédněme ani, že je zde taky udomácnělý už mnoho let nejblbější vůbec, „lidový“ názor na pravdu ve stylu „já mám svoju pravdu“, ano, podle toho vypadáš, podle toho vypadáme, nepohoršuju se nad tím, že lidé, kteří jsou v parlamentu mojí země, si říkají stejně jako zločinci, kteří – jako jedni z mnoha v minulosti – uvrhli tuto zemi do marasmu, nepohoršuji se, protože je to pouze výsledek lži v slovech, a tedy i v životě, na který jsme „většinově“ přistoupili, ano, na tu nejstrašnější věc jsme bezbolestně přistoupili, není-li pravdy jasné a srozumitelné, zdravým rozumem chápané, je pak už jen pomatenost, zločin a svévole, stačí se rozhlédnout kolem, není osobností, není individualit, a jen obtížně budou zvládat potenciální osobnosti z těch nejmladších v

na pornografii mi vadí především její samoúčel, smutný a bezvýchodný samoúčel, jistě ty všechny orgány těla Bůh stvořil, ale dal lidu i Dekalog skrze Mojžíše, Desatero přikázání, v nichž je vše pro život člověka a společnosti podstatné, v morálním slova smyslu, marasmus, o němž píšu při vícerých příležitostech, je způsoben právě naprostou ignorancí Dekalogu zdejším lidem, uvržením Božího Desatera kamsi k zatuchlé metafyzické veteši a náboženské zaostalosti, k děsivé škodě na všechny strany, pouštěl jsem si před časem záznam zasedání opravdu elitních představitelů české inteligence v Divadle na provázku, které se odehrálo pod egidou Václava Havla a místních aktivit s názvem „Vize“, máme nějakou vizi? má tento národ, tyto národy, tato společnost nějakou „vizi“? zjistilo se, že nemá, jakž takž rozumně, zdálo se mi, mluvil Jiří Gruša, ostatní byly špekulantské vychytralosti nikam nevedoucí, nikoho neschopny nadchnout, ba vůbec zaujmout (naprosto zoufalý byl projev Václava Bělohradského! to že je nějaký národní mudřec?), zábavný, a vlastně chytrý byl závěr, který učinil sám Václav Havel nějak v tomto smyslu: máme vizi? máme vůbec nějakou vizi?

nesnáším slovo „region“, jako bych žil v rezervaci, v nějaké nekale zbudované ohradě, v ghettu, které zbylo po civilizaci, po státech, po zemích, po provinciích, které měly svou logiku, centra impéria vzdáleny, ale region? was heißt das? nebo snad rajón? to už by mi víc sedělo do gangsterského argotu, který by tento pojem pro mne v současnosti – při „regionálních praktikách“ – lépe legitimizoval, – dnes je svátek svatého Jana Nepomuckého, kdo na něho ještě pomyslí, na toho „svatého za dědinou“, u potoka poklidně stojícího, s hvězdami kolem hlavy? svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku… málo se ví, že patronem sokolů byl v počátečných letech právě sv. Jan Nepomucký, až později teprve sv. Václav, – kterého ovšem v roce tisíciletých oslav – 1929 – bratři sokolové povětšinou volnomyšlenkářsky zapřeli, bylo to ostatně jednou z příčin, proč se s nimi rozkmotřil jejich velký tehdejší ctitel a propagátor Jakub Deml –
16. 5., Brno, Alfa Passage, 13:42

Zatvrzelost Němců je bezmezná, hraničí s šílenstvím.
Nietzsche svou vlastní snášel jedenáct let, Hölderin čtyřicet.
Emil Cioran¹

Po slavnosti je před slavností. Titulek z novin. V pátek maturanti slavili – trochu se jim to vymklo – a zaplavili město odpadky. Král je mrtev, ať žije král. „Nevěřila jsem svým očím, jak to tam vypadalo.“ Soukromá firma uklidila a všechno je zase pikobello. Jede se dál. Černá káva, krajíc chleba, dvě vajíčka na měkko ke snídani, potom hygiena dutiny ústní a polibek na rozloučenou.

Je krátce před devátou a poezie cestou do garáže – nemám čas. Zajímali by vás symetrie krokusů, co se klubou z šedohnědých nánosů končící zimy? První poslové jara … zvedám dveře garáže a vytahuji kolo. Ach, Ciorane, Ciorane jezdit na kole jako ty a svět by nebyl plný nicoty.² Svítí slunce, i když není zrovna teplo. Dolů z kopce, přes dvě křižovatky, přes starou botanickou zahradu …

Česnekové fono? Ano – to je ono … Hledat ekvivalent slova vize v oblasti akustiky je marné, protože hudba není jev, „ona jest věcí o sobě“ (teze A. Schopenhauera). Tento postřeh komentuje F. Nietzsche ve své proslulé prvotině: „Tak jako může být tragedie zrozena jen z ducha hudby, tak nutně zaniká, zmizí-li z ní duch tohoto umění.“ A analogicky česnek bez odéru není tím tancem, který rotuje vezdejším éterem … pokud mě chřípí neplete, tak banalitou je (vedle toho) setkání žehličky a paraplete … neboť na zdejším operačním stole dochází k D.I.Y. setkání vyloučené třetí s obojživelníkem v láskyplném trance tanci … Kostrou dlužno hodit … kolem horké kaše neradno chodit … pojďme si skočit … Nejprve tanec, žvanec až pak … kolem se toč, nejen chlebem živ jsi – nabídni si – pár slov ohledně nutriční hodnoty hudby (a klapačku držet, neboť sláva úsudku patří —a priori— předsudku → že garlic’n’roll je král a tak dál …)

Já jsem v existencialismu, a již v předchozí a rovnoběžné renesanci kultu Pascala a Kierkegaarda, především živě cítil intuici slepé uličky, do níž zabředla soudobá civilizace, a oceňoval jsem jeho odmítání sterilního intelektualismu devatenáctého století, který kategorii pravdy nahradil kategorií racionálního vědění a potřebu splnění lidskosti (či spásy, říkají křesťané) polokomickou představou blízkého pozemského ráje řízeného vědecky.

už dlouho tvrdím, že u nás je možné všechno, jdu po ulici Jánské, vidím, že zde staví opět některá z proslulých brněnských stavebních firem, jmenuje se „Spasitel, s. r. o.“ (přesněji: z Dolních Kounic), bytová výstavba apod., stojím, zírám dlouze na nápis a nechce se mi věřit, kam až jsme upadli, kam v tom zmatení slov míříme, k jaké obsahové mátožnosti, představuju si, co by dělal bratr musulman, kdyby si hoši z Kounic firmu nazvali „Alláh, s. r. o.“), četl jsem – nebo častěji čtu – výkřiky Milana Kohouta na Facebooku, jaksi se tou záští vůči „náboženství“ příliš zalyká, aniž by disponoval jemností pochopení, potí se u toho jako pravý performer, pročítám to ani ne snad s nechutí, jako spíš s „vědeckým“ zájmem, je to zvláštní druh vidění (spíše slepotou bych to nazval), ale to už ať si každý za sebe rozhodne, jak chce, vezme text, slovo – a čte – viděl jsem onehdy film o Winstonu Churchillovi (jmenovalo se to V srdci bouře – Churchill ve válce), vždycky mě W. Ch.

Maska

Zjevila se mi maska pitvorná
já se jen z okna koukal.
Noc byla temná pošmourná
nejasná slova jsem si broukal.

To ti co jen pro sebe hovoří
jsou divní pro ostatní lidi.
Pitoreskně se pitvoří
a velmi zvláštní věci vidí.

Normální člověk má k nim ovšem zášť –

dívám se na televizní zprávy, sledují především lidské zrůdy, „norského atentátníka“, „uprchlého podnikatele“, odsouzené neonacisty a podobné typy, na politické scéně to vypadá podobně, přemety „nejmenší koaliční strany“, přehlídka od pohledu nedůvěryhodných tváří, až karikaturně pokřivených touhou po moci, české malé mocičce, křičící vulgární dav na ulici, který se „demokraticky“ brání označení lůza, Ivan (Odilo) Š. napadá kardinála D. D., nic nového, nic neočekávaného, nemohu říct, že by mé sympatie patřily těmto „levičákům“, aspoň těm toho typu a profilujícím se hodně bohužel v Deníku Referendum, který jinak – aspoň pro mne – přináší hodně zajímavých, živých a v dobrém slova smyslu angažovaných článků, jen ten „socialismus“ z některých příliš trčí, co lze od vyhroceného rovnostářství tohoto „sociálního“ zaměření čekat dobrého?

Dobrý den
je ten
kdy na ulici
potkáš rakev a máry
za ní černé havrany
je to dobré znamení
dobrý den