D N O #16
|
AMBIVALENCE SPODNÍCH PROUDŮ Na DNO je vhoDNO si došlápnout! To by šlo … jen kdyby ho bylo ještě jinak než ambivalentně. Ambivalence, tedy současná existence protichůdných citových postojů v témže objektu, se (ne-)pochopitelně nevyhýbá ani DNU „JAKO takovému“; DNO, které mělo být oporou chodidlu je ve skutečnosti trampolínou – menu fenoménu s pracovním názvem „střet zájmů“. Ambivalence dělíme na tvrdé, měkké, jeté a obojetné hejsasa. Jednoznačnost už není ohroženým druhem, je druhem vyhynulým, ne-li fantaskním. Víceznačnosti se tudíž přemnožily obludně podezřelým způsobem. Člověk tak ztrácí pevnou oporu pod nohama a je nucen oddat se odporu … Dle Schmitbauerova lexikonu je ambivalencí současný výskyt protikladné tendence. Potom však není divu, že světlo se vrhá jen díky tomu, že je rozloženo (rozpolceno). K řešení dochází posléze až v procesu „ontologické transformace“ prolnutí (spojení) protikladů. PROTIKLAD je slovo sporné, nechybělo málo a mohlo se jmenovat „protizápor“; dvojzápor český je vynález skvělý a hezký. Antagonizmy však nelze sjednotit na jejich vlastní úrovni (stanovisku) a zde přichází „vyloučená třetí“, která KONEČNĚ nastoluje novou úroveň POČÁTKU celistvosti (nerozpolcenosti). Kdyby jen to … na kdyby zapomeň, s „kdyby“ se nedá licitovat („kdyby“ nemá chyby) … je to jen JAKO (viz úvodní komix). To není DNO, to je absurDNO. Vilém Flusser v knize Bezedno píše, že slovo „absurdní“ znamená „beze dna“ ve smyslu „bez základu“, sám pak už ani nevím kam tu podrážku kladu … nakašlat – končím ve výkladu … |
D N O #16 [léto 2012] |