Jan Antonín Nepomuk Morava – Mladí starci, ošklivá děvčátka

Štědrej večer onoho roku

Přišel z práce. Na ulicích řvala sváteční nálada. Svlíkl promaštěnej svrchník, pověsil ho na hřebíček na dveřích do záchodu. Zašel do koupelny, umyl si ruce a obličej. Utřel se do mastného ručníku a šouravě přešel do kuchyně. Hodil na prkýnko kus točeného, zakrojil chleba. Najedl se.
Byl štědrej večer onoho roku.
Andělé slétali se na zem.
Bílý sníh, bílá křídla, bílé nebe, bílá, sněhobílá přání. Kometa na nebi zářila. Ruky podání: šťastné a veselé.
Přicházejí, přicházejí. Andělé se slétají.
Vystálé fronty, smažené rybí řízky, pomeranče z Ostrova svobody. Seděl sám ve špinavým křesle, zabořil se ještě hlouběji a přitáhl si svetr přes břicho. Nějaká Zima mu rozrazila klouby. Topení sice hřálo, ale všechno jako by bylo z ledu. Malej sporák hřál dýchavičnou konvici s čajem, dneska svátečním . Snad … Ale kostku cukru si přidá do té žbryndy, ať se práší za kočárem.
Najednou si všechno zatočilo, znovu plul v čase a prostoru. Vracel se zpátky … do dávna, do onoho roku.
Najednou nestačil uspořádat tu dětskou smečku, která se prala o vinnou klobásu na stole. Drobky od chleba, mastné skvrny, rybník rybízového sirupu.
Políbil zpocenou ženu, která se otáčela za sporákem v bytečku jako dlaň. Vzal nejstaršího kluka a šli do lesa pro stromeček.
Vypil dvě slivovice s hajným, pochválil hajné buchty a podrbal psa na hlavě. Touž rukou, týmž gestem pohladil syna. Tiskl v ruce oboustrannou pilu. Vybrali ten nejkrásnější stromek , nasadili pilu k útlýmu kmínku, a řezali. Pot se z nich řinul a zaječí bobky kolem stromku špinily jim ruce. Uřízli radost lesu a naložili mrtvolu na záda.
Vydali se sněhem domů.
Koroptve před městem schovaný v zahrádkách zvědavě koukaly, setřásly z hlav sníh a semknuly se do ještě těsnějšího houfu. Mráz štípal, kdo ví jestli i takhle přežijou.
Donesli nebožtíka domů, postavili do stojánku.
Po bytě se rozvinula sladká vůně umírajícího lesa. A aby nebylo toho zmatení dost, vytáhla žena všelijaké křivule a koule. Vytáhla třásně, řetězy a špice, deštníčky, sněhuláčky a jiné ozdoby z národního podniku Ozdoba. On natahoval elektrické svíčky výrobek soukromníka pana Trefulky co stály hafo peněz už za první republiky.
Když jimi obtěžkal křehké umrlcovo tělo, přidali cinkrdlátka a mnoho kousků cukroví zabaleného ve staniolu a lesklých papírcích.
To už nesl do kuchyně odsouzence zabaleného v utěrce na nádobní. Nebožák lapal po dechu a tak mu setli hlavu a hned nesli druhého, aby tomu prvnímu nebylo v kapřím nebi smutno. V kotli zadělali na salát.V prádelním hrnci výtečnou rybí polévku. Dva plátky šunkového salámu koraly na obloženém talíři, kterým se dojí, kdyby toho bylo ještě málo.
V napuštěné vaně se děti postupně od nejmenšího po nestaršího, v jedné vodě umyly. Ten nejstarší se trochu zdržel, hrál si s čím by neměl a tak ho žena okřikla, aby si dal pokoj alespoň v tento slavný den.
Nadělali rybích řízků, zahustili polévku a vydali se projít se těmi dvěma ulicemi, kterým říkali město.
Vyhnuli se zdaleka chrámu, nechtěli přece mít problémy. Děcka prudila. On by se napil. Ona měla měkké oči: snad viděla ten Betlém a narození Kristovo, snad viděla ten chrám a pokoj lidem dobré vůle. Lekla se svýho rouhání a stiskla mu pevněji ruku. Podíval se na ni překvapeně a vzdychl.
Zamluvili to, a honem se začali bavit o práci a sestřenici Libuši, která provedla něco velmi nečekaného. Stmívalo se a za okny se sbíhaly šedé siluety.
Zazněly koledy a jen takové ty jakoby koledové, ty krotké a schválené.
Zazněly veselé, hravé koledy a všem bylo hlavně smutně. Bylo jim všechno jen ne veselo. Zazněly koledy a hlasatelka z rádija říkala, že pracující kdesi cosi splnili k dnešnímu dni plán na sto dvacet procent. Všechno bylo černé , šedivé, smutné a sváteční.
Hlídka modré policie projížděla a přála „veselé vánoce“ všem králíkům , kterým ještě nezakroutila krkem.
Obrátili se k domovu, na zápraží cihlového domu pečlivě si setřásli sníh z bot, navlíkli si košile švédky a plátěné halenky. Také tehdy topení hřálo jako dnes. Šedé plátěné kalhoty a rudá sukně. Zasedli ke stolu, k sváteční tabuli. Každý talíř jiný, posbírané v různých výprodejích. Každý příbor jiný, posbíraný v různých výprodejích, jedna sklenička byla nakřáplá , ale to je ještě dobrý. Malej měl plechovej talířek s modrejme kytičkama, hltal , prskal a tak mu zaskočila kost. Zasedli ke stolu a on šel a jako vrchol večera pustil starou desku na 78 otáček. Koledy byly sice německé, ale vem, to čert.
Ztiš to prosím tě řekla ona.
Ztišil to a bylo to jako by ten den, ten slavný den, dostal další a smrtelnou ránu do týla.
Rozdali dárky.
Parchanti lítali po bytě s autama na klíček a panenkami. Nasadil si nový papuče, vytáhl sváteční viržínko.
Táto nekuř, ale nebo pro dneska.
Udělali si černou z Konzumu a pak si ťukli sklenkou stolního vína z Vinařských závodů.
Dostala novej hrnec a něco na sebe. Předseda vlády jim popřál mnoho budovatelských úspěchů a tak raději šli spát.On se ženou usnuli brzo. Děcko vydržela nevídaně dlouho, snad hledala hvězdu betlémskou na noční obloze.
Seděl v tom starém křesle a škvíra dveří odhalovala tmu.
Tmu v síni,
tmu v na chodbě starýho domu.
Tmu v ulicích.
Tmu v srdcích.
Dneska koleda hrála celý den.
Dneska chválili anděla Páně a vítali Krista Pána narozeného.
Dneska předseda vlády klečel v kostele a zpíval hosana a aleluja.
Ale andělé jak se slétali na zem, jeho vynechali.
Bílá křídla,
bílý sníh,
bílé nebe,
bílá, sněhobílá přání.
Čas narození.
Odvykl radosti. Něčeho by se napil. Vstal a ťukl si se stíny na zdraví. Vstal a připil nepřítomným.
A své samotě ,
svému zmatku,
svému smutku.
Jako dvě kříšťálové ozdoby toho svátečního večera, dvě stříbrné hvězdy se mu leskly na tváři.