ROZHOVOR S LADĚM HERYÁNEM: Dobro vs. Zlo

Za chvíli končí Mayský kalendář, kdy má lidstvo dle proroctví vstoupit do duchovní, páté, dimenze. Měl by vzniknout jakýsi nový svět čistých duší, který se oddělí od starého, toho zhovadilého, světa plného násilí a marnosti. Doslova celá planeta Země by měla být klonovaná, „přesunuta“. Co si o tom myslíš? Není v tom příliš mnoho sci-fi? Jak velkou váhu těmto teoriím Ty sám přikládáš?

"Při vší úctě k mayské kultuře (kterou bohužel vůbec neznám) si myslím, že je to pitomost, ale za to, že se o tomto „konci světa“ tak mluví, mohou média, nejvyšší velmoc. Když se o tom začalo psát, na Facebooku hned vznikla skupina „Pojďme večer 20.12. 2012 kalit“, ke které se, snad zcela vážně, začaly přidávat stovky lidí. Asi by to měli dodržet, ale ráno se budou muset vyspat z kocoviny a pokusit se tento zhovadilý svět trochu vylepšit. Váhu těmto teoriím nepřikládám vůbec žádnou. I v Bibli postupně vznikl koncept „Dne Páně“, který dějiny rozdělí na dva věky, ale tento den už nastal Kristovým vzkříšením. Pokud naše civilizace zanikne, bude to podle mne nejspíše tím, že přestane svítit slunce."

Lidstvo údajně prochází obdobím očišťování. Cítíš, že se „něco“ děje? U jednotlivců, ve vztazích, ve společnosti...

"Nejsem žádný senzibil, nedovedu se podívat z nadhledu a oddělit sama sebe od lidské masy. Co do člověka jsem spíše realista, a proto mne v této souvislosti napadá Erikova citace Léona Bloye „Když se chci dovědět něco nového, otevřu si svatého Pavla“. Každý z nás je poznamenán hříchem, a tak to nové se může dít nejprve jedině na rovině osobní, případně na rovině teologické; teologem jsem ovšem špatným a nedovzdělaným, třeba by mi takový Teilhard de Chardin oponoval. Jistě, ve společnosti se děje mnoho dobrého, životní úroveň stoupá, hlad ustupuje, jsou nové léky, nové technické vymoženosti, upevňuje se pojem lidské osoby a její důstojnosti a práv, a to mne těší. Na druhé straně je však pravda, že zpravidla všechno dobré se dá zneužívat, na všem vydělávat. Jsem ale ve svém realismu optimistou, protože věřím, že tento svět, ať je jaký je, je vykoupen Kristem, a že nás tedy přece jen nakonec čekají věci lepší a že snad lidstvo přece jen někam pomalu spěje."

Mělo by vlastně nějaký smysl oddělit takhle radikálně „dobro“ od „zla“?

"Myslím, že člověk je schopen dobro a zlo rozlišit jen do určité míry. Adam a Eva jedli ze zakázaného stromu poznání právě proto, aby jako Bůh mohli dobro a zlo rozlišovat, ale v tom byl právě ten podvod: člověk není Bůh. Naše rozlišování dobra a zla je pokroucené; u sebe to možná zvládneme, vždyť svědomí je „hlasem Božím v nás“, a přesto spíše často žijeme v dilematech a volíme „menší zlo“, ve kterém vidíme dobro; ale jak můžeme chtít tahat třísky z očí druhých, majíce ve vlastních očích trámy? A jak oddělit zrno od plevele přede žní?"

Jak vlastně chápeš „dobro“ a „zlo“? Dá se to takhle vůbec jednotvárně nazývat – černá nebo bílá?

"Často přemýšlím o tom, kde se zlo ve světě vzalo. Biblický mytologický had, který svedl Evu k prvnímu hříchu, mne jako odpověď neuspokojuje; možná ani autor Bible si se zlem úplně neví rady. Zjevení sv. Jana mluví o „boji na nebi“, který dal přinést zlu na zemi, ale židovská apokalyptika je jenom další z forem mytologie. Já si myslím, že dobro a zlo jsou především důsledkem stvořenosti člověka. Člověk, právě pro to, že je tvorem, tedy někým omezeným, je tvorem toužícím po plnosti. Touha po naplnění je hnací silou lidského života, ať už jí označíme jako vášeň, seberealizace, láska nebo spása, je základním lidským napětím. Dobro a zlo spočívá v tom, zda tomuto napětí dáváme kladné či záporné znamínko, v závislosti na tom, koho nad sebou uznáváme. Je to otázka svobody, nejcennějšího daru, kterého se člověku dostalo, a je-li jeho používání ovlivňováno temnými či dobrými silami, je na jeho víře."

Dochází v dnešní době k duchovnímu růstu nebo spíš k duchovnímu úpadku?

"V tomto smyslu nejsem schopen dnešní dobu soudit. Obecně se snad dá konstatovat, že čím jsou lidé bohatší, tím jsou více ploší a mělcí, vždyť nelze sloužit dvěma pánům, Bohu i mamonu, ale i takové výroky mají své meze a generalizace bývají k jednotlivcům nespravedlivé. Člověk, který byť bohatý, se svého bohatství zříká, je možná víc duchovním, než ten, který je duchovním proto, že zatím zbohatnout nemohl. To, že západní společnost upadá, je evidentní, a evidentně je to proto, že se zpronevěřila svým křesťanským kořenům. Je však pravdou, že i v této poušti znovu raší květiny. Je-li skóre růstu a úpadku aspoň 1:1 nevím, ale myslím si, že spíše než dobrého těsta je zapotřebí dobrých kvasnic."

Co může obyčejný člověk v době ovládané penězi a mocnáři vlastně „dělat“?

"Obyčejný člověk? Já nemám žádné recepty, nechci pronášet velká slova, ale dobrá. Obyčejný člověk je občan, a tedy může budovat občanskou společnost se všemi aktivitami, které se nabízejí. Může jít do politiky. Může studovat, snažit se a stát se poctivým podnikatelem. Ale může se především snažit budovat svůj duchovní život a chtít být zodpovědným a dobrým člověkem navzdory."

Naše země je nejateističtější zemí v Evropě, čím myslíš, že to je? Proč mají, zvlášť třeba mladí, lidi potřebu hledat si alternativy představ Boha, než jakou jim nabízí náboženství?

"To, že je naše země nejateističtější zemí Evropy, je klišé, které neodpovídá mé zkušenosti. Kořeny tzv. českého ateismu mnohokrát popsali povolanější lidé, někteří z nich začali už Cyrilem a Metodějem a sporem s bavorskými knížaty, někteří husitskými bouřemi, jiní Habsburky a Bílou Horou, další třeba až vznikem Československa nebo komunistickou diktaturou; nejsem žádný sociolog nebo religionista. Podle mne však velkou roli v odmítání (křesťanského) Boha sehrálo samo křesťanství. Křesťanství je láskyplný vzájemný vztah mezi člověkem a Kristem. Z tohoto vztahu vyplývají postoje, které se mohou zrodit jen ze vzájemné lásky. Jsem-li milován, pak pro milovaného udělám cokoli. Láska je ta největší síla. Jestliže však někoho budu nutit do křesťanských postojů bez vztahu ke Kristu, je to jako nutit někoho k lásce; taková láska se ovšem lehce stane averzí a nenávistí.

V naší společnosti je hluboce zakořeněn marxistický názor, že náboženství je nadstavbou nad normálním životem; pak by se ovšem taky mělo doříct, že člověk není nic než výrobní prostředek. To jsou ovšem učiněné nesmysly, které se protiví jak zdravému rozumu tak obecné zkušenosti člověka. Člověk je svou podstatou náboženský; otevřenost, potřeba a touha po transcendentnu je konstitutivní složkou lidské osobnosti. Podle Bible je člověk „trojrozměrný“, je tělem (to touží po jídle), duší (ta touží po vztahu) a duchem (ten touží po Bohu), a každý z těchto rozměrů potřebuje být nasycen; není-li, člověk trpí a za každou cenu nasycení hledá, ať zdravě či patologicky, ať vědomě či nevědomě. Hladoví-li tělo, potřebuje chléb (a člověk jej v nouzi třeba ukradne), hladoví-li duše, potřebuje lásku (a člověk je v nouzi ochoten udělat cokoli, aby ji získal), hladoví-li duch, potřebuje Boha (a člověk je v nouzi ochoten jít ke kartářce, stát se součástí fotbalových chuligánů nebo jet třeba do Tibetu)."

Je možné vůbec žít bez Boha? Bez vědomí Boha?

"Možná s tím někdo nebude souhlasit, ale je-li duchovní stránka jedním ze tří podstatných rozměrů člověka, pak bez Boha (nebo nějakého boha s malým „b“) žít nelze."

Jaký impuls „stát se knězem“ stál u Tebe na počátku?

"Jako desetiletého kluka mne oslovil příklad jednoho starého kněze. Chtěl jsem být jako on, ale to byla taková nereflektovaná dětská touha. V šestnácti jsem ovšem měl skoro jasno. Vyhledal jsem tohoto kněze znovu a on mi pomohl se knězem postupně stát. To však jsou jen vnější příčiny; celý tento proces má daleko hlubší, vnitřní rozměr."

Vybírá si takovou cestu (“službu Bohu“) člověk sám, nebo je mu „vybrána“?

"Já vlastně nevím. Je to jako když se člověk zamiluje. Proč zrovna ta a ne tamta? Co se povolání ke kněžství týče (ano, říká se „povolání“), domnívám se, že zde hraje roli mnoho faktorů, které si člověk hned neuvědomuje. Dva hlavní jsou asi tyto: Bůh člověka volá (což lze více méně zřetelně vnímat) a člověk ve své svobodě na toto volání odpovídá (může říct i „ne“). Je to tajemný proces, jehož mnohé záhyby člověk objevuje až následně, po celý život. Já jsem např. po letech pochopil, že v mém rozhodnutí odpovědět na Boží volání hrál velkou roli můj životní příběh raného dětství, díky kterému jsem celý život nesmělý, ustrašený a nejistý, ale který musím do stylu a podoby svého kněžství zakomponovat a z nouze učinit ctnost. Takových momentů bych mohl uvést více. Kněžství je skutečnost, která je každým dnem jiná, každým rokem objevuji jeho nové podoby, každým rokem se knězem stávám víc a zároveň zrazuji, jako láska, která je cestou a jejíž plnou a pravou podobu objevíme až tehdy, kdy vstaneme tváří v tvář tomu, který je Láska."

prosinec 2012