Zima – Marie
listopad rval listí kraj táhl sníh
stromy chrastí kostmi mluvím
zesinaly
břeh rybníka voní sladce
a po stráni se rozeběhlo listí
v stydké trávě v stydké zemi
mlsná předsevzetí a v tmavovlasé
krajině trochu šedin trochu mlhy
jak smutek přikovanej přikovanej k listí
lavina … ramena … oči …
jak z náhlých snů tu něco zbývá
něco svědčí
ramena … lavina .. oči
párek ptáku doznal větru:
slyšíš? hučíš. táhneš!
a my spolu jeden s druhým
touláme se ve snu, který není …
slyšíš … a my spolu … jeden
s třetím bdíme skutek
a vysnili oblohu, oči … lavinu …
a bolest a kroky
odnikud …
odešlá srdce nejvíce ví
na stěnu kdos vyčmáral podsvětí …
odešlá jitra ví o mrazu, o dálkách,
v kterých nevinnost svědčí
snad vítr … snad čas …
odešla, mlaskají kroky do rytmu
o chodník. nejvíce o tom ví
nejvíce … bez muže … bez ženy …
sama bez sebe ví, o krocích
o krocích … co nevedou v podsvětí
ani do nebe nevrývá své jméno
jenom ví, družně ví, že stalo se to
samo
černý … černý mraky …
a hledač
stále neví
kudy
kudy že
jde se do podsvětí …
ve zpovědnici mlčí kněz
jseš-li se mnou v poušti
máš co pít? máš lucernu??
odpověz!!!
břízoví šeptá o noci
milenče, řekni
co je mi po očích
jež problouznila zem
a vzhůru k obloze
dívat se nelze, mé slunce
můj, pověz, co je mi po rtech
jež šeptají? pověz, řekni
co je mi po noci
když v ní nejsi a – – –
je ti pomoci?
přes hradby
psi štkají sny
přes noci
nespavost číhá
cožpak jsme tu zbyli
cožpak jsme na omak býlí
a jsi-li? řekni mi …
les se mění v ticho
v ticho les … mýtina …
kde jsou, kde jsou
ta ramena, jež odnesla
zemi a její rez? jen hádě
a místo jablka vřes a vřes …
řekni co chceš
a pak pospíchej
jednu nohu v louži,
běž už, běž !!!
tma dýchla bouři
a vítr sněť …
a bouře mrak
a mraky kletý
vdýchla tubera …
a tuberu mrzák
ale běž …
—
noc chrání mraky
mraky hvězdy
hvězdy já
a škrtím zemi
škrtím nebe
upřímná …
rok nabývá, jako slovosled …
na břehu rybníka hráz a měď
listí je dávno pryč a ruka zamyká
co více chceš, než abychom byli
chvíle —? civíme do kouta
kde se nic neskýtá …
bolí mě plíce
příliš dehtu plivám
— a co více —
nemám na další dvě piva
bolí mě plíce
příliš dehtu plivám
— a co více —
nemám na další dvě piva
koukám do bahna – co tam?
dusí mě odvaha,
vám řikám,
že jsem svýma krokama,
nedaleko od sračky,
od bahna !!! a navíc
opilá a jízlivá …
zima
vrásnění srdce … mžikání hvězd do insomnie nebe …
měsíc zaříkává bárku a hltí prázdnotu, sám, pluje.
mraky těžké a překotné až k bezednu nebes, snad …
jak vstává jitro, jsme tu sami, hladíš rukou prázdno
po mně se válejí neuspořádané řádky snů a hlasů
slyším němý zpěv. probouzíš se, já v koutě cigaretu
za oknem vyhučelá všednost a my sami.
vrásnění …
bolest …
vzal byste ji na sebe
a já bych vás nesla
zrak brouzdá se po stigmatech země …
vyčkávám noc. velká prokletí jdou právě z nížin !!!
jak osamělí ptáci šveholí do větru a vítr chce …
vzkazy milosti … oněmělé soulože jiter a noc …
v mezihoří, zrovna při úpatí, stává se svou
uniknout, jen uniknout!
mraky vlaky ráje …
hmat jde po očích
jež slepé. břízám
žehná noc. já a ty
nevíme kam, jdeme
vstříc
světlo tříští se o ducha …
málo mlhy, více deště. taje
vítr zaplétá řece vlasy
jaru věští zima potopu. prší
běda! potácím se
na cestu nevidět
jakže se to říká —
á moll, zpívejme
kde jsou klíče kde
je klika?! vejdeme?
v pondělí, v pondělí,
kousnu tě, kam budeš chtít!
neboj se,
to byl jen aperitív!
ztichlo náměstí,
ztichla i vřava,
ze zuš jde dětí
skvadra. nikdo
nezpívá. pivo
vyčichá, nálada
potemněla. jdu
sama opilá,
broukám do rytmu,
všechno tiché
a tišejší. náhle padám.
kráva? – – – – a jaká!
růže matoucí, kde je tvé jméno skryto?
sníh dozrál na polích, borovici břečťan oplétá
v patrech paměti je syto, v hrdle ocet kvasí …
roleta na dveřích chvěje se jak bezejmenno
a dále nic – – –
vyšla jsem na stráň
abych viděla
lesy a laň
měsíc hvězdy
k nebi přikoval
srdce opleteno plazem …
v prázdné nádobě drtí čas víko rakve
co zbylo tu na odiv? jen člověk … zvíře …
dále nic
svíce se leká vzlyků
báseň a tělo … zaniká
v nenávratnu. mhouříš
svíce nehoří. vlčí mák
u cest vadne příliš rychle
nehoříš. planeš jenom
temně. boříš kradmost
a jemné jsou zániky
tvých slov a jemný je mák
co s tebou vadne jako
strach. život prchá jako
líh. váží víčka na váhách
času plytký kmih
zlomená větrem
sluncem, co nezná vinu
hloubím poušť, opilá zmatená
asi se nedovinu k bohu
podléhám. mám na duši rohovinu
klopýtám o smrt. jitra co nejsou
nevítám. pot a čmoud … život:
jen oklika …
jsou mnohé večery
které si nepamatuji
jsou mnohé noci
na které vzpomínám
je jedno jitro – to čekám
holubice v ruinách noci
halí se v dým. bože rci mi
zda mezi žalostí a žitím
je snad zazděn smutek vin?
z nebytí se smějou běsi
bože můj už není věcí
co by se dotkly slin. jen
slin těch, co andělé se jimi zdobí
aby znali slabost pijanů
aby příkoří něhy šlo na stranu
aby si člověk sám v sobě, sám
dral peří andělů. a zbytý prám
prám noci … a prám odkladů …
je hloub než vidím, je hloub
a než ho obejdu, chtěla bych
mít odvahu
žár vin se za nocí potajmu
plíží ke stolu, plíží ke jménu …
a co chceš, než stálé bdění
abys nepřísahal spánku chvění
co chceš, než bys vybděl děsy
a uviděl strom, který by nes lesy
praskolesy
šedavá obloha … šedavé město …
tvar dneška je vyzáblý jako stařena
po solouži se smrtí. jablko padá
a koulí se a koulí se od břehu k břehu
a od břehů zpátky do háje. na shledanou
preludiem končím i začínám. jaro
na hrobech žerou duše zpěv
popel létá z obou stran
patý rozměr se vymaňuje tělu
uhýbám duši a tělo to chce
žeru vlastní duši jako sklenici
v ústech to chřoupe – chci dál
proti tělu se vzdouvá řev
svědomí couvá před chtíčem
a soud? oněměl jako poslední …
