... že jsem radši nedržela hubu – Tatiana Fialová

nový

tohle první ráno
vrní
vibruje a voní
jako mokrý beton
a zbytky sněhu
a shnilý listí
a já plavu
ve svém nitru
a mluvím k sochám
na mé secesní
fasádě
sochy taky voní
a mlčí
a já mlčím též
a vše je plné
a klidné
střed rovnováhy
někdy trochu smrdí
a hoří
hořet je důležité
šťastný
a
nový

báseň
na počest všech
pouličních kazatelů

budiž zatracen ten, kdo se nestaral
budiž zatracen ten, kdo nikdy nevěřil
budiž zatracen ten, kdo nikdy nelhal
kdo nelitoval
kdo nemiloval bez příčiny
nemiloval zbytečně nemiloval zbrkle
ke své vlastní škodě
budiž zatracen ten, kdo nikdy
nekouřil cigára z vajglů
ve čtvrt na pět ráno před rozbitou televizí
budiž zatracen ten, kdo se nikdy necítil
jako kámen, jako hadr, jako svízel přítula
ten, kdo nikdy neváhal
ten, kdo nikdy nepadal
nevisel na provázku
ve své dutině břišní
budiž zatracen ten, kdo nikdy nepoužil
ve své básni jméno Erika Friče
buďmež spaseni všichni
jak stébla trávy
amen

krát krát na dvakrát
varí mačka demikát

delikátní celibát
sedm let se nelíbat
s nikým, jen s kočkou
sněhovou vločkou
cítíš jak taje
(prchavé kouzlo okamžiku)
zatímco
krutý bůh času saje
sílu tvých paží a ostrost tvých ok
o kolik let zestárneš tento rok
tvůj zrcadlový cizinec možná bude ještě chvíli ok
vrásky jsou znamení moudrosti, ale vidět je je šok
tu moudrost jsi přicházet neviděl
houpy houpy, kočka snědla kroupy
běží to tak rychle, pane
že na jáhly se nedostane

nic to není

dnes nejsi černý
ale žlutý
s opicí
ta opice nejsem já
i když obvykle se takto vidím.
ani já nejsem černá
jsem napůl růžová a plná zvířátek,
na čepu mám kočky, králíčky a můry.
najednou vím,
proč jsem to musela otočit domů podruhé …
tohle malé představení
je zlatým hřebem dne:

kráčíš si
zvolna jako vždy
a přece rychle,
lehce nahrben
pod tíhou vlastní ironie.
plníš prostor
mnohem větší, než jsi
ty sám,
kus chodníku, na kterém stojíš
ti opravdu patří
a patří ti právě teď i mé ruce, které nedokáží zůstat v klidu.
sundávám štít v podobě slunečních brýlí (nerozvážně) …
ruce
nejsou schopny
nacpat brýle do futrálu … technická pauza
ruce
zapalují cigaretu
je to lepší …
tak koukám,
jak koukáš
chybí ti zub, toho jsem si minule
nevšimla
… možná, že ses míň smál
a koukám
jak žmouláš
v prstech vajgl (ten chudák musí hrozně trpět)
zatímco
já ten můj zahazuju do koše
opodál
a teď … mám šílenou chuť
tě obíhat
dokola
a dokola
hodně pomalu
a koukat
jak koukáš
a snad se taky otáčíš …
ale nedělám to, křížím ruce, hlídám prostor, je tu najednou moc
světla
rostlin, hraček, lidí, věcí
je tu
chodník
na kterém stojíš ty
já též
a stojí všechno kolem
naráz slyším, že má ústa mluví
a ty tvoje taky,
pár zbytečných zvuků
a pak …
svět zas běží
závěs padá
představení je u konce
zase příště
kráčím městem plným šedi
mé kočky, králíčci a můry tiše tančí

Co když

se chci k tobě
jenom znát …
co když nechci v tobě spát
(nechci ani, abys ty ve mně spal
pokud nechceš sám)
ale co já vlastně znám …
znám skoro všechna
hlavní města v Africe
má hlava je popelnice
hlavních měst
a dnů
má i tvá hlava jsou popelnice snů
a myšlenek
snad jednou nalijem si do sklenek
všechny pravdy
kéž vyschnou navždy
a sublimují
po větru pryč
Sophia je řecky moudrost
(že jsem radši nedržela hubu)

nejradši nosí montérky
(báseň o mém nejlepším přiteli)

… a viděl mě brečet
viděl mě se smát
viděl mě vařit v sedmi zemích
jíst
pít a kouřit
viděl mě se bát asi tisíckrát
viděl mě tančit nahou v poušti
viděl mě plavat v jezeře mlhy
viděl mě hrát na klavír na parkovišti u lídlu
viděl mě čůrat v jeskyni
taky ze skály
taky do vany
viděl mě spát
viděl mě nemocnou
viděl mě nešťastnou
zoufalou
viděl mě chlupatou
viděl mě krásnou
viděl mě šílenou
viděl mě tichou
viděl mě padat
houpat se nad propastí
viděl mě skákat z mostu
viděl, jak mě melou vlny
viděl mě naruby
viděl mě zevnitř
viděl mě vždycky
viděl mě dobře
nikdy se neotočil

jak moc je možné
zkrátit interval pravidelného stříhání vlasů
aniž by se stalo holením?

chtěla bych jednou
stříhat tvé stříbrné vlasy
parchante
chtěla bych jednou
koukat, jak kouříš konopí
na parapetu potemnělého pokoje
dívat se, jak dýcháš
poslouchat, jak předeš
zatímco odplouvá den
… hlavně nemluvit

chtěla bych jednou
konečně zjistit, jestli mlčky křičíš
pomoz mi
nebo
nech mě být
sázím na obojí

chtěla bych jednou
stříhat tvé stříbrné vlasy
parchante
a pak je nasypat
do hlíny pod kvítka

KOMPLEMENT