Wellez – Mraky, které se přibližují a vzdalují

(„Hymnus k Hekaté“)

Mraky se přibližují a vzdalují
Hlubokým hlasem se přibližují Hlubokým hlasem se vzdalují
Mluví o zhoubě a zkáze a o měsiční krajině přílivu
A o krajině změn
A o krajině budoucích podob
Pustá zem pod nimi rozumí tomuto repetivnímu hymnu
Zvířata
Moře písku a zbytky zeleně
Vše co se pod karmínovou oblohou nalézá
Vše co dočasně trvá a dočasně mizí
Spoutáno svými Životy svou Touhou svým Zánikem
Drobní a mocní tvorové pustiny směřující ke svým malým cílům Množí se a rostou
Vytrvale naslouchají nebi a pohybující mračna bez dechu sledují oblohu
V bdění i spánku pozorují proměny Luny
Aby se nakonec do útrob země ke své královně Nemožnosti vrátili zpátky
A svými rozloženými těly hovořili k Ní
Oni Mocní ve Smutku skrze zborcené tvary run
Rostliny zvířata každý prach a smetí k Ní putuje a jejich
Vědomí se k Ní pne
Ke královně Poraženectví a Nečinnosti se oni Mocní ve svém
Smutku přibližují a vzdalují
Poznávají i nepoznávají své odlišné Vědomí stvořené za jiných
Okolností Příčin a Osudem
Nedobrovolně opouští hodinu po hodině své minulé postoje a
pojmy v nepřetržitém cyklu jako nechtění poslové vrženi mezi živly
Přicházejí zpět na čas aby se zase vzdálili do míst a k dějům všedních intenzivních a chaotických
Které jako sny a vidiny jeví se těmto poutníkům
Které se jako představy a tušení zdají těmto stvořením
Mocných ve svém Smutku
V nekončících představách a myšlenkách plných nočních přízraků Života Boje a Banalit
Jež s probuzením neklesají a v slunečním svitu zůstávají a dál trvají
Jako jediné se nepřibližují aby se opět vzdálily k sigilům mračen a k fázím měsíce
Mocní ve svém Smutku
Spoutaní svými „světy“
Pohodlnost spolu s neupřímností stoluje s nimi každý den po jejich pravici
Jejich zásady je nepřežijí a pravdy jim denodenně pijí krev jako pavouci
Tušíce faleš ve svých rukách a svou zbytečnost v pohledech ostatních
Vydýchávají jenom vzduch
Plní latríny a svá břicha
Aby jediné co po nich zůstane byly jen jejich exkrementy
A umění totálně všechno dobré zbabrat a zničit
Vedeni od prvních kroků k chybám svých zploditelů modlí se a žehrají na něco
Na co nemají nárok
Vyčerpaní neustálým shonem
Nyní objevují Tu, k niž jsou s promrhaným časem blíž a blíž
K Té, která je Přáním po němž jiné již není vůbec třeba
Nebe je zbarvené jako karmín a oni se obracejí zpátky
K nalezené Síle
Formy jsou bez pomoci zhroucené
Sestupují dolů
Pozbyvše původních rysů Staly se teď svou vlastní Silou a
Sudbou
Volně padají do Jejích rukou
Obráceni k Jejím zrakům
Ke svému Prameni nehnutě hledí
Zlomená těla se blíží k očím své vládkyně
K Té, která je „největším“ Přáním
Zbaveni konečně možnosti cokoli konat
Klesají
Padají
Od karmínových mraků
A od šedi pustiny

(Tato báseň je věnována Lucii La Palides Mortale a A. O. Spareovi 29. 11. 07 e. v.)