Josef FLORIAN
Josef Florian se narodil 9. února 1873 ve Staré Říši na Moravě. Jeho otec byl povoláním tesař. Vychodiv obecnou školu ve svém rodišti, odešel ve věku dvanácti let na studie do Telče. Absolvovav tamější reálku, působil jeden rok jako učitel v Kostelní Myslové u Telče. Vysokoškolského vzdělání nabyl na pražské technice a universitě. Roku 1898 se stal středoškolským profesorem v Náchodě. Po dvou letech zanechal učitelství na střední škole, poněvadž se mu zprotivil školský mechanický a byrokratický systém. Opustiv Náchod, vrátil se do Staré Říše. Roku 1902 v dubnu se oženil s Františkou Stehlíkovou z Cidliny u Želetavy. Téhož roku odešel do Mořkova u Nového Jičína, aby spolupracoval s Karlem Dostálem-Lutinovem v redakci Nového života. Po půl roce toho zanechal, rozešed se s Dostálem-Lutinovem i s okruhem Nového života a s tak zvanou Katolickou modernou. Usadil se na Hladově u Staré Říše a počal tam vydávat první sborníky Studia a první překlady z Léona Bloy. Po čase se přestěhoval do Staré Říše, kde si postavil dům. Pobyt ve Staré Říši přerušil v roce 1911 několikaměsíčním „vyhnanstvím“ ve Velké a v Osvětimanech. Tam byl zatčen spolu s A. L. Střížem a po krátké vyšetřovací vazbě v Kyjově dopraven do vězení krajského soudu v Novém Jičíně. Odtud se vrátil roku 1913 do rodného domu ve Staré Říši (dům předtím postavený prodal). Tam žil v nájmu až do roku 1933, kdy mu bratr Jan postavil nový dům ve Staré Říši podle návrhu architekta Břetislava Štorma.
Onemocněl těžce v létě roku 1941 na cestě ze Studené do Telče. Trvale ulehl až v září s bolestmi v páteři. Po krátkém pobytu v třebíčské nemocnici o vánocích zemřel ve Staré Říši 29. prosince 1941 a tamtéž pohřben na Nový rok 1942.
Od roku 1903 do konce roku 1941 vyšlo ve Staré Říši 387 publikací. Studium od 1903 do 1912 čítá 50 svazků, Nova et Vetera od 1912 do 1921 50 svazků, Dobré dílo, vydávané v letech 1922 až 1941, obsahuje 150 publikací, Kursy z let 1922 až 1941 51 svazků, Archy z let 1926 až 1941 65 svazků, Nejmenší revue z roku 1930 4 svazky. Různých jiných publikací vyšlo v letech 1920 až 1929 27. Samostatných knih je z toho 240, sborníků 131, obrazových publikací 16.
Překladů Josefa Floriana vyšlo knižně 53, z nichž 51 vydal sám. Nákladem Nového života vydal roku 1903 první knihu Léona Bloy Zde se vraždí velcí lidé, nákladem Dědictví svatých Cyrila a Metoděje v Brně roku 1907 vyšel Rosellyho de Lorgues Kryštof Kolumbus. Nejvíce překládal z Bloy (17 svazků), d'Aurevillyho (5 svazků), Hella (3 svazky). Jeho drobné překlady vyšly v uvedených sbornících.
Kromě Floriana překládali staroříšské knihy: M. Kalašová, P. Josef Ševčík, Jakub Deml, A. L. Stříž, O. A. Tichý, Bohuslav Reynek, P. Ludvík Vrána, J. R. Marek, Dr. Josef Vašica, Josef Matouš, P. Matěj Fencl, Albert Vyskočil, Ladislav Ryšavý, Karel Mušek, František Pastor, Jaroslav Skalický, Dr. František Odvalil, Jaroslav Zaorálek, Jan Čep, Em. Walter, Samuel Verner, O. F. Babler, Zdeněk Řezníček, A. Šnýdrová, J. Janouch, Oskar Reindl, Vilém Opatrný.
Úpravy a výzdoby knih se účastnili: K. Schwetz, J. R. Marek, Josef Váchal, Miloš Klicman, František Kysela, Jaroslav Benda, V. H. Brunner, Josef Čapek, A. Schamoni, Antonín Slavíček, Otto Coester; Antonín Lískovec, Michael Florian a Marie Florianová.
(In: Dominik Pecka, Moderní člověk a křesťanství,
Vyšehrad, 1948)
Josef Mlejnek: Moje cesta do Staré Říše
Už v křesťanském starověku si křesťanští otcové kladli rozpačitě otázku, čím vlastně může být Jeruzalém proti Athénám: zarážel je nepoměr mezi duchovním významem města a jeho nenápadným vnějším vzhledem, jeho lokálností. Když před časem označil (přesněji ocejchoval) Václav Černý ve svých Pamětech Josefa Floriana etiketou lokální prorok, mínil to jako zvlášť vybranou urážku. Zapomněl však, že lokální je nejen každý prorok, ale i každé prorokování i každé proroctví. Citátů z Písma by tu bylo možno uvést bezpočet a sám Kristus po svém Zmrtvýchvstání nezastihuje dva ze svých žáků při služební cestě na konferenci slavistů či hebraistů do New Yorku či Paříže, ale cestou do nějakých Emauz. Když svému společenství (kehile) přikazuje šířit evangelium v Judeji, Samaří a v celém světě, není toto „v celém světě“ nějaký pomyslný vyšší stupínek, na který lze povyskočit přehlédnutím konkrétní lokalizace: tedy v Athénách stejně jako v Judeji a Samaří… Až do dnešních dnů má katolicita vždy konkrétní zakořenění, není žádnou pomyslnou entitou odkudkoli, třebaže se s ní můžeme setkat - a také setkáváme - na každém místě.
Zapsat se na křesťanskou universitu Josefa Floriana znamená zůstat svým způsobem a stejně jako on „věčným studentem“. Nemyslím tím povrchně přelétavé přikusování, tu čehosi z mystiky tu něčeho z filosofie nebo umění, jak jsme toho svědky u mnoha našich současníků. Nic nebylo protivnější Florianovu přísně syntetickému duchu a z jeho zdrcujících výroků na adresu polovzdělaného diletantství by bylo možno sestavit celou antologii. Věčným studentstvím tu myslím bytostné (existenciální) nastavení objevující a objevitelské otevřenosti, jež nezahrabala svou hřivnu do nějakého „světového názoru“ nebo ideologie. Tato otevřenost, řečeno jazykem pedantů, má dva momenty. Jeden „statický“, vertikální moment, který vyplývá ze situovanosti našich životů před věčností, kdy podle slov Vladimíra Holana, „všechno už je, už je a teprve se děje“. Jsme ve světě nedefinitivního provizoria, který nám pouze nášept Zlého může změnit v místo ničím neomezené libovůle, a v němž nepoměrně větší část našich životů máme teprve před sebou, protože jsme se dosud svou smrtí nepřiblížili věčnosti natolik, abychom jí mohli být definitivně vyzkoušeni. Druhý, dynamický moment vyplývá z různých rovin a stupňů našeho poznání, kde jsme nuceni paradoxně udržet hned několik konců jedné hole: vyhnout se jak hrubému eklekticismu, tak subtilnějšímu synkretismu: práce na Hoře studia je dílem nepřetržité asimilace a (především) synopse, jež jsou také podmínkou pravé otevřenosti, vstřícnosti, ano, dialogu se světem. Je to něco zcela jiného, než čemu uvykly encyklopedicky přecpané žaludky prapravnuků řeckých sofistů, jež přečastá přemoženost látkou natolik zbavila schopnosti rozlišovat, že raději horizontálně míní, že pravdou je vše, co se za pravdu prohlašuje… a každé přiznání se k jakékoli pravdě (s malým i s velkým P) považují za projev provinciální omezenosti.
Cesta do Staré Říše pro mne nebyla pouhým fyzickým přesunem v prostoru a čase, ale především duchovním pohybem, chcete-li „procesem“ oprošťování, který jsem prožil několik let před tím, než jsem Florianův staroříšský dům navštívil skutečně. To jsem si znovu jasně uvědomil při četbě eseje Czesława Miłosze o jeho cestách za básníkem a myslitelem Stanisławem Vincenzem do malé vesnice La Combe u Grenoblu. Miłoszovy cesty do La Combe v počátku padesátých let, kdy jako emigrant hledal smysl své novým způsobem nezakotvené existence, rovněž nebyly pouhým přesunem ve fyzickém čase a místě, ale byl to pohyb v perspektivě hlubšího, hlubinného a pozitivního trvání a zároveň to byl radikální rozchod s perspektivou vývoje coby nevyhnutelného lineárního pokroku, která si, zdálo by se, natrvalo osedlala obecné mínění a která si řadového východo- či západo- Evropana formovala již od školního věku: „Knížka pro dnešní děti. Na několika stránkách ilustrované dějiny světa. Začíná se u čpavkových sloučenin. Dále ichtyosauři. Thyranosaurus Rex. Pterodaktylos. Mamuti. Anthropopitékové. Pračlověk. Řekové a Římané.
Galileo. Koperník. Kolumbus. Newton. Parní stroj. Automobil. Letadlo. Einstein. Atomová energie.“ Pro historiosofii - nebo spíše historiognózi - obrazu světa, jak ho vytvořil na moderní přírodovědě parazitující pozitivismus, pro jeho sekularistickou eschatologii, jež se má naplnit uvnitř tohoto světa, je typické chápat vše minulé jako cosi méněcenného a částečného - ve srovnání s tím, co ztělesnění tohoto obrazu, pokroková „vědoucí“ - ne-li přímo vševědoucí a vševedoucí - vrstva či skupina prožívá a zároveň plánuje pro neuvědomělé a dosud neprobuzené lidstvo.
Setkání s Josefem Florianem a s jeho odkazem pro mne také neznamenalo jen objev nové zajímavé, „alternativní“ oblasti poznání, ale zásadní změnu perspektivy myšlení. A také vědomí hluboké kontinuity. Miłosz ve svém eseji z padesátých let dále říká, že se nechce vysmívat pojetí pokroku samotného: „Elektřina je užitečnější než smolná louč, mezikontinentální střela než kočár. Ale například raně řecká socha se nedá uzavřít do nějaké vyčleněné estetické oblasti: ona je svědectvím o civilizaci jako celku, o harmonii, o štěstí možná nám nedostupném.“ Chybí-li v tomto Miłoszem vylíčeném světě „hlavních linií“ univerzální pojetí dějin, můžeme dodat, že stejně zkrátka přichází i univerzální moudrost. Věda, umění, filosofie i teologie, to jsou v dnešní době myšlenkové světy, které spolu nemají zdánlivě nic společného. Co je tu potom moudrost?
Nejenom poznání vzájemné „provázanosti“ těchto světů, ale vědomí, že se mohou vzájemně obohacovat, že mezi nimi existuje zásadní sbíhavost konkordance. To je možná téma spíš pro příští tisíciletí. Ale příspěvek Josefa Floriana k obnově zmíněných světů, sfér u nás a k jejich vzájemnému kvalifikovanému dialogu dosud čeká na své nestranné zhodnocení.
Praha 20. 7. 1992
(In: Josef Mlejnek: Křesťanská universita Josefa Floriana,
Vetus Via, 2000)
Slova o Josefu Florianovi (1873-1941)
Mluví se – a bude se mluvit – o tom, čím Josef Florian jest. Pokusíme se něco říci
o tom, čím „není“. První věta se vztahuje na řeč, kterou se projevoval duch, druhá věta se vztahuje na mlčení, kterým se zahalovala duše Josefa Floriana. A Florian více mlčel, než mluvil. A mluvil-li, odkazoval vždy řeč na mlčení. Mlčení bylo mu skrytou synthesou, v níž se protínají dvě zásadní kontradikce řeči, dva cíle, jež si odporují, v třetím: mlčení bylo mu křížem. Mluvil-li tedy, odkazoval řeč na kříž. Tento kříž, v němž: mors et vita mirando conflixerunt duello, toto „strašlivé rozlámání formy, jež praská a puká pod ranami idee“ (Hello), bylo oním odmlčením, když jste čekali něco „konečného“, něco „jasného“; do tohoto mlčení vás uvedl, a plné neklidu v tomto mlčení vás zanechal. Neuzavíral (nedefinoval) věci hotových úsudků, do světla tohoto světa, ale osvobozoval je, otvíral je do tmy – či chcete-li do nadpřirozeného vyššího světla – naděje, víry a lásky pro větší touhu vidět: až jednou víra ustoupí vidění…
Tato touha držet věci v jejich svobodě byla podstatou jeho chudoby, řečeno přesněji: paradoxu jeho chudoby (držet a přece nemíti). Byla podstatou jeho lásky k věcem i bytostem, oné pravé lásky, která dle slov sv. Pavla nehledá „své“ (non quaerit quae sua sunt), která si nepřivlastňuje, ale má jen v držení dočasném, ponechávajíc jim jejich svobodu. …
(Vladimír Vokolek: Mlčení s mrtvým,
in: Akord, duben 1942)
… Nepochopím nikdy dost všeobecný názor na Floriana, že totiž vnucoval svou vůli bytostem i věcem, i když někdy bylo duchu příjemné vnucovat… Ale toto vnucování bylo zdánlivé a mělo jiný smysl. Florian, řekněme to znovu s důrazem, odkazoval řeč na mlčení: odkazoval všechny své činy jako svá slova na chudobu, t. j. na absolutní svobodu. Mluvil-li, udeřil do zvonu vaší duše a ztichl, aby vás nechal svobodně rozlehnout (jeho slovo) v mlčení. Na tuto svobodu kladl důraz a všechny jeho činy a řeči k ní směřovaly. Aby se totiž duše posluchačova rozlehla po svém. Že mnohdy mnohá nevydala než smrtelné „křapání“ nebo ani to ne, a že takto hluchá neslyšíc sebe než v hlasitém hlaholu svého smíchu domnívala se, že je znásilňována řečí Josefa Floriana – toť ovšem její sebeklam. A že se potom rozlehla špatně po svém, v hlase a ne v mlčení, to nebyla ovšem chyba „osoby Josefa Floriana“.
(Ibidem)
Florian měl hrůzu z „hotových lidí“ s hotovými úsudky, tak jak je odchovala škola: přicházejí ke mně samí starci, říkal o mladých lidech. Florian byl stále mlád, stále „nehotový“, stále „věčný student“ – „nevím si rady sám se sebou“, říkával lidem stejně bezradným. Ovšem tomu se musí rozumět v jistých polohách.
Metodou Florianovou bylo pascalovské: nenechat nikoho v klidu; zmásti člověka
v jeho před-se-vzetích (co staví před sebe jako hradbu) a přivésti ho pobořeného (ovšem i pobouřeného) k chudobě: k poznání sebe v duchu chudoby. Že lidé to nechápali, domnívajíce se, že „zmásti člověka“ bylo Florianovým cílem a že nejen po odchodu vyspravili svá pobořená předsevzetí, nýbrž i obehnali se hradbou novou – nenávistí k Florianovi, to jest onou nepochopitelnou ironií, která zahaluje život privilegovaných: býti totiž k pádu i povstání mnohých… Všechno přátelství rozbíjelo se
o tajemství: o chudobu Florianovu; tajemství: protože o chudobu, která nic nemá, která jen a jen potřebuje, nemůže se v pravdě nic rozbíjet. Že byl Florian takto chud především a takto chudým býti usiloval, usiloval býti „ničím“ opíraje se o tajemství této Chudoby a Nicoty, odtud jeho hrůza stát se „něčím“ na úkor sebe sama, stát se učitelem, spisovatelem na úkor sebe sama (který není ničím z toho), stát se „něčím“ na úkor své svobody a mlčení, své chudoby a tajemství. Odtud musíme chápat to, nad čímž se vesměs ostatní ironicky usmívali, co nebrali vážně, co měli za hříčku slov, totiž: že se nepokládal ani za vydavatele. Stál opodál, osamělý, svobodný, „nezaměstnaný“, jak říkával, „přiživuje se“ (jeho slovo) v domě, který nebyl jeho. Vždy, když se kolem těchto choulostivých věcí zatočila řeč, vždy jste slyšeli: nejsem tím… Mnohé to dráždilo (Jene!), viděli v tom slovní hříčky, ale mám za to, že to bylo vážné jako vše u Floriana, ba že to bylo podstatné.
V tomto smyslu neměl přátel, leč jako poutník: přicházeje a odcházeje. A v tomto smyslu zdál se nevěrným lidem slabé víry, kterážto „nevěra“ vyvrcholila jeho smrtí…
(Ibidem)
Florianovo Studium se snažilo obsáhnout všechny obory vědní; odtud se vysvětlí široký okruh nauk a množství zájmů, jež sledoval v svých edicích. Šlo mu o celek, o úplnou soustavu všech projevů lidského ducha. Florian nám sice nevylíčil obšírněji plán své katolické pansofie, ale pokud o ní víme z jeho výkladů nebo nákresů, rád ji znázorňoval jakousi symbolickou stavbou o třech patrech: vespod Věda, obírající se dílem Stvoření, kde je vše zřízeno „na míře, čísle a váze“ (Moudr. 11, 21), uprostřed Umění jakožto typický projev ducha člověkova, a ve svrchní nadstavbě Theologie, jejímž předmětem je řád Milosti, jak se projevuje v liturgii církevního roku, v svátostech ve třech božských ctnostech, Víře, Naději a Lásce. A nade vším Trojjediný Bůh. Ohniskem Studia byla proslulá Florianova knihovna, do níž po celý život střádal a kupil základní, pramenná díla ze všech odvětví lidského vědění a umění. Ona sama svou rozsáhlostí je důkazem toho, že Florian neměl při jejím budování na mysli jen své osobní potřeby, nýbrž též instituci, která ho měla přetrvat.
(Josef Vašica: Staroříšské Studium,
in: Akord č. 7, 1941-42)
První vystoupení Florianovo, tenkrát svorně s Jakubem Demlem, spadalo do doby kvetoucího modernismu, jenž pustošil církev i u nás. Z tohoto naukového zdroje se pramenilo Florianovo úsilí o očistu a prohloubení náboženského života u nás, jeho praxe denního Přijímání, jež pobuřovala pokrytce, boj za ryzost liturgických úkonů a právo latiny v bohoslužbě, odpor proti zesvětštění a politikaření kněží. Horlivost ta propukala někdy tóny příliš drsnými. Florian, obdivovatel středověku, byl sám muž tvrdé kázně, v níž držel sebe, svou rodinu i své nahodilé spolupracovníky, a pod jejíž jho by byl rád sklonil i jiné. Jeho opravdovost zavazovala kněze, který se mu přiblížil. Ukázalo se tu, jak důležitou roli v církvi má laický prvek jako podpora kleru i jako protiváha proti jeho libovůli.
Studium v pojetí Florianově mělo být předsíní vedoucí do svatyně Víry. Proto není divu, že se tu také mocně uplatňoval živel iracionální. Hned počátky staroříšského Studia jsou spjaty s šířením Tajemství Lasalettského, jehož kult přejal od Léona Bloye. Ono je takřka klíčem k pochopení osobnosti Florianovy. Čekal splnění hrozeb, jež se tam zvěstují, a připravoval se na příchod Posledních Časů.
(Ibidem)
Když jsem se ho v Praze ptával, kdy a kde se shledáme, kýval jako na rozpacích svou holí a nerad se vázal slovem. – Ó, to pak slovo! Ale to vám nepovím, to až jak se mi ukáže, jak mi to vyjde. – Mohlo se zdát, že se ponechává a svěřuje náhodě, která však nadobro neměla místa v tomto člověku z plnosti řádu, v jehož pevnosti bylo však vždy pozorně dbáno čehosi, co je mimo dosah, co spravuje směr cesty a s čím Josef Florian byl v jednotě svou modlitbou. Když kdosi z tak mnohých starostlivých pochybovačů si nemohl odepřít „jemnou“ výtku v nelíčených obavách o osud tolika nezajištěných (rozuměj neškolených) dětí, pak Florian, už tomu zvyklý, ho s úsměvem vyslechl a odbyl to zkrátka: Je vidět, že se nemodlíte! Svědectví Dykova verše se mu potvrzovalo až příliš často.
Modlitba, to právě byl vzduch, v kterém dýchalo a kterým žilo dílo založené na Milosti, jež je povolala k životu uprostřed časů nadepsaných „religio depopulata“. V čase ztraceného rozpoznávání rozumu ubývajícího, v uvolněných oblastech „zwischen Gut und Böse“, vynaložil všecko úsilí svého studia k řádnému rozpoznání a oddělení zrna od plev, skutečnosti od předstírání a pouhého zdání. Ze slova lasalettského nabyl neklamné jistoty o blízkých důsledcích obecné zpronevěry a na dálku dvou desítiletí rozpoznal obě prastará znamení, která po dopadající tíži ruky Synovy ovládnou pořádky dovršeného bezřádí. Proti heslu svého protinožce „organisujte se“ trvá na nezbytné potřebě osobního usebrání a na pevném přimknutí k věcem domova.
(Albert Vyskočil: Znamení,
in: Akord č. 7, 1941-42)
Staroříšské Dobré Dílo v dosavadní podobě jest smrtí Josefa Floriana ukončeno. Také myšlenka, o které tolikrát a s tak velikou láskou mluvíval, založit školu na způsob řehole, zůstala jen konkrétní vidinou. Zakladatelé řádů stali se zakladateli právě proto, že svou myšlenku uskutečnili, nejen že položili základy, ale celý organismus společnosti uvedli v život.
V tom směru se může mluvit o torsu Dobrého Díla, tak jako torsem zůstane dílo každého člověka. Po smrti velikých básníků byly zakládány Společnosti, aby prý odkaz „velikých duchů“ nezanikl. Avšak stav těchto Společností je právě tak odstrašující jako mdloba kdysi kvetoucích Dědictví. I myšlenka Sušilova při založení Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, napájet lid ze studnice vody živé, vydatně a horlivě, zůstala torsem. Žila potud, pokud se jí věnoval člověk celou svou bytostí, pokud vycházela z tvůrčí osobnosti.
Případ Sušilův je velmi názorný. Svěžest jeho zřízení zmizela, jakmile kouzlo jeho osobnosti bylo již jen připomínáno a druhové jeho pomřeli. Nerozplynul se však duch Sušilův. Zatím co epigoni trvají úzce na zřízeních a jim se podřizují, duch svobodně poletuje a seje na místech i zcela odlehlých, tu víc, tam méně. V „duchu Sušilově“ pracoval Kosmák i Kubínek, jehož blahořečení právem postulujeme, každý „po svém“, právě tak jako po svém v témže duchu jednoty tvořil Jakub Deml a po svém Josef Florian. Sušil, který dal národu vynikající theologické dílo Výklad Nového Zákona, objevil se tak v místech nejméně očekávaných, v Tasově a ve Staré Říši. Avšak přestaňme užívat slova „duch Sušilův“, vždyť v každé jiné osobnosti je zmnohonásoben, po každé jiným směrem a v jiném zabarvení, lépe jest říkat duch horlivosti, a práce, nebo duch nadšené víry a duch tvůrčí.
Podoba Dobrého Díla Josefa Floriana jest tedy již hotova. Neznamená to však konec jeho ducha. Josef Florian mnoha lidem ukázal cestu; tím, že našel cestu svou, ujasnil druhému cestu jeho; ujasnil mu život, úkol člověka, ať už je to theologie, filosofie či umění. Toto poznání sama sebe, ať akcí či reakcí slov páně Florianových, poutá vnitřně kruh přátel Dobrého Díla a zavazuje k spolupráci. Nemůže to být ve smyslu nové redakce, odděleně od administrace, neboť to by bylo proti idei „celé osobnosti“.
S novou osobou však by začalo i nové Dobré Dílo.
(Jan Dokulil: Budoucnost Dobrého Díla, in: Akord, duben 1942)
Úprava knihy jest mu, jak přirozeno, věcí ne nevýznamnou, ale přece jen druhotnou. Význam jeho díla vydavatelského tkví v hodnotě vnitřní. Bibliofilii jako takovou má vždy v opovržení: „Pro mne všechny takové …filie označují toliko zajímavé psychické stavy sentimentalistů, jež jejich záště nebo záliby strhují, unášejíce je v extasi, do níž se noří jako do teplé lázně. Jest jakási ušlechtilost dobrých dětí v těchto stavech a budiž jim toho dopřáno. Ale i v řádu citovém třeba dbáti spravedlnosti a hodnocení. Všichni ti …filové ocítají se v jakémsi stavu oslnění, v němž myšlení se jim zarazí. Jest to stav dětí, na něž podobně působí zděšení. Stalo se v blízké vsi, že dítě, sedící pod lipami, vypustilo dušičku, když z otevřených vrat protějšího domu vyběhlo proti němu rozdováděné tele. Toť stav ducha bibliofilů. Ztrácejí soudnost, nabývá vlády emoce. Myslící částka duše prchá a kniha, nástroj Studia, stává se předmětem zbožštění, jakýmsi pohledem do slunce, a místo lepšího vidění při ‚lepším osvětlení‘ čivy zrakové prudce napadeny vypovídají službu a blíží se slepota.“ (Ruměje, v září 1928, 12)
(Dominik Pecka, Moderní člověk a křesťanství,
Vyšehrad, 1948)
Ve snaze obsáhnout všechny obory vědění a vytvořit synthesu pravého poznání je Florian veden vědomým odporem proti „lidem školovým, hledajícím ve všem zamodrchaniny, uzly a koníčky, na nichž by bylo možno před škamnami rajtovat, pořád reformujícím, zrušujícím dnes, co včera zavedli.“ Jeho methoda je dána myšlenkou Carlylovou, kterou častěji cituje: „Universita, která by chtěla úplně vytěžiti tu novou skutečnost, jíž je tisk, aby stála na jasném základě pro náš věk, jako kdysi pařížská pro století třinácté, takové posud není. Přemýšlíme-li o tom, poznáme, že všecko, co může pro nás učinit universita nebo některá z nejvyšších škol, je v podstatě stále totéž, čeho nám poskytla první škola, do které jsme chodili: učí nás čísti. Učíme se čísti v různých jazycích a v rozličných vědách; učíme se abecedě a slabikování všelijakých knih. Ale místem, kam si chodíme pro vědomosti theoretické, jsou knihy sama. Záleží na tom, co čteme, když všelijací profesoři pro nás učinili, co nejlepšího dovedli. Pravou universitou dneška je sbírka knih.“
(Ibidem)
Ve svém úhrnu je dílo Josefa Floriana návratem ke kořenům křesťanského ducha, Písmu, Otcům a liturgii. Pohledem zbystřeným prorockým zřením Bloyovým vidí Florian, že diskuse o kněžském celibátě skončí rozkolem. Stojí proti němu nemálo odpůrců, kteří by ho pro jeho nesmlouvanou kritiku plytkosti, světáctví a zbabělosti v životě některých kněží rádi zařadili mezi schismatiky nebo dokonce heretiky. Ale odpůrci ti nedovedou ani kloudnou žalobu proti němu sestavit, neřku-li tedy zpečetit svá obvinění. Florianův katolicismus má vyhraněnou podobu katolicismu Léona Bloy, jenž mu píše: „Nevím a nechci vědět, co jest moderní katolicismus nebo katolická moderna. Znám pouze katolicismus věčný, katolicismus apoštolů a všech svatých, katolicismus římský a tradicionální, kromě něhož není spásy. Zajisté je nemožno být křesťanem tomu, kdo sní o jiném katolicismu, a z hloubi duše opovrhuji Jidáši a nadržovači a podporovateli kacířstev, kteří by rádi namluvili světu, že jsem jejich společníkem.“
(Ibidem)
Pomýšlím tu na několik poznámek o Josefu Florianovi jako o kritikovi. Ale již ho slyším, jak se ohražuje, kam že ho to řadím. Není kritikem a nikdy jím nechtěl být. To, že píše své poznámky do „Pramenů“, to, co říká ve svých Spicilegiích a Agendách? Mnoho, velmi mnoho toho přichází do Staré Říše z Čech, Francie, z Německa i odjinud, a tu je nutno nějak s tím naložit, tu to vybrat, tomu se bránit. „To jen tak si to řadím, všecko se mi pořádá.“ Ale není to právě, v čem spočívá podstata kritického projevu? Tady se kritika jeví ve své vlastní povaze jako potřeba orientace, jako výběr a jako obrana založená na soudu, který potvrzuje a zamítá. Florianovy námitky nabývají však plného významu, jakmile by ses pokoušel v této osobnosti, jejíž pravá velikost záleží v její celistvosti, tuto kritickou složku osamotit nebo jakkoliv nadřadit. V tomto smyslu Florian nikdy není kritikem, jeho kritika není ničím o sobě, nižádnou Ding an sich, nýbrž toliko nutným a pravým přívlastkem podstaty, z které on celý vyrůstá. Proto, pojednávajíce takto o Josefu Florianovi zvláště, budeme míti příležitost dotýkati se Josefa Floriana vůbec, čímž naše ustředění se na kritikovi bude ospravedlněno i odškodněno.
(Vyskočil, Albert. Josef Florian, in: Básníkova cesta,
(Ladislav Kuncíř, 1927)
Kritický soud nemá ceny, dokud jeho původce se neustavil na čemsi pevném, pro něho a na ten čas neotřesném, což je svou povahou jakési dogma, pravda jemu tak zjevná, že v ní nepřizná dvojí možnosti, je to jistota, z které vyplývá jeho kritická obezřelost a průbojná přesvědčivost. Jinými slovy, není to nic než tvář, osobnost kritikova, nikoliv však skutečné dogma, které je ve všem obecně platné, za všech dob, na všech místech a pro každého. Nic jiného nechce znamenat toto stanovisko víry a mravů v době obecné rozvolněnosti, toto pevné spojení nauky a iracionálního poznání, které Florian považuje za jediné kriterium, nežli nezbytnou potřebu principu, o který se musí opírati kritický soud, nemá-li sejít v pouhé referentství o zálibách a právě běžné módě, nemá-li to tak nějak cítit a myslit, namísto abys cítil a myslil.
(Ibidem)
Spor vědy a umění o kritiku nebude nikdy rozhodnut. Je to zvláštní nerozlučitelné a neodmyslitelné spojení vědce a básníka, kterému říkáme kritik. Nestačí ti tu jenom rozumět, což je racionální; musíš i znát, což je irracionální a v nerozpojitosti těchto dvou základů spočívá řádnost soudu o umění. Neučiníš-li absolutno osou, co zbytečných otázek tě nutí k zbytečným řečem. Tvé nauky bez dogmatických úběžníků, které ukazují toliko k věcem hmatatelným a ne dál, jsou bědné a zvrácené a jejich ovocem je zmatek.
Jest nezbytnou podmínkou kritikovi, aby netoliko vědecky rozuměl, ale aby i natolik básnicky znal, aby i on měl tuto poetickou zkušenost dětství a dovedl zvážiti pravost věcí, jež tak nadobro unikají holým sylogismům a bez kterých o kritice umění není řeči.
(Ibidem)
Josef Florian nevytvořil žádné kritické nauky, není zastáncem některé z kritických škol, aniž užívá té nebo oné kritické fraseologie. … Spolehnout se na Pána je asi tolik, že máš oč by ses pořádně opřel. Co všecko se tu pak napíná a pracuje! Ale řád musí být držen, vždy znovu dotvrzován a hájen. Kritika v tomto smyslu to není úkolové zaměstnání, nýbrž dramatický děj, životní funkce. Florian měří svou sílu s básníkem: chce být přemáhán, zdoláván nebo alespoň nesen. Nechtěj mi sem přinášet, čeho mám beztak plno kolem sebe. Jdi mi z cesty, nedovedeš-li mi v ničem pomoci, nemohu se s tebou vláčet do Ethiopie!
Tato Florianova Ethiopie, bez které bys ho dobře nepochopil, to není jen tak nějaká dobrodružná fikce. To je nepochybný cíl, který vybízí na cestu jen se skutečnými potřebami, který dbá zdraví a potřebných sil. Ethiopie to je i název kritického síta Florianova. V tomto řádu všecko se podniká se zřetelem k Ethiopii, ne však pro ni samotnu. V povaze kritiky jest její služebnost. Mám-li tě brát s tvou kritikou doopravdy, musíš mít svou Ethiopii, nezbytně musíš.
(Ibid.)
Jen básník dovede psát dobře vědecky, protože jeho oči jsou upřeny za věc, na kterou hledí. Slepota vědce je z nedostatku básníka, který zacházeje s věcmi, poznává, s čím zachází. Vidí netoliko je, nýbrž nazírá v jejich pravou skutečnost a podstatu „šatem věcí“, který zprůhledňuje pod jeho pohledem.
… oko básníkovo je v ustavičném údivu nad skutečností, která se mu zjevuje v nekonečném úběžníku věcí.
Tato živá zkušenost mládí, tato památka ráje v nás, zanášená prachem lži každodenního zvyku, to je ustavičný pramen, který v básníku napájí jeho vidiny.
V tom záleží náboženská podstata a svatost pravého umění a jeho nevyhnutelná nezbytnost od začátku až do konce věků.
(Ibid.)
Nekrolog Bohuslava Reynka ke smrti Josefa Floriana
Dne 29. prosince 1941 odpoledne zemřel ve Staré Říši na Moravě Josef Florian, věrný syn Církve katolické. Zasvětil svůj život opravdovému studiu posvátných nauk, umění a vědy a z tohoto studia vyrostla edice Dobrého Díla, v níž vyšla veliká řada knih základního významu pro vzkříšení křesťanského ducha v národě českém. Byl horlivým čtenářem svatých knih Starého i Nového zákona a jejich pokorným a vidoucím vykladačem. Byl v našich zemích prvním a hlavním šiřitelem zvěstí o zjevení Matky Boží na La Salettě a zvláštním ctitelem přesvaté Rodiny nazaretské. Byl u nás též prvním průkopníkem obnovných snah Pia X. svaté paměti, zejména jeho dekretu o častém a denním přijímání Těla Páně.
Miloval vroucně svůj rodný kraj a krásu Boží přírody. Byl přesvědčen, že všechny pozemské dobroty a krásy budou nějaký způsobem i v životě budoucím. Roční doby, slávy živlů, zpěv ptactva a hvězdy báně nebeské mu byly stálým zdrojem rozjímání. Veliká byla jeho láska k umění a k poesii. Velmi se přičinil o to, aby pravá krása byla odlišována od hříček s city a od jakéhokoli zneužívání. Shromažďoval knihy a obrazy, zasvěcoval přátele do jejich tajemství, učil je odvažovat hodnoty a zamítat zdání.
Žil v chudobě a samotě, usebrán a v častém bdění na modlitbách a nad knihami. Zemřel odevzdaně a zaopatřen všemi svátostnými posilami, které Církve svatá udílí na cestu do věčnosti. Slavný pohřeb se konal na den Obřezání Páně roku 1942 odpoledne.
B. R.
†
Odkazy:
http://www.souvislosti.cz/archiv/florian1-92.htm ("Josef Florian: O knihách, o lidech, o umění")
http://www.souvislosti.cz/archiv/bloy6-92.htm ("Léon Bloy - Josef Florian: Korespondence")
http://bloomsday.wz.cz/ (o J. F. a Staré Říši, což dělali nějací studenti z Prahy, zřejmě)