Ubi allium, ibi Roma

(faktor česnek & neo/folklórní tradice)

Lu. Vlacha česnek do nebe volající …

Ve folklóru jsou ukryty sedimenty jak fylogenetického, tak kulturního vývoje; jistěže lze souhlasit s Freudem, že je „metodicky nesprávné něco vysvětlovat fylogenezí, dokud jsme nevyčerpali možnosti ontogeneze …“ Vnímání nadpřirozeného totiž naráží na přirozenou mez. Zejména když jde o útvar tolika rozměrů (česnek) a snahu vtěsnat ho do deskriptivní roviny.

Není třeba o tradicích mluvit, ale je nutné je tvořit. (Ernst Jünger)

Čichám čichám česnek k činu, jářku ženo(-u) vůně jazzový – dobře úúú/dělá kdo je/jí „je“ – zpomal … tak honem … buď té lásky … té látky buď, už se vzbuď a nebuď hňup – vstup (česneku) „je“ teofanií (božím z/jevením), jistotou (mezi) nejistými smysly …

Ubi allium, ibi Roma. / Kde česnek, tam Řím. (latinské přísloví)

Římané používají k řešení tuhých politických hemeroidů česnekovou pastu. Výsadek Římské legie je všude tam, kam (kde) je vysazen česnek …

Menenius: Ó, čistou práci jste to provedli, vy i ti vaši mistři v zástěrách! Vy, kteří tolik zakládali si na hlasu řemesel a na dechu jedlíků česneku!

Cominius: On setře se váš Řím vám přes uši. (William Shakespeare: Coriolanus)

Mýty nemíti = nebýti. Sakralita dokonale v nich je s/kryta. V takovém případě však rozhodně nejde o „tmářskou pověru“, ostatně „obava z pověry“ je (říká C. G. Jung) ozvěnou primitivního strachu z magie – fear of ghost („je zarážející vidět, jak se zlomky západní vědy nacházejí těsně vedle – krátkozrace tak námi zvaných – pověr.“) Ve všech iDEOvých systémech pod sluncem je to ZJEVNÉ; např. Římané uctívali Slunce a nazývali ho Apollón, neboť „věci nezjevné činí zjevnými“, což není nadarmo ani zadarmo, protože, jak tradováno, Boha je nutné sytit obětinou, bohyni obejmout, darovat jí děti, či, žádá-li nebe, oběti - „hlava za hlavu“, viz Macrobius (Saturnálie) stran Apollónovy věštby: „Čas od času byly žádány oběti chlapců bohyni matce. Konsul Iunius Brutus však nařídil změnu tohoto ritu. Z jeho příkazu se užívalo k oběti česnekových (či makových) hlav, aby se tak dostálo Apollónova požadavku obětování hlav a zároveň odpadl zločin nečisté oběti.“ Pověra osvětová vrhá světlo na → sacrificia, tj. posvátný skutek oběti. Ztráta rozlišovací schopnosti mezi nečistým a očistným je „obětní krizí“, tj. ztrátou smyslu pro oběť. Hlavu vzhůru† – ve věci natolik kontroverzní, jakou je pověra, že (tzv.) pověrečný akt z jednadvacátého století zmizel, je přežitek evergreenem …

„Jsou to ostatně opravdu pověry? Vidím v takových instinktivních zálibách spíš projev moudrosti, která u divokých národů bezděčně řídila všechno počínání a proti které se moderní lidstvo zcela pošetile vzpouzí. Kolik ničivého vyčerpání, kolik zbytečné tenze bychom si ušetřili, kdybychom byli ochotni vzít na vědomí reálné podmínky naší lidské zkušenosti a uznat fakt, že není v naší moci oprostit se úplně od jejího rámce a jejího rytmu!“ (Claude Lévi Strauss: Smutné tropy)

„Kdo veliký česnek hodlá vypěstit, nechť roste s ním.“ (italské přísloví)

Kmenová kultura vytváří vlastní kulty k obrazu své třídy (hledisko třídní.) Věty se větví do odvětví zvaných denominace a sotva z toho nelze nebýt na větvi. Kultem rodoKMENU kultury je opakovaně zmiňovaný kosmický strom, stvol, kmen; a – ještě později – z kosmického stromu stává se kmen mozkový. Vlk se nažere a beránek zůstane v celku. Mýty charakterizuje vysoká míra hybridity …

„Předpokladem vzniku všech rozvinutých civilizací bylo pěstování specifické kulturní rostliny.“ (Wolfgang Behringer: Dějiny klimatu)

Rostlina specifické kultury pochopitelně odvisí i od aktuálních teplotních podmínek a panující klima má vliv na utváření a podobě mentálního klimatu spirituality dané enklávy (a typ půdy ovlivňuje pudy.) Země je „ženou-hroudou-rostlinou“, Nebe „otcem-sluncem-světlem“. Posvátným sňatkem (hieros gamos) Země a Nebe je počat tzv. Atmosférický bůh; je bohem ovzduší; spojuje i odděluje zemi a nebe. Dlouhodobější nepříznivé výkyvy počasí způsobují sociálně/náboženské převraty a názorové (potažmo liturgické) změny.

„Jestliže chceme správně interpretovat personifikace přírodních jevů figurujících v panteonu, je třeba vzít v úvahu údaje meteorologické.“ (Claude Lévi-Strauss: Myšlení přírodních národů)

Příkoří počasí a následkům studených let neúrody či nepohody se čelí konceptem krále Slunce (Roi Soleil), jak ho známe nejen z novověku a nejen z Francie. Král Slunce je „stylizací centrální hvězdy vyzařující teplo, metaforou příslibu lepší budoucnosti“, tj. úrodných let a tím pádem i dostatku naturálií, bez nichž vše hyne.

„Působení přírody zdá se nás přivádět do jakéhosi druhu blouznění.“ (Johann Wolfgang Goethe)

Hypotézy o tzv. Létacích mastích jsou i přes „svou“ bizarnost poněkud nepřitaženy za vlasy, druhý příchod prvotiny následuje úvaha (nikoli přezrálá), že nejenom chlebem živ jsi. Jistěže spása má vícero komponent, ale starost o ni je konstantou všech civilizací, ty sekulární nevyjímaje. Civilizace je díky spáse živa. Spása je kulturní veličinou nikoli nečinnou. Oběť je dar a dar je spása … Sytí v ni i věřit, nevěřit v ni znamená už nežít …

„Vegetativní mýty odhalují přírodu důvěrněji než racionalistické metody.“ (Mircea Eliade)

Pokud obřad mizí, zástupy upadají do zmatku … Liturgie je nezbytná, liturgie je službou lidu (z ř. leitós=lidový + érgon=práce; érgos dál souvisí se slovy energie a orgie … česnek vůči čemukoli je vztahem historicky pravdivým a čilým … odvěké mystérium s ručením neomezeným i takovému čelí …) a tradice tu není pro srandu králíkům. Tradice je (tradičně) vnímána jako syntéza paměti; tradice patří k tragice, kdežto paměť patří mezi představivost a obrazotvornost; zjevení je vyloučená třetí, což je pravým principem reality (levým pak „princip odporu“, protikladnost, střet zájmů). Zázrak je tím o čem se nediskutuje. I mitochondriální Eva či primordiální vegetace, stejně jako velký plesky třesk je věcí víry a –

v dějinách víry
rozhodující úloha
připadá sloučeninám SÍRY
neboť ona mění klima
bez ní je ti zima
bez ní vše se kazí
bez ní udeří mrazy
chlad hlavu ti srazí
bez ní nic neuzraje
frigidita vyžene tě z ráje

V lidovém podání i v literatuře se vyskytuje nepřeberně zpráv o způsobech magického po/úúú/žití česneku. V antickém Řecku se tradovalo, že již prosté vyslovení slova česnek (ř. Σκορδο – skordo) má magický účinek.

Nebuď hloupý!
Nikdo tu zeď neprostoupí.
Nikdo skrze ni neprojde.
Šalba si tě nenajde.

Kouzlo v česnekovém ohni utkané
kolem mne ať vyvstane
a obklopí mne září svou
jako stěnou ochrannou.

Plinius (zvaný Starší) poznamenal, že česnek odpuzuje hady a šílenství (dlužno připodotknout, že v určitých situacích tytéž souběžně přitahuje.) V Indii, Itálii (zejména na Sicílii), ve Španělsku i v Řecku svazeček česnekových palic ovázaných červenou stuhou chrání před uhranutím → za prvé česnek přináší štěstí a za druhé eliminuje „la maldad” (smůlu nej/h/různějšího druhu) … pověra to není; zeptejte se Dona Cleotila nebo Dona Tiburcia a ti vám to potvrdí: česnek eliminuje temné čáry; hlava česneku před dveřmi do ložnice milé krasavice udržuje její náklonost … i koňům se nasazuje česneková ohlávka (a česneku psí); z 16. století se dochovala zpráva o zvyku německých horníků fárat se stroužky česneku v kapse … co kdyby nějaký zlomyslný permoník, elementál či kýho čeho co …

Na Kubě se tradovala víra, že když někdo nosí třináct dnů náhrdelník z třinácti stroužků česneku, zbaví ho to žloutenky; na podobné bázi funguje „sibiřský náhrdelník“ – korále/růženec z probodaných stroužků (probodením stroužku se uvolňují léčivé silice); v Číně je odjakživa česnek považován za kovový prvek prvořadého strategického významu. – atd., česnek uzdravuje a tiší … čiší a čiší …

Též neohrožení Vikingové se zubí – „Tato aromatická bandáž drží na uzdě i trolly.“ Stará námořnická po/věra nedoporučuje vylézat bez stroužku na palubu, česnek zahání nejen bouře, ale i mořské příšery (o kurdějích ani nemluvě …)

Požehnej pohár, buď pamětliv nástrah a česnek vhoď v číši. Pak v medovinu ti mámení zlé nikdo nenamíchá. (EDDA, Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku)

Z česnekových slupek (stejně jako cibulových) se věštilo; šloť jistěže o praktiku předvěkou (a patafyzikou) … nicméně

„…babučky i dědi po sklizni bulvu tuto splétali do různých, i stohlavých copů. Ty poté rozvě/síly na dobře větratelná místa, aby glocny za/schly. To by nedělali, dyby si ne-úúú/vědomovali, že tak-hle chrání všecky v domě proti různým přeludům (a dnes i proti politickým virům chřipkovým.) Leckde po světě již tento starobylý zvyk začali znovu provozovat. Česnek je skutečný zázrak! Ale musí to být ten náš klasický čecký !!! – enem ten je lékem pro všecky … nosit na žlutým hedbáve uvázanej česnek na krku, to ani nedonde žlatenica  …“

Ve slovanské folkloristické literatuře se opakovaně dozvídáme, že – „Lid nosil oloupané stroužky v kapse či zavěšeny na šíji. Před svátkem sv. Lucie (12. 12.) malovaly hospodyně česnekem na dveře chléva tři kolečka a v nich křížek, aby dobytku neublížily bosorky (čarodějnice), někde natíraly česnekem rovněž petlice a zámky stájí i domů. Významnou roli hrál česnek ve štědrovečerních zvycích. Míval čestné místo na svátečně prostřeném stole, jako prosba o úrodu v následujícím roce. Štědrovečerní večeře začínala (po půstu) oplatkou se stroužkem česneku a medem, po stroužku dostával i pes (aby byl odvážný), kohout a houser (aby byli bujní!) a vařila se česnečka (ku zdatnosti v práci) nebo štědračka (hustá hrachovka s česnekem …) …“; česnek vždy figuroval jako bylina bezpečí a očisty, pod polštář se strkal mrňatům, aby jim během noci neublížilo nic nejen z tohoto světa, ale ani ze světa neviditelného.

„Česnek u všech indoevropských národů platil po staletí za universální lék a zároveň za nejspolehlivější odpuzovač zlých nadpřirozených sil a záporných kouzel …“ (Encyklopedie Lidová kultura Čech, Moravy a Slezska, sv. 2)

„Krom užití klasického česneku bylo možné natírat si hruď i mastmi obsahujícími další složky, jako např. pepř, smolu, terpentýn či lidské sliny aj., samozřejmě v součinnosti s česnekem …“ uvádí Národopisný věstník českoslovanský. Takovéto zprávy se leckomu mohou zdát banálními, ale není to jen folklór zdejší. Obdobně rozSÍŘEN je po celém glóbu, například jihoameričtí indiáni věří, že česnek je jedna z devíti tajných bylin o něž hoří bitva mezi bohy a démony; kultu „bílého zlata“ holduje celá Asie, zejména Jižní Korea, masivní oblibu má česnek v jihovýchodní Evropě → stroužek v kapse opět odvrací závist (– a o sto šest budí „návist“); česnek účinně žehná novému cyklu … v den narození Krista (štědrý den) je před východem slunce podáván česnek, skrojky stroužků se podkládají pod ubrus svátečního stolu et cetera …

Patrně nebude zpozdilé předpokládat, že rovněž Ilju Muromce a Čurilu Plenkoviče naplnil česnek („ruský penicilin“) bohatýrskou silou. Mezi obranými obyčeji jsou obyčejní česneci neobyčejnými borci. Ты не бойся чеснока –- это друг твой навсегда …

na bodance zaprodance,
dotěry i moskytí samozvance,
česnek účinnější než moskytiéra,
hnedle je ti do tance,
česnekem vždy počíná nová éra …

Pro drsná severní etnika, národnostní skupiny – Ainu (Sibiř), Nivkh (Čína), Yukagir (Japonsko), zůstává česnek vegetativním božstvem, dodnes se tu udržuje lovecký obřad, kdy lovec losuje z kupy česneku jednu česnekovou palici. Má-li tato lichý počet stroužků, tedy dává naději a věští úspěšný lov. Zabité maso Ainuové zpracovávali v tamní delikatesu kitokamu (což je klobása řízlá nemilosrdnou dávkou divokého česneku). Šamanská kultura (urááá!!!) neohrožených Ainu (Aynu, Aino, Äynu = lidi) expandovala z nehostinné Sibiře, Kurilských ostrovů, Kamčatky, Sachalinu do Japonska a Číny, česnek i tam se činil; za zmínku jistě stojí i hojně protřásaná spekulace tvrdící, že Ainuové byli praobyvateli Severní Ameriky a částí Ameriky Jižní.

„Skutečně hřejivý česnekový žár žhne a zelená se ze síly (moci) ranní rosy, tzn. od prvního nočního spánku až do rozbřesku ranní modlitby, pak jsou jeho šťávy ve správném poměru a mají náležitě vulkanickou žhavost.“

Stálou kontroverzi i nadále budí radikální lidová praktika zvaná „Pupek světa“ (či „Břicho země“), inzerující psychické přeprogramování („přetavení skutečnosti dotyčného“) během jediné noci – pomocí váčku (gáza) naplněného zdrceným česnekem a přilíplého na pupík dotyčného pacienta. Aplaudovanou stálicí je naopak indický talisman obsahující tři stroužky česneku, sůl a ultraostré chilli.

Další často citovanou fintou je „Faustovo kuřidlo“ (připravovalo se z usušeného a rozemletého kořenu čemeřice ve směsi s česnekem a sirným květem.) Tři špetky tohoto kadidla se sypaly na žhavé uhlíky a úkon této magické praktiky byl provázen pronášením tajných formulí; libace (úlitba) jako libá vůně (ať to má šťávu!) je protějškem/doplňkem zápalné oběti. Magia naturalis je nesporně evergreenem mezi spor(-t-)y. Je divu?!

„Dokonce i pověry, které nám dnes připadají nejabsurdnější měly původně povahu opravdu progresivní, poněvadž obvykle představovaly energetickou pobídku k vytrvalému pozorování jevů, jejichž zkoumání nemohlo v té době vzbuzovat bezprostředně žádný trvalý zájem.“ – poslední větu tohoto souvětí Augusta Comta má Claude Lévi-Strauss za pozitivistickou pověru, (předsudek totiž pověrou je!)

Tradice východní Evropy jsou na česnek bohaté, česnek visel v oknech a na zárubních dveří, v Karpatech si pastevci před dojením potírali ruce česnekem, aby tak chránili své kravky, v Sedmihradsku byly novorozeňatům kladeny v kolébku tři stroužky, odrostlejší děti nosily česnek jako amulet; pokud někdo chválil rodičům jejich dítě, ti reagovali pokřikem „česnek-česnek“, aby preventivně zabránili uřknutí, které mohlo být chválou přivoláno … Hlava česneku položená vedle hlavy nemocného má moc absorbovat nemoc; dotyčná palice je poté ZA pří/slušné modlitby a za/říkávání za/kopána u paty stromu či hozena do řeky … apod.

Pomyslnou korunou mezi folklórními tradicemi pojícími se k česneku může mít starobylé věštecké mystérium z Transylvánie zvané „Rusalčí pády“, starobylý zvyk kurýrování, během něhož je „z mrtvých vstalým“ médiem ženského pohlaví na nemocného pliván předžvýkaný česnek s opepřeným zázvorem, čímž se dociluje vypuzení a spálení ducha nemoci (uřknutí).

Podobně i v archaickému obřadu zvaném – căluşari. Căluşarilor je Moldavsko/Transylvánský tanečně/fytoterapeutický tajemný obřad orficko/dionýského charakteru (z psychologického hlediska psychodrama), pacient je svlečen, jeho tělo je potřeno česnekem a šalvějí, koňskou hlavou na žerdi uvedeno do divokého tanečního cvalu blízkého levitaci, vymrštěno do extáze a  … detailů se zrovna nedohledáš, obřad je opředen tajem, jisté je jen datum, obřad probíhá o svatodušním svátku, tzv. letnicích, kdy se slaví památka seslání Ducha svatého, který dle hagiografie sestoupil v podobě ohnivých jazyků … Věřilo se, že v téže době, poletují nebezpečné „víly“ (česky bludičky, rusky ogoňky) zavádějící lidi do bažin. M. Eliade píše: „Nejlepší obranou proti vílám je česnek a pelyněk, tytéž magicko-léčivé rostliny si căluşari připevňují na špici své zástavy. A žvýkají tolik česneku, kolik je jen možné.” Hmm, bodejť by jim pak jazyky nehořely; sotva však kdo tuší, jaké fantastické kouzlo je ukryto v tomto mýtickém tanci pocházejícím údajně z předřímské éry. Mluví se o řadě úrovní ozdravovacího procesu, především o fázi fytoterapie (potírání chodidel česnekem) a tanečně erotické (asistence nezadaných dívek) … Taneční legenda je někde na hraně, takže ani odborníci nemohou přesně říci, v čem spočívá gró poklusu căluşarilor; nech to koňovi, ten má větší hlavu; căluşarilor je údajně jednou z nejstarších a nejkomplexněji dochovaných lidových tradic – (organizací UNESCO byla zařazena na seznam čtyřiačtyřiceti pozůstatků nehmotného díla lidstva) …

Z Čech hnedle ocit/áš se až na transylvánské křižovatce (světa) a zde tě čeká dramatické suplementum … horor (s-) nový tu saje krev, pokud včas neprocitneš – a klin/com

„ …vrkoče cesnaku na vonkajšie dvere, aby sa ich obydliu vyhli všetci zlí komáři“

Že je česnek insekticid forte, že chrání před upíry ví i dítě. Lidová představa, že duše člověka dlí v jeho stínu či zrcadlovém obraze se promítla do upírských mýtů současné literatury a filmu. O ochraně pomocí česneku se lze dočíst v bulváru i v krásné literatuře, např. v (dnes již klasickém) románu „Dracula“ od hermetika Abrahama (Brama) Stokera, člena řádu Golden Dawn. Dracula nepřestává fascinovat a není divu. (Je sice známo, že mnohé z toho, co Stoker zapsal pochází ze země Za hranicí lesa od Emily Gerard, zejména česneková záštita, to však tomuto křesťansko/mravoučnému thrilleru nic neubírá na kvalitě silné nadčasové metafory.)

česnek ostřejší jak dýky
ideální zbraní je na zombíky
bože díky

Upír je orální démon interpretovaný mnoha způsoby; psychologická diagnóza mluví o prototypu projekce – Nonsferat je opakem (non sférou) skutečného, tzv. reálného; prizmatem veterináře je Dracula zvíře postižené vzteklinou, zoofágní, téměř nezničitelné (život požírající) monstrum. Upír Nemrtvý neboli Nonsferat nesnáší česnek nikoli proto, že voní, ale protože česnek sférickým je podstatně, je posvěceným, což činí démonické energie bezmocnými. (Slovo upír pochází ze slovanského obyri, obir, které se vyvinulo do bulharského vampyr. Existuje domněnka, že řecké slovo nosphorosos – neexistující sféra! – se prolnulo do staroslovanského Nosferatu, které je synonymem upíra.)

„Nebojte se myslet i na tu největší nemožnost!“ říká profesor Van Helsing.

„Ale profesore, vy si ze mne tropíte žerty, vždyť je to obyčejný česnek.“ namítá Lucie.

„Nedostatek naší vědy spočívá právě v tom, že chce všechno vysvětliti; a jestliže něco nevysvětlí, pak prostě tvrdí, že tu není co vysvětlovati … až dosud jsme byli tak trochu slepí, jak lidé bývají, protože když pohlédneme zpět, spatříme, co jsme mohli viděti, kdybychom bývali schopni viděti to, co jsme viděti mohli.“ argumentuje Van Helsing.

Folklórní tradice takovým pohledem zpět jsou a zpět s nimi i  česnek král.

Česnek Lví zub

Jak fungují kódy? Panuje názor, že jsou číselným aspektem Božské vševědoucí milosti vyjádřené šifrou (cifrou) a rozmezím (diferencí). Kódy jsou poetickým znakem pohybu a jsou obdařeny prorockou kvalitou →

„Pravdivý prorok zabíjí sebeuspokojení. Jeho lví zub je podpisem (znakem) česneku.“

Ve textu první části výroku („pravý prorok zabije sebeuspokojení“) je vyjádřen charakter prorocké role: býti nepopulární (neakceptovaný.) Druhá věta výroku, (his sign is garlic in a lion's tooth), je čirou poezií. Aktivní pronikavá síla česneku je adekvátní pravdivosti proroctví a v ničem si nezadá se silou lvího zubu. Lev je králem zvířat, česnek králem divočiny. Analogii medicínského efektu česnekového odpovídá léčivá (analyticky psychologická) moc Prorokova slova, které pacienta usazuje k občerstvující hostině, mešnímu daru – daru toho v čem je duše, co se hýbe (všelikou bylinu zelenou jsem ku pokrmu …) Lev symbolizuje majestát. Lev je v erbu Jeruzaléma, Juda je lvíče, „kořen Davidův“, „proutek z pařezu Lišajova“, lamač pečetí (dešifrátor).

Svíce Česneka Pana

Zpráva texaského religionisty: „Vždy jsem věděl, že starší členové rodiny nosili stroužek česneku ve své peněžence nebo náprsní kapse. Teď, když je táta v hospici a trávíme hodně času hovory, zmínil se mi o významu věci zvané Ajo Macho. Podle táty Ajo Macho je česnek rostoucí na odvrácené straně kříže … na hoře Kalvárii. Je znám jako „svatý česnek“. Po generace, mnozí brali stroužek česneku, posvětili ho ve svěcené vodě, nechali oschnout, ovázali stužkou nebo zabalili do kusu bílé látky a umístili jej do každého rohu místnosti, což ji ochraňovalo před zlem.“

Také je známo, že je nošen v peněžence nebo náprsní tašce, aby pomáhal s podnikáním a financemi. Dále existuje modlitba, která je velebením česneku a adorací jeho odéru …

¿Cómo quiere Jesús que oremos?

Zázračný Česneku, položený na hoře Kalvárii,
kde Ježíš zemřel pro věčné světlo
a zbavil nás veškerého zla.
Osvoboď mě z věznění démonů snažících se mě zabít a zmarnit,
učiň mě před nimi neviditelným, jejich nohy ať mne nedostihnou
a jejich ruce ať mě neuchvátí, jejich zbraně ať mě nezasáhnou,
jejich nože minou, ať zlo mě nepronásleduje.
Dobrotivý zázračný Česneku, zažeň závist, drž mne od nepřátel, pomáhej mi v práci
a ochraňuj péčí blízkých.
Až na věky. Amen.