Ticho. Silentium. Naprosté mlčení

Vyjdiž, a stůj na hoře před Hospodinem: a aj, Hospodin jde tudy, a vítr veliký a silný, podvracující hory a rozrážející skály šel před Hospodinem: ale nebyl v tom větru Hospodin. A po větru zemětřesení: ale nebyl v tom zemětřesení Hospodin. A po zemětřesení oheň: ale nebyl v ohni Hospodin. A po ohni hučení větříku tichého. (III. Král., 19)

Vrátil jsem se z balkonu, kde mi nezvykle nízká hladina hluku vyvolala vzpomínku na dávnou cestu s kamarádkou z Kunštátu. Je to, jářku, čtvrtstoletí, co jsme se s Klárou po několika dnech strávených na chatě u Kunštátu rozhodli, že do Brna vyrazíme pěšky. Povečeřeli jsme polévku u jejích prarodičů v Kunštátu a i přes rozmlouvání babičky, abychom do letní bouřky nevycházeli a že je to přece jen přes 40 kilometrů, vyrazili jsme, Klára v pláštěnce, já v půjčeném pršiplášti jejího dědečka, do letního lijáku. Blýskalo se jak na stroboskopické párty, sraz přátel tympánů a velkých gongů by tu působil jako sbor unavených luskounů.

Paní z okna o pár vesnic dál na nás volala, kam jdeme, a ťukala si na čelo. Kde pršipláště nedosáhly, byli jsme promočeni na kost. Bouřka pominula. Dalších 10 km jsme se vzájemně předbíhali s autem, které jelo krokem a jindy zrychlovalo. Vždy se někdo jdoucí vedle plně obsazeného auta velmi ohnivě hádal o něčem s řidičem. V Černé Hoře jsme ještě mohli nastoupit na poslední autobus, ale byli jsme rozhodnuti dojít po svých.

Po výstupu na Lipůvku kolem třetí hodiny ranní se nám rozprostřel výhled na průmyslovou Kuřim s tušením Brna na horizontu. Neuvědomovali jsme si, v jaké oáze ticha jsme se doposud nacházeli. Do uší nás praštil hluk města, nočních továrních směn i hustější silniční provoz, který jsme dočista pustili z hlavy a nepříjemně nás překvapil … (Na konečnou v Brně – Řečkovicích jsme dorazili s rozbřeskem, dopili kávu a naplněni krásnou cestou se rozešli k odpočinku.) Poslední dobou (snad nebude dobou poslední) je ztišení znatelné, s dobou velikonoční příznačně se snoubící. Ještě se jdu na balkon zaposlouchat, i když to není úplně ono.

(Radim Babák. Brno 12.4. 2020)

Vždycky trpím pro vlaštovky, rorejse, holuby a skřivany, kdykoliv nad krajinou letí některá ta rachotící vrtule. A také se před tím ptactvem nebeským za to éro stydím. „Dobyli jsme vzduchu“ za cenu hanby anebo, tak aspoň to cítím vždycky já, člověk svou hanbu pozdvihl do oblak: svůj hluk a svůj smrad. Veliké věci mají padat ke dnu, a nikoli se vznášet v povětří, tak nám to říká oko, které neomylně dovede posoudit, co je, a co není obludné.

Orchestriony úředne se zakazují, pravda, ale v každém slušnějším domě je aspoň jedna třílampovka a jeden řvoucí amplion … Někomu nesmírně záleží na tom, aby na zemi nebylo ticho. Za každou cenu ne ticho! Jenom žádné ticho! Jenom žádný pokoj a klid! Naopak: věčný ruch a věčná nespokojenost! Ty myslíš, pekelný Tatrmane, že tě nevidíme? Chňapají prsty tvé, chňapají, a jsou pořád prázdné, oči tvoje dokořán a pořád bez světla, jazyk v ustavičném pohybu a kmitu a pořád beze slova! Proč, proč, ty zatracenče? Vyznej a řekni, proč!

„Poněvadž nenávidím Slovo! A poněvadž nenávidím Slovo, nenávidím i ticho!“

[…]

Noc temnem zapaluje výše, ale jak k vidění, tak k slyšení je potřeba klidu a vnitřního ticha, neboť kterak v pohybu a hluku bychom uviděli a uslyšeli prostorů šera, jež letem neznámých křídel se zachvívají? I když člověk jde liduprázdnou nocí a chce se přesvědčiti, zdali se mu tmou někdo blíží, musí se zastaviti, poněvadž i zvuky vlastních kroků, ba i šustění vlastních šatů vadí sluchu a pozorování.

(in Katolický sen. Deml, Jakub. Vetus Via. Brno 1998)

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 

Nejbližší akce