Slova a skutky trvají

(dietickopoetický dialog Pavla Šuhájka s Lubošem Vlachem)

Pavel: Poezie je rozhodně jako jídlo, buď je dobře udělané, nebo není. To jestli komu chutná, je jedno, resp. může ti chutnat, nebo nechutnat, ale víš, že je dobré.

Luboš: Kdo má nárok rozhodnutí rozhodného? Nevím totiž zda ono rozhodnutí se týká tzv. hodnoty, nebo toho jak je kdo rozhozen, nenaladěn či rozladěn. Taková rozlada může způsobit situační znechucení až chronické nechutenství.

… anebo je to jídlo špatné, ale tobě chutná, nebo jsi si zvykl. Taková pizza na České, pořád ji lidé kupují, někomu i chutná, ale tvrdit že je dobrá a kvalitní nebude nikdo …

Někomu chutná tlačenka a někomu meruňka, což je věcí chuťové preference, která hraničí s předsudkem. Někdo to rád sladkokyselé, někdo zásadité, někdo rád klíčky (a kličky), někdo psa na česneku. Předsudek je též axiologickou kategorií na škále výborné, skvělé, špatné, hnusné, nejedlé. Kvalitní verš je ostrotupý. Hladový sytému nevěří, ovšemže jak který a jak kterému. Chuť je něco mezi chtíčem a potřebou, jsou tu jemné nuance a brutální dynamiky, krindy pindy, nářky, vzlyky, smích, křiky, tradice učitelka a zlozvyky.

Myslíš, že poezie musí být někým čtena aby existovala? Když si ji představíš jako strom – vyroste– a už to je dílo … Je třeba si ji přečíst, pokácet a slyšet jak padá? Co když padá opuštěná – bez toho aby ji kdo padat slyšel, či viděl.

To je běžné.

Jistě se shodneme v tom, že když něco napíšeš – a je to dobré – je vytvořena jakási energetická stopa. Strom který nikdo neviděl taky vyrábí kyslík, existuje, má vliv, projevuje se na nás všech bez toho, abychom o něm věděli. Je to tak i s dílem, s poezií která svým vznikem, energetickým vírem proměňuje vzduch, atmosféru, svět pro nás pro všechny? Nebo se bez recipienta neprojevuje? To je přeci hloupost, že by se neprojevovala.

Nemůže neproměňovat jejího pisatele.

Bude to tak, proměňuje už svým vznikem, svým energetickým reziduem mění svět. Vančura v Janu Marhoulovi píše, že slova a skutky trvají …

Pěkné …

Pěkné? Není pěkného, převedené na výše řečené jen chutné, či nechutné. Skutečně je pak jen dobré, či nedobré. Pravdivé, nebo lživé. To se dá vztáhnout i na poezii …

Dobré, pěkné, ještě pěknější nebo ještě nechutnější – živé či lživé … Nelze ignorovat různé pachutě a sekundární efekty. V krytu kritéria je mezera v paměti – zásvětí.

Musí existovat nějaká diferenciace, nebo láska nezná diferenciaci? Láska nezná rozdílů?

Interpunkční mateřské znaménko (čti znak) nebo znamení? Interpretační mámení. Chutě na kutě pachutě různočtení a rozkladů, různého časování a častování, různých poločasů rozpadu. Jiné je to zepředu a jiné zezadu.

Je potřeba metronom, bohu i člověku, těkavý popis prostoru, chvění času, tenze, je potřeba pohyb, střídání, rozpohybované obrázky …

Rozlišuješ dobrou poezii od špatné díky té (tzv.) špatné? Co je hraničním dělítkem?

Je tu nějaká vibrace, co je její rezonanční deskou? hranice? jaderná hlavice? je taková hra hranicí fikce?

Jestliže lze vše, co si dokážu představit, tak hranice je pouze hranicí fikce. Za nepředstavitelným je konec, protože není pravdivý, alespoň já ho tak nemohu vnímat, neboť by se to vzpouzelo teorii bytostného pochopení. To také znamená, že vše je ve mně, protože co je mimo mě, mimo mou představivost, tak není.

vše si představit lze?
vše je fikcí bez hranic
ale představa fikce není
reálné jsou pouze hranice
a co je okolo je jen logomáčka.
dobrou chuť!

Možné je pomnožné, nutné je v jednotném čísle.

Koncem představy je jiná představa, předsudek počátku, ale ve skutečnosti je to prostředek vyjádření. Hranicí fikce je skutečnost, tedy uskutečněné. Lze uvažovat, zda i uskutečnitelné. Vše je množina možného.

Ano, jsme vězni jazyka, uvěznění vyslovitelným pojmenovatelným. Vždyť i k sobě hovoříme jazykem. Co však chutě, pudy, nepojmenovatelné pocity? Chceme říct že neexistují, když je nedovedeme pojmenovat?

Nepojmenované čití je v latenci či inkubaci, slovo je inkubátor, který tomu dává kubický rozměr který pojmenovat už umíme, ale je to vzácné.

To také znamená, že vše je ve mně, protože co je mimo mě, mimo mou představivost, tak není.

Pouze to, co je mimo, je reálné?

Nikoli, naopak, vše co je mimo je nereálné.

Bajky! Jsem svou (nevlastní) pamětí, která je imaginací, mimo je in v tom smyslu, že mimo je reálnou podmínkou pohybu. Ptám se co není sugescí?

Špatnou poezii poznávám podle nevolnosti, kterou mi působí, ať už to nazveš pocitem trapnosti, studu, či v mém případě skutečně fyzicky nelibým stavem, který lze, nazvat nevolností. (NE–VOLNOST, necitit se volně, cítit se stísněně.)

Pachuť paktu řečového aktu je způsobena očekáváním. Proti nause dobrý zázvor, zázvor náš vzor, dosti bylo vrhání stínu, spleenu, stísněnosti a jiných zvrhlostí. Dobrou poezii poznám podle toho, že mne uvolňuje, tedy osvobozuje od té nechutné.

Je zřejmé, že jde o vypěstovaný návyk, podobně jako ucho školeného hudebníka rozpozná jakýkoli falešný zvuk, někdo se s tímto absolutním sluchem již rodí.

Ať žije kult kultivace!

Pak je také kategorie, kdy nevím, nevyvolává to nic.

Nějaká fake vibrace? Hle nehledaná, ale daná, nehledána nevolána je tu mez kterou nezorám ani neorámuji, nenechám se vyprovokovat nějakým nic, když jsem u hranic.

Blbé ani trapné to není. To pak stojím v interpretačním pozoru a dávám si pozor, abych neudělal nějaký unáhlený soud a představuji si, že ta poezie je mým smyslům třeba nedostupná a přiznávám ji právo na existenci a smysl. Přenechávám ji těm, kteří ji slyší, a rozumí. To vše s plným respektem. Těchto případů je ale extrémně málo.

Na smyslnosti smyslu výmyslu si smlsnu, protože nejen chlebem ožívám, ošívám se, ohrazuji se proti závoře, jsem na hoře záře která nevrhá stín extrémního terénu exitu.

To je bezva, extrémní exitus.

Exitus = exit úz. Extrém (z lat. exter, tzn. vnějš) je reálný terén krajnosti, krajnost krájí, krajnost je hranicí mezi in/out (on/off). Fór je v tom, že údajně neexistující hranice je relačním konstituentem. Hranice je faktickou propastí, ba propastí propasti (tak si Holan přeložil apeirón.) Hranice je operátorem, diktátorem, mezí identifikace, mezerou v paměti, chronologie by se bez ní stala chronickou obsesí a místo místa (topos bytí) jen nemístnost. Slovo v exilu.

Jestliže lze vše, co si dokážu představit, tak hranice je pouze hranicí fikce. Co si představit nedokážu, tak nelze. Neexistuje.

Paměť je představivostí předsudku představy. Smí mít představa konec?

Vše je ve mně, protože co je mimo mě, mimo mou představivost, tak není. Paměť to je šalba, křivé zrcadlo, kde se vidí oči.

Fenomény jsou jen jmény.

Za nepředstavitelným je konec, protože to, co si neumím přestavit není pravdivé, alespoň já ho pravdivým nemohu přiznat, neboť by se to vzpouzelo teorii bytostného pochopení.

Proč ne … ale smí mít představa konec?

I představy mají své konce, které se podobně rozšiřují, podobně jako vesmír, resp. naše představa o něm. Za hranicí představ začíná neskutečno.

Takže to není konec, ale štěpení. Štěpný proces je fundamentem přirozenosti. Představa zakládá takzvanost. Představa je takzvanou identitou. Vše je ve mně? To jakože vše (tj. celek, řec. kosmos) se vleze do částečného?

Ano, vše se vleze do částečného skrze představu.

Představa je ovšem limitovaná, je vymezením, tedy mezí, tj. je drze skrze …

Má existence a existence všeho mého je limitována mojí představivostí, vnímáním. A to na všech patrech psýché.

Ještě chuť na patru nepatrnosti kterou nedopatřením spatřím, patřím jen té limitě (aka hranici) a silici. Jak nevidno je patrno, že jak patro, tak limit je hraniční linií. Mám ji na sítnici?

Limit je tedy limit představivosti, myšlená plocha, plot, co má ochránit zvířátka ve výběhu.

Ale já není žádný zvíře, já je rostlina. Ten plot má och … chránit plod.

Je pro mě představitelná jiná existence? Je, tedy existuje.

Z takového zjištění jsem hnedle v jináči. Nic jiného než jiné neexistuje, identita je tvar infinitivu být. Až budu velký, budu in finit.

Identita je limitována svojí představivostí, svým vědomím a věděním.

Vím jako? Vím to o čem nemám ani zdání?

Sylogismus uvedeného říká, že ano. Ptám se svého vnitřního já, snažím se dopátrat rezonance ve svém nitru, dopátrat se bytostné odpovědi. S hrůzou neslyším pro uvedené ne.

Nevím že vím, nebo vím, že nevím?

Je tedy možnost paralelních světů?

Až budu velký, budu chytat paralelní lelky …

Tedy to tak může být, hlava se brání, racio je v koncích – – –

V koncích pánevních, v bocích …

Co ty na tyto poblouzněné myšlenky řekneš?

Řeknu, že já není nikdo jiný. Jsem iný …

Hraji hru na myšlení …hraji tvoji hru, mám obavu, že jsem ten jiný?

Jakou tvoji? Což nejsem tvou představou a když tam nejsem, tak nejsem?

Piki piki na hlavu, že na myšlení nehraju … já si hraji jen s okraji, na představu myšlení nemám ani pomyšlení. Duch svatý ale není smyšlenkou. Bytostně nechápu nebytí zbytku. V kosmu se nesmí nic ztratit, neboť by to utrhalo základní fyzický zákon. Nic se netratí&thinspů&hell;

Vím pouze to o čem nemám zdání, nevím že vím. Zdání prozradí o čem víš, vědění je velké slovo, chvíli se v něm budeme kolébat. Kolísat? Nebo vibrovat?

zatmění v půlce hlavy
ve zbytku šarlatová kaše
chudého karnevalu
v Rio de Janeiru
méně látky méně
alegorických vozů méně tanečníků
hudebníků
den je zaplevelený
vzduch porostlý řasou
každou hodinu prořízne vlak
tak železný ostří dvojité
tlukoucí pulzující
zaskřípou zlaté plátky
saxofonu
mám v hrdle slavíka
mám kovový jazyk
a na jazyku vagóny
jeden za druhým
a dvojité ostří
pojistka pojistky
spoušť spouště
zamířit na papír a vystřelit
celý zásobník slepých nábojů
slepých očí
a oko bere
bez ladu
pohozená silnice
železná slova projíždějí
a vše je na beton
celý den ubývám
v noci dorůstám cizími kusy
cizími náhradními díly
náhradami
jednou se probudím jako někdo jiný
vyměněný
opravený
už teď stěží se poznávám v zrcadle
doklad totožnosti
čtyři fotky
každá jiná
důležitý je nadpis
hluboká vráska čela
headline
nerovná hladina