Skrze nebe z železí bráníme se vzletům – Pavel Herot

(Mejlovi Hlavsovi in memoriam)

Hvězdy mi ze srdce padají
do duše mé padají v čase nadějí
jenž ostrým nožem krájí
Dlaní opřel se o uschlý strom
tak prorocky že v něm až zaduněla rána
Přízraky co vše pozorovaly otočily se
a protáčely směrem do větrných
obličejů mlhy Stát tam viděly
sousoší průhledných andělů
lehce do rytmu tančících
Zasáhl mne kámen z nebes
Vraník se zařehtal
Slyšel jsem jeho vztyčný zpěv
když dlaní svíral jsem oblázky
co v duši mou křičely
když drcený v kameny jsa nebo ve skály
mým bezdechým potem
Ony zatoužily po mém naslouchání
Ty U země tolik přikován vizionáře
slyšels Vizionáře slyšel jsi
Znovu ptám se tě beze slov
Ty zda-li vyslyšel toho co řekl Friedrich Schiller
„Nocí dnem co chodil jsem pout
nenašel jsem pokoje
Nelze cíle dostihnout
to co hledám skryto je
Nevede tam cesta má
Ach to nebe v blankytu
věčné zemi vzdáleno
Co tam nikdy není tu“

Ptám se ho co slov vzdálenost znamená
když mi tu o ni předčítá z papíru
co dávno tomu bylo a zcela zbytečně
A pokud tedy kolik- kolikže dnů zmizelo
kdy toto psal ležící ve stoje zahraný knihami
A pokud tedy Bylo li nebe jako dnes
Ostnatými dráty studené Bylo…
Z hlavy Kristovy oplocené
A syčely lichvářům vědomí Ukřižovat
„To dobře víš A přitom člověkem zůstaneš
Zůstaň tlejícím dítětem zlostného
nad mocnými Dopřej zrůdám radosti“


Když odcházel jsem z doteků myslitele
tajemnou dálkou oslepený zapěla mi písně
Písně co z jednoho pokolení až za konec světa náhlý
ona dálka zapěla mi písně podobné těm co matky
dětem dovolí aby vysály z jejich prsů
a potom blábolavým pláčem Blahořečilo
Vzpomněl jsem si na Franka Zappu
jenž před smrtí řekl:
„Zbožňuji lidovou hudbu
Je tak prostá a jednoduchá
Ale je to prostota lučního květu
Je to zjevení
Jak pramen čisté vody
Ale to co vzniká dnes
Nemá s prostotou
Nic společného“

A uviděl jsem Jakuba Demla
skloněného nad zemí
jak přes silné brýle s tenkou obroučkou
pozoruje květy – ostatně nazval je svými přáteli –
Od jednoho kvítku k druhému přechází
a nad všemi dělá kříž jakoby
žehnal věčnosti umučených
středověkých světců v nich
Vědom si tohoto konání
rytmicky něžného pohybu
z posledních nadzemských sil
na kolena padá
a ústy se přibližuje blíž
Líbá rty – jako dítě saje květy
Rty mu pylem otékají
tímto hořkým dotekem z vůní
Tam v zahradě Getsemanské …
Tam kousek od Demla ale opravdu
malý kousek od něj
Kappa na kytaru sjíždí
náhodné akordy
jen tak šlehá blesky na Zemi
když v malé chvíli z oplechovaného
přístroje na vyluzování hudby
začne hrát popík
Zappa odhodí kytaru a Demlovi dí:
„Tvary této hudby jsou neuvěřitelně
primitivní a nudné Fádní
To není prostota jednoduchého
a o to plněji žitého života
Je to plytkost života zploštělého
na nejhrubší materialismus
Je jen zvukovým výrazem
naprostého citového a duševního úhonu
To není muzika – to je produkt“

Když Frank domluvil
ukázal Deml na prosté luční kvítí a řekl:
„Podívej i tady jako tam u nás na Moravě
kvete rozmarýn I réva tu hojně přebývá
I zde je kapradina jež píseň mariánskou proslavila
Píseň poutnickou
Ach ano Marie Panno sasanku tu také vidím
pohledem nevyléčitelných dívek umírajících
A kopretiny co srdce mají zlaté
Mateřídouška co po věčnost věků
nazvu svoji sestrou
Čekanka pláče Podívej
neb stále nic nevíme o světě
ve kterém naše oči byly příliš jemny osudu“

To já dole na Zemi vidím Mejlo
jak anděl tvůj
přivedli tě právě k nim
Andělé se rojí – vylétají – halasí
Slyšíte vy nedoslýchaví a slepí
Lidstvo neviditelnosti
Neuvědomující si že není
slepých andělů ani slepých lidí
Vy tvůrcové nicoty

Proč tedy Mejlo nám kanou slzy
po tváři která strnulá je a bude jednou ještě více
když neslyším ani tebe – nikoho
zpívat za rohem z kůru ulice
o básnicích prokletých
a o tom co andělé ti vyprávějí
nebo o tom plastickém opojení
pouze Magora křaplavým hlasem vykřikovat
se sekáčkem na maso v ruce
do Mahlerovy hudby o mlčení a strachu většiny
když déšť s iluzivní psychosou
jako by přišel docenit ty hlavy bez hlav
pod hlínou tam v zemi kde my
nikdy radostí nebudeme svobodni
pouze osvobozováni
Dost již bylo bolesti na Bílkově kříži
právě jsem se od něj vrátil
Já nepochopen Deštěm nerozřezán
Pouze tebe prosící
Ať Mejlo mlejny tady melou
Prosím tě ať mlejny melou
Na to svorně čekám
Já deštěm ještě nerozřezán
A ten smutek
Ten smutek je ve mně
ulpívá ve mně daleko víc
než v tobě
když v horečce
pár centimetrů nad zemí
pálím své srdce
aby ten můj žár spálil
všechny tyrany
zapovězené a vzkříšené
navěky v jejich vlastní tyranii
A tak v sobě –já Mejla– říkám:
„Cesta k Bohu je složitá O té kráse
už vám nezazpívám“

A tak já opět jako na počátku všeho
opřel jsem se o uschlý strom
že v něm až zaduněla rána
To do dveří Věčné zahrady vstoupil
a v ruce držel čerstvý z květů
od nebe klíč
Andrej Stankovič

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30