Sexuální nocturno – Vítězslav Nezval
Naproti bordelu byl veliký dům stavitele, který postavil tuto čtvrť a po němž se jmenovala. Na dvoře bylo několik hromad prken a dříví. Jinak byla celá ulice beze světla. Na bordelu byla lampička.
Srdce mi bušilo, neboť jsem se rozhodoval, mám-li, či nemám-li jít do bordelu. Mohl jsem několikrát pohnout rukou a bylo by mne to na chvilku přešlo. Ale představa, že budu ležet na ženě, mne zdržovala od onanie. Napadlo mne také: Co, když mne vyhodí? Ale spolužák mě v tělocvičně vždycky ujišťoval, že tam se nikoho neptají jak je stár. Přešel jsem silnici. Zapl jsem si kalhoty a otevřel dveře bordelu.
Vstoupil jsem do jakéhosi klenutého sklepa. Připomínalo mně to řeznickou lednici. Zdi se potily jako v ní. Bylo tu několik dvěří. Nevěděl jsem kudy. Z klozetu šla dívka. Zeptala se mne: „ Chcete jít do lokálu nebo na pokoj?“
Odpověděl jsem ustrašeně: „Na pokoj.“
Bylo dobře, že jsem ji potkal v tomto sklepení a téměř potmě. Jinak bych asi utekl. Vzala mne za ruku a vedla mne po schodech a zpívala. Všecky nevěstky zpívají. Zpívala nesrozumitelnou operetu. Procházel jsem se podél kavárny. Kavárna. Kavárna, zrcadlo, nepřístupné jedenáctiletému chodci, jenž se opájí kočovnými herečkami. Tenkrát seděly od rána do večera za nakloněnou okenní tabulí. Pro tyto ženy, které čas od času s nesmyslnými cikádami rozvalily se u okna, dopustil jsem se malé defraudace. Miloval jsem drogerie, jako by v nich, tajně zprostředkovány vůněmi, mluvily a spaly.
O slečně Gerberové se říkalo, že je syfilitička. Běžel jsem po schodech a říkal jsem si v duchu: Syfilitička, syfilitička. To znamenalo: zpívá příliš krásně, má kolena, podvazky – zpívá. Čeká po představení na gáži a je syfilitická. Šílel jsem po slově syfilis. Bylo to nové iluminované slovo – žena. A kromě toho jsem nikdy nepřestal prahnout po tom, abych směl vyloupit její krabice s kostýmy. Na štěstí bydlela v opuštěné díře, odkud před několika týdny vyvezli na hřbitov osmdesátiletou stařenu, která mi naháněla strach, když jsem se vracel ze školy. V pustém bytě po stařeně, která byla nyní patrně prolezlá již červy a na hřbitově, kam nejednou při footballovém tréningu padl míč. Nikdy jsem nezapomněl na tento žlutý mezanin. Je to pro mne tentýž mezanin, kde se dopouští Raskolnikov vraždy na lichvářce.
Slečna z klozetu prozpěvovala anonymní operetu. Měl jsem pocit, že mne vleče někam pod zbořeniště. Podél stěn vyrážely klíčící brambory. A v rychlosti blesku jsem slyšel míhati se dědečkovu sekyru při stahování dobytčat v lednici. Asi za šestým schodem (klopýtal jsem) bylo světlo. Tato překvapující finesa bordelu mně nahnala smrtelný strach. Bylo to, jako když jsem spatřil ne víc než v šesti letech ilustrované sešity Vězně v Andělském hradě. Měl jsem pocit, že se vyřítí z osvětlené alkovny pes. Ale pranic. Bylo to překrásné. Bylo zde teplo a nevěděl jsem pojednou, že je to okno, ze kterého ve dne lze pozorovati kupy dříví na stavitelově dvoře.
Málokdo si uvědomil tak přesně, jaký má smysl uzavřený prostor, jako E. A. Poe v Havranu. Tento pokojík byl naprosto isolován. To znamená: Město změnilo proporce. Již nesousedil se sklepením. Naprosto isolovaný pokoj, právě tak jako světnice, jejímž sousedstvím je jen vítr, která je přeplněna intenzivním světlem a kde trčí poprsí Palas Atheny, na něž se vrhne šílený pták. Ale tento pokoj měl zrcadlo, které přestalo býti zrcadlem, zrcadlo–album, zrcadlo–román. Nevím, jak jsem se dostal přes práh této mysteriosní místnosti, kterou nedovedu popsati. Nedovedu ji popsati. Snad podivuhodný interiér, umrlčí komora z nejkrásnější básně Walt Whitmana. Bylo o tu docela příjemné. Kolem lampy u stropu byl jakýsi oficielní dým. Bylo tu něco z podzimu, z opravdového podzimu bez přírody, z podzimu, který je jen mlha a který vyhledává něco mnohem determinovanějšího než je krajina. Patrně se tu dlouho kouřilo. Ale tento kouř, vydechovaný mnohem spíše z fotografií mužů, než ze skutečných cigaret, mně dával jistotu, že jsem mimo onen neskutečný svět, kde se pálí ohně a kde se očkuje proti choleře. Byl to naprosto skutečný pokoj, divan nadnášel mou prdel tak naprosto skutečnou a naprosto skutečná kurva, která se právě vracela ze záchodu, odhodila cosi jako šaty. Měla jakési strakaté spodní prádlo a to mně vracelo vědomí, přesto, že již dávno seděl havran na imaginárním poprsí Palas Atheny. Procitl jsem. Byl tu pach z divadelních paruk. Řekl jsem si v duchu: bordel. Říkal jsem si neustále: bordel, bordel, bordel, bordel. A také s procitnutím zaznělo někde hluboko za mým jazykem slovo mrdat. Kurva se právě učesala. Nalila do lavoru trošičku vody. Pak velice neurvale vrazila do mé netečnosti. Seděla na divaně. Byl to opět vpád neskutečné jímavosti. Byl jsem kdesi doma na půdě a listoval jsem si německým vydáním Justiny a Julietty. Vynořovaly se přede mnou tituly: Rote Mühle, Zwanzig Marken Gage und eine Equipage. Souliéův román La Cadavre. Slečna se podobala všem ženám z rytinových ilustrací těchto sešitků. Opět jsem nepostřehl, že se vedle mne hemží maso nevěstky. Náhle stěny ztratily veškerý ornament. Ta kurva promluvila. Sotva její hlas rozhoupal hodinové kyvadlo (nyní byl pokoj právě tak příjemný a pohodlný jako při vstupu), probral jsem se z pavučin na půdě a můj původní úmysl se vrátil k mému dřepění na zídce nad stavitelovým dvorem. Můj poklopec byl rozepjatý na jeden knoflík. Zastyděl jsem se. Slečna se pohodlně usadila na divan a zřejmě nespěchala. Neměl jsem odvahy zůstat v dotyku s jejím okem. Bylo to, jako když sourozenci, kteří spolu spávají na jednom loži, dělají mezi sebou, usínajíce, mezeru. Slovo mrdat ztratilo pojednou svůj smysl. Můj ocásek byl žalostně svraštělý. Nepřál jsem si nic, než abych směl být ponechán v pachu divadelních paruk. Málokterá z hlav, s nimiž jsem si dával rendez–vous na dolní straně, by mne byla odcizila tolik myšlenkám na smyslnost jako tato ležérní, velice ospalá hlava. Ale slečna si nebyla přece jenom jista. Pokusila se znovu o cosi jako operetu. Když jsem zůstal znovu tak nepatrně schoulen, zřejmě mně prohlédla. Řekla mi: „Tys dosud nemrdal?“
Ale tentokrát to slovo mrdat mělo právě opačný účinek, než kdykoliv jindy. Umrtvovalo každou mou smyslnost. Mělo nanejvýš tu cenu, že jsem si uvědomil mluvící ústa. Ale neodvážil jsem se ani představiti si polibek. Slečna mne uchopila za ruku a řekla velice shovívavě: „ Hrej si se mnou hlupáčku.“
Svékla kalhotky. To mě naprosto probudilo. Bez přechodu a pro tolik pozorovatelů naprosto nesmyslně vrhl jsem se hlavou do jejího klína. Ucítil jsem pach, kterým mne omamovaly špinavé košile služek. Bez přechodu a jako blesk na nevinném nebi čurák mně stál. Všecko se pojednou změnilo. Vrhl jsem se v pokojíku E. A. Poea na tělo kurvy. Můj jazyk se octl mezi jejími naparfumovanými zuby. Její ruka mne svlékala z kalhot. Vrhl jsem se do její díry tak nepředvídané a tak jedinečně proporcielní. Neodvážil jsem se pohnout. Byl to veliký rozdíl proti ruce tak vycvičené pod pláštěnkou naproti korsu. Díra mne obklopila horkou neexistencí. – Mrdal jsem. Mrdal jsem a stříkalo to ze mne do díry, která se jaksi sama pohybovala jako slimák. Křičel jsem: „ Mrdat, mrdat! “
Řekla: „ Vydrž to a zůstaň ještě chvilku.“
Já jsem byl šťasten, neboť by se mi bylo chtělo zůstati tak věčně.