Poslední deja vu -- Homér


Bylo to ve čtvrtým brněnským obvodě plným
špinavéjch činžáků, kde nikdo nebydlí
a fabrik, kde nikdo nepracuje
a zakouřenejch hospod se zažloutlejma záclonama
od startkovýho kouře,
s vývěsníma štítama krámů, kde se nic neprodává,
ve čtvrti plný cikánů a kolejí
a vlaků a tramvají,
co jezděj sem a tam
a ulic, o kterejch nikdo neví,
jak se vlastně menujou, co nikam nevedou
a nikdo po nich nechodí.


Bylo to ve čtvrtým brněnským obvodě.
Kde jsou dva kostely, jeden katolickéj
a jeden evangelickej
a židovská synagoga a židovskéj hřbitov
a křesťanskej hřbitov a nová obřadní síň
a jedna fízlárna na kerou se dostaneš
ani nevíš jak
a vylezeš dokopanej do krve a s rozbitejma dásněma,
jesli vůbec vylezeš.
Kde policajti chlastaj v Zlatý Praze
a U Malchra
a zfetovaný máničky Na Vápence
a dělníci a cikáni U Richarda
a kde je jeden velkej blázinec,
tam kde už ta čtvrt končí
a dál jsou jenom pole, na kerejch neroste nic,
jen tráva.


Já už v tý fabrice vlastně dávno nedělal.
Když sem šel přes bránu na falešnou propustku
dát si náký pivo k Badinům,
byl podzimní nebo zimní den.
V týdle čtvrti jiný nejsou.
Myslel jsem si, že na me bude někdo před bránou čekat
a nemejlil jsem se,
stála si tam
a plakala,
poněvadž to ani jináč nešlo.


Byla jsi iluze a byla jsi sen,
a bylo mi to jasný,
ale zavolal jsem z brány tátovi,
aby mi půjčil ňáký prachy a na konci šichty za mě píchnul,
věděl jsem, že potřebuješ pomoct.
Bylo v tobě celý neštěstí týdle čtvrti
a týdle doby.


Fotr mi půjčil kilo a řek, že naposled
a jesli prej přijdu do práce nachcanej,
tak se na mě vysere.
Pak tě uviděl a taky jakoby zjihnul,
jenže von to nemoh dát najevo,
von měl v tý fabrice vysoký postavení
a tak mi jenom řek, abych byl vopatrnej.
Stála vopřená o zastávku městskýho autobusu
a pořád plakala.
Chvěla jsi se strachem...
Já ti chtěl pomoct.
Šel jsem přímo k tobě
a chlapi z dílny,
kerý šli taky na falešnou propustku
na pivo k Badinům se smáli
a volali na mě,
jesli je to ta, co mi každej den
telefonuje na dílnu.
Já jim odpověděl, že jo
a poslal je do prdele.


Chtěl jsem tě vyvíst z týdle čtvrti.
Viděl jsem, že jsi na útěku
i když jsi byla jen moje iluze.
Bylo bláto
tak, jako tenkrát, když sme byli spolu na dovolený,
kde jsem se předávkoval Triphenidylem
a chtěl přejít po kamenným zábradlí novýho brněnskýho mostu
a skoro se mi to i povedlo,
kde jsem se ožral na Plechandě do němoty
a pak šel spát pod starej brněnskéj most
a ráno přišel promrzlej a promoklej
a na ex vyžah litr jabčáku.
To bylo tenkrát
a teď ses mi vrátila
jako posleďní deja vu
a já ti musel pomoct.
Vzal jsem tě za ruku a řek,
že musíme okamžitě pryč.


Odsud se těžko vymotává.
Člověk jakoby chodil pořád dokola
ulicema se staropanenskejma zahrádkama,
kolem zrušenejch dílen a obchodů,
kolem slepejch kolejí,
po kterejch kdysi jezdily tramvaje,
pod mostama, přes který jezděj nekonečný náklaďáky
a kde jsou sprejem nastříkaný sprosťárny.
Veděl jsem, že utíkáš,
jsi ustavičně na útěku
a když se nebudu dost snažit,
že zase zmizíš.
Jsi jen iluze a iluze mizí.


Nevemou mi tě
křičel jsem do rozbitejch oken cikánskéjch baráků,
z mostu dolů do řeky,
kde tečou všecky splašky týdle čtvrti,
kde se rozkládaj těla mrtvějch
zvířat a věcí.
Nevezmou mi tě,
křičel jsem, když nás vyhazovali asi z pátý hospody,
Nevemou mi tě,
křičel jsem do očí policajtovi,
kerej po nás chtěl občanky, ale pak máv rukou...
Nevemou mi tě,
křičel jsem a ty jsi poprvé promluvila.
Slzy ti stále tekly a já ti neměl co nabídnout,
měl jsem jen zmačkaný kilo v kapse modráků,
byl jsem šťastnej, chci někomu pomoct
a měl v hlavě prázdno.


Šli jsme spolu k židovskýmu hřbitovu,
brána byla zavřená,
přelezli jsme zeď.
Na některejch hrobech byly kamínky,
ale většinou ne.
Brněnskéj židovskéj hřbitov není atrakce,
brněnskéj židovskéj hřbitov je ve čtvrtým obvodu.
Buď se mnou,
šeptal jsem a hledal jméno po jménu,
ale všecky byly setřený
a já vlastně nevěděl kam patřím.
Mám na rameni vytetovanou Davidovu hvězdu
a jsem pokřtěnej v kostele svatýho Petra a Pavla
a hrál jsem na varhany v kostele svatýho Jakuba v Jihlavě
a zatím nemám nikde hrob.
Držím za ruku a bojím se,
že mi tě zas vemou.


Jako tenkrát,
když jsme chtěli jít k tobě na privát
poprvé sami a já se nechal nalákat na dva litry vína,
rychle je vypil, abych byl vožralej a nic neviděl,
ale já byl vožralej
a nemoh usnout a všecko viděl.
Druhéj den jsem se naklepal vším,
co mi přišlo pod ruku,
v halucinacích se motal po Brně
a všude vykládal,
jakej to byl báječnej mejdan.
Pak jsme šli s Pavlem hledat ten privát,
motali se mezi kolejema husovickýho nákladního nádraží,
nekonečný náklaďáky jezdily sem a tam kolem nás
a je divný, že nás nic nepřejelo,
asi proto, že jsme byli tak vyjetý,
že to ani nešlo,
a když už jsme byli kdesi v lese u Soběšic,
tak Pavel, s kterýho to pomalu spadlo, řek,
že je to na hovno.


Jsi konečně tady se mnou
a já vím, že se mi jen zdáš,
poněvadž pláčeš a potřebuješ někoho,
odněkud utíkáš a nechceš bejt sama.
Jsi oblečená nalehko,
máš fáčový šaty a jsi naboso
a já mám zavolejováný modráky
poněvadž jsem původně šel na falešnou propustku
na pivo k Badinům.
A lidi si nás ani nevšímaj.
Probůh -- copak nás neviděj?
Pojď,
musíme zmiznout z toho hřbitova,
z týdle čtvrti.
Ale kam?
Jsme nápadný jako hovno na dálnici
a nikdo nás nevidí.


Je to všechno snad iluze,
jsem snad i já iluze?
Ale to není možný, dyk si na tolik věcí pamatuju,
jako tenkrát,
když hrála v Brně Sparta a ty si fandila Spartě
a já fandil Zbrojovce a spolu jsme chlastali U Formana
Staropramen,
pak jsme šli na stadion a já pořád Tomovi
blábolil do ucha,
že tě musím najít v žlutomodročerveným moři
a zatím jsem se topil v červenobílým moři
a druhej den se ptal Toma na výsledek,
prohráli jsme tenkrát 2:1,
takže to nemohla bejt iluze
a ty jsi teď tady se mnou a pláčeš
a já nevím
co s tebou a
jsi moje iluze,
poněvadž jsem tě viděl při sčítáku na Borech
a tvoji fotku mi dali do osobních věcí,
takže jsem si tě moh pouze představovat,
já tě viděl před sebou možná daleko přesněji
a daleko příměji, než dnes,
jakoby si zdolala tolik koridorů?
Dyk iluze můžou všechno.


A když mě pustili z lapáku
a já k tobe přijel s oholenou hlavou
a ty jsi byla smutná skoro jako dneska,
že mi nemůžeš dát to, co jsem chtěl,
a ty jsi byla děsně smutná
že nemůžeš...
tak jsem ti dal pusu, koupil si čůčo,
cestou domů se ztřískal jak dobytek,
kdesi sebral cihlu
a vyřvával Another Brick On The Wall,
ale byla to jen poslední rána do mý vygumovaný palice.
Ty jsi teď tady
a já mám pocit,
že všechno už jednou bylo.
Přestaň plakat.
Mám v kapse kilo a snad někde nalejou
ve čtvrtým brněnským obvodu
lidem jsme úplně lhostejní
nikdo nevidí.
Už nepláčeš?
Tak je to fajn.


Já se totiž za chvíli budu muset probudit
na čtvrtým oddělení
v blázinci ve čtrvtým brněnským obvodu
a ty se snad nějak vymotáš.
Nechal jsem ti náký prachy na cestu,
ale ty je nepotřebuješ,
iluze si nepotřebujou kupovat jízdenku
a ty tu přece nemůžeš doopravdy bejt.


Jenže já tě zas vidím.



31.12. 1989 Černovice u Brna