Podvratné mýty -- Milan Kozelka

„V literatuře se vylouplo několik novejch jmen. V jednom kuse se montujou do režimu a dělají dusno. Je nutný jim típnout knot, vygumovat je z širšího povědomí. Zalarmujte naše lidi v týhle branži a dejte jim jasný pokyny -- nebrat vážně, mlčky přehlížet, psát negativní recenze. Když to nepomůže, tak se jim navezte do soukromí, buď přímo nebo prostřednictvím našich specialistů. Šiřte vo nich pomluvy, rozhoďte jim vztahy, drsně s nima zameťte. Do půl roku musí skončit jako prašivý póvlové venku na ulici. Zařiďte, ať se do alelujá vomílá starej dobrej underground, ať se jeho zásluhy vynášejí až na půdu. Je to každýmu jasný?“ poštěkává tlustý plukovník BIS v kanclu, nacpaném operativními důstojníky. „Jasný, šéfe,“ mručí sborově rambové a pomalu se rozcházejí.

„Ste idiotský levičáci!“ osočuje generace 10. let nového století (frackové normalizačních zmrdů 70. a 80. let minulého století) generaci 60. a 70. let minulého století. „Ste kreténský pravičáci!“ osočuje generace 60. a 70. let minulého století (frackové stalinistických zmrdů 50. let minulého století) generaci nynějších 10. let nového století. A tak to vesele pokračuje dál: frackové, zmrdi, pravičáci, levičáci – být up to date se nevyplácí.

„Dnes je to přesně dvacet let, co byla nastolena demokracie a zrušena cenzura. Říkat a psát si může každý, co chce,“ říká do mikrofonu prezident Svazu českých a moravských nakladatelů. „A jak to dál bude s grantama?“ ptá se spisovatel z okresního města. „Budou, určitě budou. Pokud chcete se svojí žádostí u komise uspět, doporučuji prozaikům psát o totalitě a o holocaustu, samozřejmě se neodmítá sex a fantasy. Básníci by se neměli odchylovat od přírodní lyriky,“ nabádá prezident. „Co současnost?“ ptá se prozaik z hlavního města. „Řekl jsem jasně – sex, totalita, holocaust, fantasy a přírodní lyrika,“ odpovídá důrazně prezident. „Totalita, holocaust, sex, fantasy! Totalita, holocaust, sex, fantasy!...“ skandují spokojení delegáti XX. sjezdu nezávislých českých a moravských nakladatelů a spisovatelů.

V parku na Balabence se v trávě válejí bezdomovci, vedro jim vysušuje mozky. Po jednom je tahám do stínu, dvakrát denně. „Proč si nezalezete támhle za to roští?“ ptám se jich. „Protože by nás tam nikdo neviděl,“ říkají. „Proč by vás měl někdo vidět?“ ptám se. „Aby se v nich hnulo svědomí a vodsypali prachy na rohlíky a na chlast,“ vysvětlují. „Co když se v nich hne kulový?“ namítám. „Jejich osudy sou v našich špinavejch rukách,“ říkají. „Jak to?“ divím se. „Až se nasereme, tak vykolejíme rychlíky na hlavních trasách. Uneseme famíliím malý fakany a střelíme je nadrženejm pedofilům. Nejsme blbí,“ tlemí se.

Andreas Baader vstal z mrtvých a přijel do Prahy na křest Wernischova Příběhu dešťové kapky. „Zajímáte se o novou českou literaturu?“ ptá se ho vedoucí kulturní rubriky MfD. „Ano, velmi živě. V hrobě jsem přečetl tuny současných českých autorů,“ horlivě přikyvuje Baader. „Jak se vám líbí a kdo konkrétně?“ vyzvídá novinářka. „Jsou výjimeční. Kontroverzní až do krajnosti, se silným politicko-sociálním akcentem,“ vyznává Baader. „Jmenujte namátkou někoho,“ vyzývá novinářka. „Jáchym Topol je ze všech nejstatečnější. Jeho nekompromisní boj proti stalinistické diktatuře vyráží dech. Emil Hakl nezbytečně zbezezbytkuje zbytečné v soukolí zbytečného. Petra Hůlová volí ostrá slova tam, kde jiní zjihle vrní,“ líčí Baader. „Unikl vám Antonín Bajaja,“ podotýká novinářka.

Před aplaudujícími bezdomovci pochoduje v kompaktním tvaru tisíc Kateřin Klasnových, nad hlavami nesou portréty Petra Nečase. Před šťastnými tvářemi obětí exekučních razií pochoduje tisíc Jiřích Pospíšilů, nad hlavami nesou portréty Romana Jocha. Před poskoky neviditelné ruky trhu pochoduje v sevřeném šiku tisíc Miroslav Němcových, nad hlavami nesou portréty Saši Vondry. Před slavnostně oblečenými zneuživateli minimálních podpor v nezaměstnanosti pochoduje tisíc Miroslavů Kalousků, nad hlavami nesou portréty Franty Mrázka, cikánští chovanci dětských domovů mávají tibetskými vlaječkami. Defilé uzavírá tisíc Václavů Klausů, nesoucích nad hlavami tisíc portrétů Václava Klause tisíciokého.

Legendární kapela Plastic People převedla svá autorská a koncertní práva na skupinu českých velkopodnikatelů. „Svoji statečnou válku proti totalitě sme vítězně dobojovali. Teď budeme vodpočívat a chlastat,“ prohlašuje na tiskové konferenci v atriu pražského hotelu Hilton lídr kapely Vratislav Brabenec. Slavná kapela bude dál pokračovat ve složení: Zdeněk Bakala – bicí, Petr Kellner – klávesy, Martin Roman – housle, Andrej Babiš – basová kytara a zpěv a Pavel Tykač – doprovodná kytara a zpěv. Manažerem kapely se stává ruský magnát Oleg Děripaska. „Tyhle kluci se vyšvihli vlastní pílí a zosobňujou patočkovskej ideál svobody, kvůli kterýmu nás bolševici vláčeli po kriminálech,“ říká Brabenec. „Sou to autentický rokeři,“ dodává Magor Jirous.

Při západu slunce zaujal nadživotní pózu na podstavci na Stalinově pomníku, na nebi se tetelily rudé pěticípé hvězdy, po Vltavě kráčeli spartakiádní cvičenci.
... malíři se pocákali šepsem, sochaři se vyváleli v sádře,umělečtí teoretici se nekriticky ukájeli na vlastních duplikátech, kritičky duplicitně zteoretičtěly...
Studeně řídnoucí Štembera setrvával v přísně asketickém postoji, horká kaše chodila okolo něj a houstla.