Petra Hokszová

•••
Nečekej drahé kameny můj milý
rozdala jsem je náhodným
a po poutích.

Předstírám, že si to nepamatuji.
Jen někdy nad ránem
po přezrálých nocích
křičím
•••

•••
Do ticha osamělých nocí
pouštím voskové slzy.
Odlévém svůj obraz.
– pro nikoho.
•••

•••
Zase se zastavily řeky
skleněné obrazy zarámoval bílý popel
cesty si sypeme solí
co zbude používáme na rány.
•••

•••
V poledním žáru stojí moje propocená duše
uprostřed domu plného lidských stínů
– je sama
•••

•••
Už si neházím korunou
na nás dva
už skoro nezpomínám
hraji s tebou poslušně
předstírám
že nikdy nebylo.
•••

•••
Vdechuji
všemi svými rozbolavělými smysly
vůně
vítr
a předjaří.
Silné jak nové pochybnosti
zalévají mi hlavu svou děravou konví.
•••

•••
Tramvaj tak dlouho nejela
tam uprostřed města
všichni se hloupě smáli a ještě hůř dívali.
Stoletá popelka krmila holuby
byl to jediný dobrý skutek toho dne.
•••

•••
Na začátku mě něco přitahovalo
ta ohyzdná krása
skoro plála.
Ráno si natáhl široké kalhoty
a když jsem slyšela jeho bosé nohy
na parketách mého pokoje
napadlo mě,
že takhle to možná být nemělo.
Ale řekli jsme si jen svá nepokřtěná jména.
•••