Pavel Šuhájek – jsem hrubín...

J. E. Fričovi

v okně uhlem strom
tohoto rozhovoru této zimy
samých odpovědí žádných otázek

– ona jen korále perly a rybíz
myšlenky po stranách
vykukují z vlasů
většinou jsem tím co si myslím
je to jednoduché ve smyslu jednoho ducha
otci se zjevovat v zeleném oparu

barvy rýsovaly
svá významová pole
s šípky šípkový dům
na rukou jsem nosil růženec

ožila jediná souvislost
svět mimo vůli a představu
ale stále k vidění a citu

zacházet se sebou špatně to bych uměl
vikomte Lecomte
otevřel jsem v sobě víc
než dokážu zavřít
a průvan nejde zabydlet

obraz za obrazem
znělo by vznešeně
ale je to prostě díra
s okem
na punčoše abychom se vyhli symbolům
prázdným stavením

symbol = opuštěnost
proto jsem povrchní

původně jsem chtěl napsat fugu
pozpátku zopakovat
a pak zrcadlově
obmýšlel zlo
ale ne každý krok vedle je tanec

a ona jen korále perly a rybíz

umím se rušit

obrazovka plná
zrnění sněhu

• • •

nevěřil bych jak lze nenávidět leden
v tom místě poznamenaném pravítkem
prosedět káznicí dne
mříže přímky pokoje
se protahují do dalšího pokoje
nekonečné ale je (V.L.)
a stále vyšší tresty

slaměné podkroví hoří
zcela rudá chvíle
to letí stuhy touhy
na sítnici čistý řez

tu dutě odráží se srdce od matrace

ke zdi tvář
ukradená svatozář

vypáčit se z obrysu
seběhly se verše nekřtěňátka
v ten otrávený čas

mé tištěné přízraky
ty prokleté myšlenky slonů
znamení v jídle
plné talíře prázdna

propad skály
tam kde zkameněla hudba
a dále už jen prameny

bezuzdná ústí

• • •

jsem hrubín druh papíru
píšu pro děti
hrozné děti
doopravdy je taková hra
mé papírové a zažloutlé tělo se vytrácí ze skupinového portrétu
škrtance škrábance
okno plné modré hlavy
už není vidět ani nenávidět
Voronež věží věž
toho zpěvu k tomu plastovému
světlu strop skladu katedrálně vysoko
a tolik místa
že ho obydlují příběhy
jeden druhému se vyprávějí
objímat uplynulé
takové máchaní
nestoudně sám sobě si v náručí umírat
podle obrysu lze si domyslet co chybí
tak že už ani nevím zda prší
nebo rozpíná se
kovová konstrukce
jsem hrubín

• • •

písmena nakloněná
   znáš to
déšť na stranu
   nedívej
visutá zahrada hlavy
do šera schované ruce
stín tahá za rukáv
popotahuju
„písmo se živí světlem“
stín tahá za rukáv
jak nejvlezlejší metafora
tma se rozmachuje
sypat stín
   nezapomeň
večeru nasypat stín
noc má oči po stranách
houpe se v tobě nahá touha
   jmenovitě
    aby tě nebylo
mizí proměna
svázané copy pocitů
záměna pohlaví

• • •

zaťatý do sebe

protože tak můžu nenávidět
jenom sebe

ulepené prsty týdne pohazují hrsti
vlhkého peří

po ošklivém tlustém těle

okr na kraji sil
směsice šedomodré
zelené mraky stromů

v peci těla
kosti do běla
hřeje jako kamínka
říkala hliněná babička

ještě o tom okru okraje
se rozevíraly a rodily
křídla larvy barev

početí anděla je z hmyzí říše

nešlo se mýlit
ani milovat se

zahrada obcházela
netrpělivě
déšť venku postával

jak druhé město

• • •

tma se nedá číst
dům se naklání
jak všechno do sebe zapadá
mé město nemocná zahrada
čtverec dvora pavlač
tětiva geometrie pádu
květina sukně strach
– to dítě bylo světlík
podzemní chodba v patře
jak se to teď ke mně vleze
stařec plival mléčné sklo
a sestřenice boží bázně
já nepořádek mezi stíny
já tramvaje po stropě
já výtah v břichu
já dlouhé postavy ve dveřích

řekni jméno
jakobys neměl jméno

• • •

• • •

na skle autobusu ujížděla
má civilní podoba
vymyšlená krajina si nese cínové zvíře
šílela mi po tobě ruka
železné kontejnery a mráz se
rozkřikuje po poli

studuju
jemný nátisk hatě
na lžíci a na lopatě
peníz každý z jiné doby
a hned pamětní
spádová slova

dlouhá jména tramvají projížděla
prolukou města těsto města
pod lampou kluci v kruhu
dítě hračku pozvedá a bliká
pavlačový dům bez pavlačí
pro okřídlené nájemníky
konečná
v černém bazénu parku večer ti
pod svetrem zapaluje bradavky

pak spíme odděleně
a kdosi nás zády slepuje

daguerrotypie motýla

(básně jsou z donekonečna připravované sbírky)