Pavel Herot – Hever a vazelína

Performace osudů

Magor v černém saku
na bílém koni
(nebo tomu bylo naopak)
po blátivém poli
jeho milované Vysočiny
na cválajícím koni
pravidelně každý den letí
očistit svědomí
nás lidí na policii

Levitující fakíři
nad školní lavici
ve škole právě v tu dobu
předčítají dětem
z Labutí písně mezi řádky
co v jejich čítankách nesmí znít
Poému o nadlidských pádech
a o tom co na záchodových zdech
dávno již vysloveno

A dnes ten kdo projíždí Vysočinu
možná pochopí proč je v její krajině
tolik bolestivých křížků
a lilie tu odkvětají
příliš zahleděny do panenské poctivosti
zaslíbené Božské nevinnosti

I ten kdo projíždí každým dnem Vysočinu
může v ní spatřit Sybilinu krajinu
našeho počátku i konce sebezničení

Já promiňte raději vidím v ní naději

Destruktivní konstrukce lidských berlí

V továrně na absolutní moc
namísto strojů potácí se
s možností rozmnožovací
pokořený syndrom naklonovaného
lidského samičího rodu
To prozatím stačí
spokojeně uspanému davu
s umělohmotným plastickým srdcem
Stačí přijmout jako vizi
vlastní ideje budoucnosti
To prozatím těmto davům stačí
Uzákonit Přikázat Vytvořit jim
Řád nad život
Nad život pýchu
Nad pýchu moc
Nad moc strach
Nad strach lež
Nad lež
dobrovolný útlak svobody
Nad dobrovolný útlak svobody
falešnou pravdu
Nad falešnou pravdu
život v úpadku
Nad život úpadek
ROBOTIZACI MYŠLENÍ
člověka coby bezduchého coca – colismem
dobře nakrmeného
spokojeně trávícího
pečlivě ošetřeného
poslušného nástroje
bez vlastního sebepoznání
kterému s mučednicky
spokojeným výrazem ve tváři
řeknou:
„Jak sami dobře víte doba je zlá
Desatero se nám rozpadá“

Jenomže zapomněli na Franze Kafku
co doposud ukrývá se
na Neznámém zámku