Paul Celan – Kámen v moři

Paul Celan (1920–1970) německy píšící rumunský básník, překladatel a spisovatel. Narodil se jako Paul Antschel, později si jméno upravil na rumunštější Ancel, jehož anagram Celan používal jako pseudonym. Celanovo lyrické dílo patří mezi nejvýznamnější básnická díla 20. století. Svou tvorbou přesvědčivě vyvrátil výrok T. Adorna „po Osvětimi už nelze psát básně“. Celan opouští tradiční metrickou poezii a využívá hudebních rytmů a protimluvů.;

JE TO – NIC VÍC
než
spolu chvílemi
do těžkých hodin
ponoření. Je to
jinak.

Je to tíha nicotou
s tebou
je s tebou
Jako ty – bezejmenná.
jste obě … asi
říkáš mi kdysi
než …

URNY PLNÉ PRACHU
Šedivě plesnivý je ten zapomenutý dům.
Skřípající dveře, modré nebe, bezhlavý
muzikant
tluče na buben z mechu a studu
zhnisanými prsty v prachu prodlužuje
tvé obočí.
Maluje, jaké se mu zdálo být … a rudé
rty
A ty tady plníš ty nádoby a polykáš srdce.

TENEBRAE
Jsme blízko, Pane,
blízko a na dosah.

Jsme již dosaženi, Pane,
do sebe drápy zaseknuti, jako by

tělo každého z nás
bylo tvým tělem, Pane.

Modli se, Pane
modli se, k nám,
jsme blízko.

Zborceni jsme tě šli hledat,
k tobě šli,
sklonit se před kráterem
a před kotlinou.

Napajedlo jsme hledali, Pane.

Byla to krev,
tvá krev to byla,
kterou jsi prolil, Pane.

Leskla se.

Chrstla nám do očí tvůj obraz, Pane.
Oči a ústa zejí prázdnotou, dokořán, Pane.
Pili jsme, Pane.
Krev a obraz,
který byl v krvi, Pane.

Modli se, Pane,
Jsme blízko.

RADIX/MATRIX
Jako ke kameni hovoří, jako
ty
z propasti, ze
země předků, se
točí, ty
který jsi kdysi
v nicotě noci,
ty v jenom-noci
poznal jsi, ty
jenom-ty

Kdysi, da ich nicht da war,
kdysi, da du
jsi přes pole přešel, sám.

Kdo,
kdo jsi,
pohlaví zavržené
černé, co do nebe se tyčí:
pyj a život –

(Kořen,
kořen Abramův, kořen Jišajův.
Nikoho
kořen-o
náš.)

Ano,
jako ke kameni hovoří, jako
ty
moje dlaně
nic nedrží so
ist, was hier ist.

a
země se rozestupuje
tady
dole
je divoce
kvetoucí.

KÁMEN V MOŘI
Bílé srdce tohoto světa … Nevinni jsme ztraceni dnes v čase žloutnoucích kukuřičných listů;
jako klubko lehce klouže mezi prsty
spředené nocí z narudlé vlny
spánku na písčitých hrobech snů.
Srdce nic víc, kámen v hloubce
ubohá ozdoba, co s ní??
(co sní) o mušlích a vlnách.

Ztraceni u bran města ve vzduchu visí
noční ticho
a vnitřní zrak vidí v domě, kde spíme,
mořská tma kolem úst a holandské tulipány
ve vlasech.
A ti ve předu nesou kopí, jako neseme my sen,
jako obaleni bílkem
srdce tohoto světa
mázdrou pokrytá kůže: podivná vlna(,) místo krásy.

Tlukot, co přichází a ochabuje, v konečném záchvěvu …

• • •
v celou hodinu, tak ke mně přicházíš – já hovořím:
Tvé vlasy nejsou hnědé.
Tak bereš bolest na lehkou váhu, ta byla
lehčí než já …

Připlouvají na lodích a nakládají ji, aby ji
prodali na trzích touhy
Směješ se mi z dálky, a já ve své skořápce pláču,
jen lehkost nám zůstala.
Pláču: Tvé vlasy nejsou hnědé, jako voda
v moři …
Šeptáš: Chvěje se svět, a já se ti zaryl
do srdce.
Říkáš: Nech to listí být – je čas
pojď a obejmi mě!
To listí je hnědé a tvoje vlasy už ne …

STÍNY POZDNÍHO LÉTA
večer šedočerné samoty
myšlenky
jako stromy
zmocňují se odstínů : es sind
noch Lieder zu singen jenseits
der Menschen.