OPIUM JE NÁBOŽENSTVÍM LIDU – ILUZE JE PODMÍNKOU ŽITÍ …

„opium lidu“ – otázky opium – mýtus opia – mýtus iluze

debata Luboše Vlacha s Václavem Smitkou

Mám potřebu opia. Je to lék. Jsem rekonvalescent pouhého Okamžiku.
(…)
Nemohu nikde být. Svou vlast mám jenom tam kde nejsem.
Fernando Pessoa: Opiárium

Pane Smitko, za jakých okolností se stává ze svobody „opium“?

Nenávidím jakýkoli druh fanatismu.

Ale nenávist je fanatismem …

Moment, ale zase je to, celkem vzato, běžný atribut lidské osobnosti. Každý ho má.

Je „moc“ nemocí, nebo lékem?

Svět dnes postupně spěje k autoritativním vládám.

To je ale tak, že vláda, která chce vládnout musí být (eo ipso) autoritativní. Autorita označuje platnost, autor je původce a tvůrce. Existuje i něco takového jako přirozená autorita? Pokud ano, je autorita projevem vitality?

Pochopitelně. Ale existuje i státní teror, například ten z padesátých let minulého století. Nyní je to specifické v tom, že jde o vysokou moc nadnárodních, naprosto anonymních koncernů, které si z politiků dělají loutky, kterými pohybují. Místy se to projeví naprosto manifestně a tím víc se to potom násobí a exponuje.

Je otázkou, zda ekonomika může suplovat náboženství. Nyní tu máme postmodernu (transmoderna je jen nové jméno); občas dochází k záměnám … Marxův výrok o náboženství coby „opiu lidstva“ je okřídlený, což jistě neznamená, že zcela čitelný. Marx není ani čitelný, ani lidový. Byl Marx mesianista?

Marx není ani čitelný, ani lidový, to tedy není, ale co se týče Marxe je to složitější. Marx (i Engels) měli hlubinné judaistické kořeny, takže tam mesianistický rys evidentně byl. Kde není mesianistický rys? V léčitelství je vždy! Náboženství je taky lidský atribut, stejně jako láska, nenávist atd., atd., záleží na tom, kam až je to exponováno.

Věc interpretace. Říci, že „náboženství je opiem lidu“ je totiž poměrně přesné, protože neutrální, „pojmenování“. Opium je jak utišující prostředek, universální lék, tak potenciálně nebezpečný utrejch. Pro někoho světlo, pro jiného temno. Zde je opium jménem a zároveň metaforou. Podobně jako „temná noc“. Podmiňujeme se pomocí jmen; metafor a symbolů. (Ale jen metaforicky a symbolicky …)

Marx v r.1843 napsal: „Člověk ještě stále zůstává nábožensky omezen právě proto, že sám sebe uznává jen oklikou, totiž prostřednictvím státu. Náboženství je uznávání sebe oklikou, tj. přes prostředníka. Stát je prostředníkem mezi člověkem a svobodou člověka, jako Kristus je prostředníkem, na jehož bedra člověk vkládá celé své božství, celou svou náboženskou zaujatost, tak je stát prostředníkem, kterému člověk nakládá celé své nebožství …“ V té formulaci „opium lidstva“ šlo o to, že Marx onen výrok nevztahoval na náboženství jako takové, ale na institucionalizované náboženství. Marx, prosím pěkně, hovoří o občanské společnosti: „Konflikt člověka jako vyznavače zvláštního náboženství (tedy jiného), se sebou samým jako státním občanem a s ostatními lidmi jako členy pospolitosti se redukuje na světský rozkol mezi politickým státem a občanskou společností.“ Tohle byl mladý Marx … Je nesporné, že marxismus má religiózní rysy. Jiná věc je, jak to bylo později interpretováno, jak to bylo interpretováno v leninizmu …

Totalitně.

Ještě bych zacitoval z (Marxova) spisu „K židovské otázce“, kde mluví o lidských právech: „Neslučitelnost náboženství s lidskými právy nevyplývá z pojmu lidských práv, naopak právo být nábožným a to libovolně nábožným, právo vykonávat kult svého zvláštního náboženství se počíná mezi lidská práva. Privilegium víry je obecné lidské právo.„(!)

„Privilegium víry“ je lidský zákon – Starý, nebo Nový?! Politologické a psychologické tzv. vědy „privilegium víry“ ignorují. Ohledně opia (náboženství, víry, Marxe, interpretace, informace, či co je komu právě svaté) – Thomas Szasz v jedné ze svých knih: „Číňané užívali opium odjakživa, snad i déle, téměř vždy. Pokud jim nepomohlo k lepšímu pracovnímu výkonu – pak jim určitě neubližovalo. Byli vždy považováni za inteligentní, vynalézavý a disciplinovaný národ.“ V této souvislosti možno citovati rovněž výrok Jamese Joyce: „Jediný lék je jed.“

Už dávno, dávno, někde v neolitu, používala řada šamanů nejrůznější látky, aby se povznesla do transcendentních stavů, trans scendo = překročit. Mohu použít i biblického příměru a sice žebříku, žebříku do nebe, sestupu do nitra, aby dozráli, aby se změnili, často se na to připravovali celý život, používali i další věci, například bubínky. Jeden z nejstarších lidských projevů je tanec.

Hudba (tanec) je psychotropní evidentně. Výzkumníci zjistili, že použití bubnu v rituálu a obřadech původních kultur má neurofyziologické účinky. Šišinka produkuje hormon melatonin (sekrece tohoto hormonu je závislá na rytmu); těmito záležitostmi se invenčně zabývá příčná disciplína cirkadiální rytmy. Rytmus vyvolává změny aktivity mozkových vln, uvolňuje představivost a umožňuje vstup do změněného stavu vědomí, (měření pomocí EEG –encefalografu– dokládá změny frekvence mozkových vln člověka vystaveného působení koncentrovaného rytmu; dochází ke stavům změněného vědomí, v němž dotyčný jedinec cítí kvantitativní i kvalitativní posun svého mentálního procesu.) Dopamin je údajně chemikálií radosti. Uvolňuje se během činnosti, která člověku přináší uspokojení, tedy při práci, která ho stimuluje a k níž má vztah sympatie. Morfin (alkaloid opia) má funkci regulátoru dopaminu, jde o spojité nádoby. Impuls (vjem, tedy i iluzivní) spouští řetězovou reakci, aktivuje (eventuelně paralyzuje) mediátory (neurotransmitery) jako dopamin, serotonin, acetylcholin a řadu dalších. Teď by mě ještě zajímalo, co je to kázeň, když „hormonům se přece poručit nedá“. Opačně – člověku poroučí hormony (neurotransmitery); nebo ještě jinak – člověk je systémem žláz, které ty hormony produkují v závislosti na onom impulsu či vjemu, tedy na informaci (jménu), ať už jde o chleba, nebo opium, protože nejen chlebem živ je, také informací shůry. Nějak došlo k tomu, že si mysleli, že myslí, ale nebylo to ono, byla to sekrece (zbaštili to i s navijákem!). Když už jsem zabrousil do metafyziky, tak by se snad slušelo připomenout i jazykovou souvislost morfia, jehož jméno je odvozeninou z řeckého morfé – tvar, podoba …

Pokud se vrátím obecněji ke slovu kultura, tak ta je jen a jenom produktem člověka.

Ale je tam ten kult / tura, což hned asociuje posvátnou krávu nebo rovnou zlaté tele a tanec kolem něho, abych se přidržel biblického podání.

A znáte, pane Vlachu, v lidských dějinách něco, co by nebylo posléze užito v negativním ohledu?

V povaze lidského činění je, ne už ambi–, ale přímo poly/valence. Na rozdíly mezi užitím a (tzv.) zneužitím si netroufám. Je to zavádějící.

Nikdy se o ničem neví, co to kdy způsobí. Je to naprosto nejisté. A tato nejistota je velice podstatnou záležitostí. Snaha o jakoukoli jednoznačnost v interpretaci je nesmysl …

Přesto ta snaha je tady stále patrná.

Samozřejmě, avšak jakákoli lidská činnost je metodou pokusů a omylů, včetně případné správnosti.

Souhlasím s Vámi. Přesto (např.) Vaše věta „jakákoli snaha o jednoznačnost v interpretaci je nesmysl“ je (kategorické) generalizující, tudíž jednoznačné tvrzení.

Je důležité pochopit co je to „interpretace“. Interpretace je způsob výkladu. „Jediný lék je jed.“

Na to vemte jed. GIFT = německy jed; anglicky dar. Interpretace je pokusem logiky popsat (přepsat) paradox. O pokusu se ví, že se nikdy neví jak dopadne a co může zapříčit. Pokud by se to totiž vědělo, tak by to nebyl pokus. Pokus je experiment. Pokus etymologicky souvisí se zkušeností (kus, kusit, zkoušet, zakoušet, pokoušet a kousat). Pokusem se vyčleňuje (pojmenovává) určitý úsek (kus) skutečnosti. Jak tedy opsat (nazvat) „opiový problém“? Jaké mu dát jméno? Kulturní model? Automedikace? Autonomie? Víra? Vir? Interpretace? Omyl?

Mně se někdy zdá, jako by byly možnosti jazyka až téměř na pomezí. Nejsou vyčerpány, ale zdá se mi (pozor, to je můj pocit), jako kdyby vyčerpány byly. Možná, že jazyk přechází někam k nonverbálnu, snad je to dobře, zase to bude různě interpretovatelné. Je to přechod na jiné paradigma.

Pravda je procesuální, tzn. že vítězí, i kdyby se právě měla stát lží. Pravdou je změna jména (paradigmatu). Unamuno ve „Španělských esejích“ považuje ERUDICI (odbornictví) za utajovanou formu duchovní lenosti, která „bývá u mnohých jakýmsi opiem, které zmírňuje a utišuje tužby a úzkosti“, tedy informačním kódem, který opájí a predestinuje.

Erudice je hlubokým a širokým vzděláním v něčem.

Prosím, ale hloubka anuluje vzlet a šíře jde na úkor intenzity.

Může se stát, že přílišná fixace na dané téma může vést i k opojení sebou samým a končit to může až u poruch osobnosti apod.

V některých společenstvech je opiem lidu kolektivní násilí provozované pod hlavičkou cti. Filosof Ernest Gellner (v knize „Nacionalismus“) definuje čest jako „nedůtklivou přecitlivělost na vše, co se týká našeho stavu a prestiže, smíšenou s kultem agresivity a virtuozitou v donucování a zastrašování.“

Každá norma může být naddimenzovaná a každá norma může být vnímána přecitlivěle.

A nejen to. Normativ může obsahovat i značné procento potogenů. V revíru máme škodnou. Přemnožili se nám normopati. To je průšvih – odporuje to přirozenému „privilegiu víry“. Člověka však taková situace může i vyprovokovat, snad i probudit.

Ano, jistě … člověka to zmátoří a vzpruží.

A protože ohledáváme metaforu opia lidu, nemůžeme si nepovšimnout krásné literatury jako velkoproducenta opoidních peptidů ve formě knih a učebnic, prototypu to obecně dostupného mámidla. Filosof vědy Ernan McMullin přirovnává vědecké rozvinutí teorie k básnickému tvoření metafory. Básník nevytváří metaforu implikací, ale pokusy (omyly).

Za klasický případ opiového působení literatury lze uvést případ Goetheho „Utrpení mladého Werthera“, který (koncem osmnáctého století) mnohým mladým lidem natolik popletl hlavu, že následovala vlna desítek až stovek sebevražd. Z tzv. nešťastné lásky – po vzoru Wertherově, po vzoru, který byl až sociálně hrozivý.

Nekritická identifikace, insuficientní vnímání, krásná literatura alias sociální jed.

A můžeme jít zpět, až k otázce fanatismu, kdy skutečnost až uniká – kdy se stává snem o uskutečněném reálném ideálu.

Je totiž vůbec otázkou jestli je ideál něčím reálným. Fanatismus je proklamativním zaháněním osobní pochybnosti o tom, čemu bych jako osoba rád věřil, ale o čem mám neuvědomované pochybnosti. Nyní však došlo k tomu, že „idea se stala trhem“. Shrňme to. Opium je kulturně/esteticko/ekonomický fenomén. Může to tak být?

Samozřejmě, ale jako sociálně kulturní metafora.

Plus reálná plodina a symbol. Umění léčí a obrozuje; může i zabít, viz příklad, který jste před chvílí vzpomenul.