O nehodné poesii – Homér

Jak sám název této úvahy napovídá, mělo by se jednat především o poesii či literaturu vůbec, nicméně bude lépe, když vezmeme v potaz i ostatní formy umění. Měl jsem totiž kdysi vytvořit stať o současné mladé poezii u nás. Toto téma mi natolik připomínalo večery mladé poezie v klubech SSM veršíky a pojednání o nich v Mladém světě a podobných progresivních a umění přejících časopisech, že jsem se dlouho podobného úkolu bál zhostit. Až docela nedávno mi přišly na mysl určité souvislosti, jak by se uvedené téma dalo zpracovat. Měl jsem dokonce i jisté rukou psané poznámky, které ale přišly nazmar. Avšak, základ tu je a na něm bych chtěl stavět.

01_homer

Tak tedy: co je možno pokládat za současnou mladou poezii? Kritérium tu nebude ani rádobyprogresivita, ani rádobyangažovanost (ať na tu či onu stranu) a už vůbec ne tzv. problémy a pocity mladých lidí, škatulka dosti veliká, aby pojala veškerý škvár vyšlý z per mladých poetů. Nás bude zajímat mladá poezie tvořená víceméně neoficiálně a spontánně. Tedy v podstatě to, čemu se koncem šedesátých let začalo říkat underground. Od uvedených zlatých časů uplynulo mnoho let a pojem underground se stal notně zprofanovaným. Stal se nálepkou. Pod ní se zahrnuje nekonformní, nežádoucí, případně protispolečenské. Stal se stylem, něčím, jako v literatuře např. dadaismus, surrealismus, v malířství fauvismus nebo v muzice, a tam je to nejmarkantnější, třeba punk. Jenže, underground není žádným samostatným stylem nebo škatulkou, je, což snad lidem, jimž se tato práce dostane do rukou, nemusím opakovat – jen a jen životním názorem a místem, kde se nojrůznější styly a směry mohou pokoušet o vlastní sebevyjádření.

Sem tam se mi dostane do rukou něco z poezie mých známých (a sem tam i při občasném nahlédnutí do svých minulých věcí) a vidím tu na některých místech až křečovitou snahu o underground, takový, jaký by v podvědomí mnoha lidí měl být. Tedy, nihilismus a dekadence až na půdu, pohybující se ve stéle stejném stereotypním prostředí (kriminál, psychiatrie, restaurace a samota mezi lidmi), které končí světoborným poznatkem, že kultura, když ne na celém světě, tak aspoň v našem bloku je natolik v prdeli, že tvůrce, který je jejím poslednía nositelem, nemá jiné možnosti, než se upít v hospodě. (Toto beru i jako kritiku sama sebe.) Je to vlastně dělání umění pro umění, za předpokladu, že práce aspoň nějakou uměleckou hodnotu má. Jedná se ale o zbytečně vydanou energii, protože jen málokterý jedinec má takový talent, aby po jedné schopné básni v tomto stylu a na tomto poli, vytvořil ještě nějakou další. Proč se uzavírat do jakési ulity z vlastních představ o tom, jaké by to podle mne samotného mělo být a neabsorbovat vnější vlivy a ty potom aplikovat na vlastní tvorbu. Nebude to přece žádný plagiát, budu-li se snažit vidět svoje okolí a brát si z něho něco pro sebe. Je to to samé, jako kdyby básník, toužící po skutečně nové původní poezii přestal číst.

Tady jsme u dalšího problému a totiž o neméně křečovitou snahu vytvořit něco naprosto původního, něco, co tu ještě nebylo, úplně nový směr a podobné nesmysly. Pokud ještě někdy člověk něco opravdu nového (a ani to nebude nové, bude to jen dovedně oprášené) vytvoří, pak to rozhodně nevytvoří ve dvaceti letech. Všechny formy např. grafické poezie, jež se v okruhu mých známých stala v poslední doba módou, tu už byly, a pokud se odvážím na tomto poli pracovat, musím si být jist svými schopnostmi. Když se mi potom občas dostane do rukou mladá poesie (tedy ta, které jsem se v úvodu článku tolik bál), jsem zaplaven takovým mořem abstrahovaných pocitů, lyrických obratů, subjektivních snových halucinací, že po přečtení dvou čtyřverší pomalu nevím, co bylo na začátku. Dozvěděl jsem se, že autor má bohatý slovník, ale celek vypadá jako vytažený z mixéru. Není to jen snaha vypadat intelektuálně a tajuplně, jako spíše strach zplodit cokoli konkrétního, protože mladý začínající básník samozřejmě, jako intelektuál, nechce být angažovaný, ale také chce být publikován. Ve svém oboru to dělá dobře, jelikož kulturní komise, jíž svoje práce předloží k posouzení, mu vytkne nanejvýš nejasnou revoluční orientaci, ale jméno autora si tisíce lidí na stránkách Mladého světa aspoň přečte, když už ne jeho poezii a to pro začátek stačí.

O tomhle jsem ale nechtěl psát, chci se obracet k lidem, kteří podobné zmatky mají již za sebou nebo se jich v lepším případě ani nedotkli a kteří pochopili, za jakých okolností je možno tvořit. I když jsem, tuším, někde v polovině naznačil, že poesie v undergroundu by měla být kvalitní, neznamená to, že by neměla být dávána příležitost lidem, kteří ještě úplné kvalitě nedorostli (ale to již zase nevědomky opisuju Bondyho, takže zpět). Měl jsem na mysli spíše otázku různorodé škály směrů, jimiž se poezie může zabývat. Nic není jednoznačné klišé a žádná idea, ať by se zdála autoru jakkoli pozitivní, jej nesmí v jeho práci svazovat. Samozřejmě, musí tvořit na základě jakéhosi názoru, svůj svět však mají akorát schizofrenici, ale tento názor musí projít filtrem jeho vlastní kritiky. Takže, ani papouškování všeobecně známých pravd, ani subjektivismus, hraničící s patologickým autismem či s povýšeneckým uzavřením se do sebe. Protože jsem na úvod slíbil, že bych se chtěl věnovat i ostatním druhům umění, jmenovitě hudbě a výtvarnému umění, aspoň v krátkosti se k nim vracím.

02_homer

V hudbě je to s etymologií slova underground ještě horší než v literatuře. Každá nekonformní skupina automaticky hraje androuš, underground se v podvědomí naší hudební veřejnosti stal plnoprávným stylem, aniž by ho ovšem kdokoliv dokázal definovat. Hudba mé oproti literatuře jednu nespornou výhodu, je totiž mezi mladými lidmi v daleko větším kurzu, alespoň co se týče kvantitativního pojímání. Což je na druhé straně nevýhodou; z dvoustovek lidí na rockovém koncertě muziku plně vnímá necelých padesát. Vydržet dvě hodiny na koncertě je nesporně snažší než strávit dvousetstránkový román. Ještě složitější je to u hudebních textů, ty nejsou ani zdaleka tak kriticky pojímány a hodnoceny jako poezie, i když jsou její součástí a nezřídka upadají do podprůměru, kde jsou vodou na mlýn kritikům všeho progresivního a nekonvenčního. Taková situace se mi zdá být v poslední době mezi mnoha pražskými kapelami, kterým stačí recese, případně zajímavá slovní hříčka. Text, i když většinou pro nekvalitní aparaturu nemůže být cele vychutnán, by měl být alespoň stejně kvalitní jsko muzika. Spousta muzikantů je ochotna na několika zkouškách pilovat jediný riff, který má význam snad jen pro uvedeného hudebníka, ale propustí na pódium text sepsaný v šatně před vystoupením. Tady jsou pro hudbu asi největší rezervy.

Nejsložitější pozici má alespoň mezi laiky výtvarné umění. To má v současné době tolik forem a technik, že je velmi nesnadné se v nich orientovat. Naproti tomu připouští daleko největší možnosti rozvinutí osobnosti tvůrce. Je také nejméně postižitelné ze strany kulturních činitelů, ale ani tady to už není tak růžové, po několika incidentech a propuštění nežádoucích děl si kritikové zvykli posuzovat každé jen trochu avantgardnější dílo negativně. Výtvarné umění, alespoň podle nme, nelze posuzovat na strohé stránce papíru, obraz má vzbudit jedinečný a neopakovatelný zážitek a nezaslouží si kritického rozebírání. Má působit na každého skrze jeho vlastní osobnost a takto má být také chápán. Nikdy nedokážu vyjádřit slovy přesně to, co měl jeho autor na mysli a co jej k tvorbě podnítilo.

Zpracoval jsem uvedené téma jako úvahu a její rozsah mi bránil rozvinout některé myšlenky, které by si to nepochybně zasloužily. Tohle měl být celkový pohled na situaci zde, chtěl postihnout to nedůležitější, co mi v současné době přicházelo na mysl. Nečiním si právo na absolutní pravdu a uvedené myšlenky jsou jen mé odpovědi na mnou si dané otázky.

9.10.84

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 

Nejbližší akce