MANDRAGORA putyka rockowa, Křenová 10, Brno

VYSTOUPENÍ Z KULTURY (post-humus, pokračování vnitřního Lenina)

LUBOŠ VLACH – autorské vystoupení
PETR MICHÁLEK – videoset
RADIM BABÁK – písně
PAVEL ŠUHÁJEK & KLÁRA KOLOFÍKOVÁ – básně & tanec
MASSIVE MOUSTACHE – trip hop, dub
LADY DRAGONFLY – progresívní popík
STANDA VODA – písně o Karlovi
RADEK DYMA – básně a písně
IVETA WOLFOVÁ – básně
ANA RAQUEL PEREIRA – sound poetry – instalace

Vstupné: CZK50

když zemřel můj otec, měl na kuchyňském stole nedojezené jídlo: salám Gothaj na malém „igelitovém“ talířku, na takovém, jaké se vyráběly v šedesátých letech, byla to jakási lisovaná umělá hmota, která byla protkána textilní osnovou, jeho barva byla, tuším, hnědo-červeno-žluto-zelná a byl „károvaný“, jako bývávaly kuchyňské ubrusy, ten talířek byl na jedné straně trochu ohořelý, jak jsme jej kdysi v dětské neobratnosti, buď já nebo sestra, přistrčili příliš blízko k plynovému plameni, tak taková byla poslední hostina mého otce, Anno Domini 1994, a pak ten stolní kalendář, kde na druhý den, na neděli, měl vepsán – „úklid“ –
5. 4., Brno, Alfa Passage, 11:20

onehdy jsem večer přišel na schůzku do Švandovy kavárny, spousta lidí, sotva si bylo kam sednout, přisedl jsem si k mladším přátelům, jen tak společensky, na schůzku zatím nikdo nedorazil, na lavici vedle se válelo několik výtisků Kulturních novin (z 2. 1. 2012), o nichž vím, že jsou dělány s velkou poctivostí a nasazením, jejichž však fádní, a pro mě dost nesnesitelný titul (něco jako „kulturní kavárna“ či „kulturní politka“) mě od nich permanentně, chtě nechtě odrazuje, slovo kultura, jeho skutečný obsah se ztrácí odevšad, aby se vracel pouze v názvech magistrátních odborů (které s kulturou zpravidla nemají nic společného a měly by být nazvány spíše „odbory chleba pro úředníky a her pro lid“), nicméně v těchto „Kulturních novinách“ nacházím na str. 4 článek Papež: Ekologie člověka jako základ politiky, hned v záhlaví cítím jasný a spolehlivý hlas soudného člověka, který za redakci píše: „Přinášíme výtah z projevu papeže Benedikta XVI. v německém Spolkovém sněmu (22. 9. 2011). Naše mainstreamová média jeho obsah – na rozdíl od německých – vesměs ignorovala (až na jediný poctivý a konstruktivně pojatý rozhlasový komentář Petra Holuba).

ano, žehral a nadával jsem na vedení města, v kterém ponejvíce pobývám, ty důvody jsou velké i malé, třídím odpad, vyřezávám z krabic platové uzávěry a objímky, a dávám je mezi plasty, papír zase jenom k papíru, každý kousek, dávám ten odpad do igelitových tašek a čas od času odnáším k Mahenovu divadlu vhodit jej do komínků podzemních kontejnerů, dnes zvažuju, že vezmu dvě igelitky s papírem, ale vysypávám i jiné smetí, beru tedy nakonec jen jednu a chci vhodit otvorem do jednoho z těch tří komínků mezi divadlem a Domem umění, nejde to, otvor je ucpaný až po vrch jiným papírem, zuřím, rvu aspoň jednu svou „papírovou“ igelitku dovnitř, aby se to tam nějak směstnalo, nadávám, o kraviny se staráte, loupeživě zacházíte s majetkem města a ani o vyvezení blbých kontejnerů, které ještě blbější, poctivé obyvatelstvo tříděně naplňuje, se nepostaráte! lenost, a osobně užitkový prospěch, tak se jmenují heraldické vlastnosti tohoto města! ples v opeře! zhnuseně jdu kolem jakýchsi luxusních aut, která jsou vystavena, kdoví proč, na příjezdových chodnících k divadlu… –
25. 3., Brno, Alfa Passage, 17:34

Let ptáka, na pozadí pískovcová zeď, dynamicky rozráří křídly vzduch, aby se posadil na hřeben střechy. Musím stručný a přesvědčivý. Zaútočit na … roztočit všechny smysly, city, všemi prostředky. Zajít si do kina … jen tak zabít … prázdnotu, vyplnit samotu opakovaním. Opakování je obzvláštnění tvaru a ztratím li nit, nezbyde nic. Do jaké míry jsem určen prostředím? Proč zrovna tady teď sedím ve skládací židli a dívám se??? Možná se ztratilo i co tam nebylo, dynamika letu, údery opeřených křídel … je nutno využívat všech forem k dosažení našich cílů. Nápisy na zdech úplně banální – Tübingen, Tottenham … – jako na zem upadlý kopeček zmrzliny, co se rozpouští v prvních dešťových kapkách. Lyrická zkratka … ženu uspokojí pouze revoluce … a zjevil se jí Anděl Páně a nabídl jí dvě koruny. Trnovou a zlatou.

rozhlížím se kolem sebe a dívám se, co vlastně ti mladí, jejichž mládí a neopotřebovanost mě inspiruje, skutečně dělají, nejdřív študují, když dostudují, tak z rozpaků nad tím, co by vlastně měli dělat, studují dál, pak se nechají zaměstnat nějakou státní institucí (nejlépe universitou, která vypiplala jejich tvůrčí potenci), vezmou chomout, a jdou za svou „svobodou“, která je však, obávám se, velmi vzdálená jejich dětským snům, platí zde jedna prostá a trvalá zásada: takový jsi člověk, jaké věci děláš, je celkem jedno, co si myslíš, na co nadáváš, co tě žere, důležité je to, co skutečně děláš, a otročíš-li vnějším „nevyhnutelnostem“, jsi prostě otrok a nic mi neříkej, jsou ovšem takoví, kteří dřou v manuálních profesích, ti jsou mi nejsympatičtějí, s těmi i nejvíc si rozumím, ač oni se ke mně chovají spíš obezřetně, nad každou maličkostí se urážejí, aniž bych jim dokázal dát najevo, jak je mám rád, jsou opatrní, neradi moc mluví, bohužel stále cítím, že vlastně mi moc nedůvěřují, to je pro mě těžké, ale obávám se, že nepřeklenutelné, co zbývá?

únavo! důvěrná, známá, kmotřičko! průvodkyně dnů, tak důvěrná, milá, věrná, chápající, kam? proč? ty víš, že jen pomalu a důsledně, a ze dne na den, z hodiny na hodinu – jít, pomlčet, protoulat, prostát, proodpočívat, zůstaň tu se mnou, a dávej mi stále tu hezkou, jemnou a důvěrnou zprávu, po větru, po paprscích slunečních, po mracích, které se zvolna šinou kupředu – že ještě žiju! –
23. 3., Brno, Alfa Passage, 14:42

proč tomuto městu vládnou tak hloupí a zločinní lidé? což to na nich není patrné už od pouhého pohledu? což to nikomu nevadí? ty žvásty o „vizích“ a „koncepcích“, které jsou smrtelně nudnou frází smrtelně nudného života lidského hmyzu? založil jsem před šesti lety společnost, pod níž jsem chtěl „sdružit“ ve vší svobodě svobodomyslné lidi, na počátku byli dva tři, snad pět, dnes mám pocit, že jich je ještě méně, slyším naříkání, že někdo nemůže „dosáhnout na evropské fondy“, bodejť by mohli, když jsou bezmezně hloupí, pologramotní a fatálně impotentní! jak toto smetiště rozumu a okoralého citu může skutečně vládnout společnosti? proč jsem ještě neoslovil nějakého „profesionála“, aby nachystal projekt, jak z těch evropských fondů čerpat jinak než pro vlastní břicha a ješitnost tohoto kynologického lidství? –
22. 3., Brno, Švandova kavárna, 00:08

některé vysvětlující poznámky k Potulné akademii: po jednom z mých dlouhodobějších pobytů v nemocnici, odhaduju to na rok 2002, mě vyzvali dva moji přátelé tehdy působící ve vyšších funkcích Magistrátu města, zda bychom se nemohli „na pár slov“ sejít, sešli jsme se, v jakési snídaňové, „italské“ restauraci, kam jinak bych nikdy ani nepáchl, no, něco jsem si objednal, už nevím co, něco „malého“, obklopen umělými palmami (nebo snad pravými?) a polovyučeným personálem, a tito dva přátelé mi řekli, že by mi „rádi nějak pomohli“, udiven jsem musel říct, že „žádnou pomoc nepotřebuju“, což udivilo zase je, mluvilo se o „neziskových“ aktivitách, o „multikultralismu“ (kterým jsem se tehdy trochu zabýval), o Romech na ulici Spolková (bývalá Marxova, kde bývalo kino – Lípa?) a podobných věcech, bylo mi sice tak trochu jasné, že z toho nic moc nebude, ale přece jen mě to „inspirovalo“, navíc po svém návratu z léčebných ústavů jsem byl nabit energií, ba eufonií, a nedlouho po této schůzce jsem založil občanské sdružení – Proximus, jeho hlavní programovou náplní se stal projekt tzv.