Brno, Místodržitelský pálác, Moravské náměstí 1a, nádvoří

Pavel Zajíček & Tomáš Vtípil – autorské vystoupení protagonistů DG 307 – Praha, Brno
Urband – Schrammelmusik – Brno
dj Pajináč
Vstupné volné

Nedělní odpoledne – spolu, sami, na terase, vytrženi, vytržení. Piju víno, ty si čteš Noční vlak do Lisabonu a piješ víno. Povídala jsi mi, že kniha je o nemožnosti – nemožnosti setrvat na jednom místě. Taky jsi tvrdila, že jsi ten typ, co chce, a přesto nedokáže odejít. Proč?? Zůstáváš na místě … tady v tomto městě příliš malém … kde znáš každý kámen. Tulipány jako by z kamene vytesány. Čas pomalu protéká a ve sklenici je červené víno.

Už se to vyskytlo – alespoň se domnívám – ve Hře se skleněnými perlami, v proudu asociací v řečišti jazyka v propojení určitých taktů jistého hudební skladby s určitým zážitkem.

Nedávno se mi to znovu vybavilo. Právě jsem odpočíval a poslouchal rozhlas. Mladý pianista hrál Chopina a já poslouchal toho jeho Chopina tak, jako fyzicky unavený člověk hudbu poslouchá – napůl pozorně, napůl nesoustředěně, rozptýleně, netečně. Oddal jsem se zvuku. Vnímal jsem zvukové stimuly a kompozici si neuvědomoval.

Petr Borovička: Mě to není jasný.

Richard Buckminster Fuller: Neměňte člověka! Proměňte jeho myšlení.

Mao Ce-tung: Vytvořte člověka z podstaty jeho duše. Převraťte jeho myšlení.

John Cage: Najděte společný jmenovatel.

Michal Ženíšek: Lenine, Staline, Putine!... PECKA tě nemine!!!

Cinty, cinty, cinty … vlastně tu není jiná možnost. Šel jsem tiše … nikam … věděl jsem … ostatně jako pokaždé … určité věci existují jako fakta … zprávy na papíře, protokoly, záznamy hlasu a hudby apod. Určité věci existují, protože by jisté skutečnosti potom nedávaly žádný smysl. Všechno se to nějak zamotalo.

Bum bác ratata … Obří švábi zaplavili Neapol. Závislost je zcela individální. Všudypřítomná je možnost … možnost hříchu. Odporní brouci vylézají z děr. Neostýchají se. Jsou až sedm centimetrů dlouzí. Městu se nedostává personálu, který by nepřetržitě zasahoval, aby zabránil jejich přemnožení … McDonnalds nenese žádnou zodpovědnost.

Příběh ze života Hermanna Hesse. Matka třináctiletému Hermannovi navrhuje: „Myslím, že bychom měli zahnout doprava.“

„Myslet za mě nemusíš. Vystačím si sám.“ odvětil Hermann a dal se vlevo.

Včera jsem si tuto miniaturu přečetl v novinách, ale co hýbe tiskem není výročí úmrtí Hesseho, nýbrž soudní proces s moskevskými punkerkami Pussy Riot. Trojice dívek, která v kuklách, šatech a punčocháčích vyzývavých barev provokuje na nejrůznějších veřejných místech – autosalonech, luxusních obchodech – kde hlasitě vykřikuje to, na co jejich okolí stěží pomyslí.

Naposledy, krátce před opětovným zvolením Vladimíra Putina prezidentem Ruské federace v Chrámu Krista Spasitele zvolily formu modlidby. Půlminová scénka pobouřila světskou spravedlnost i pravoslavnou veřejnost natolik, že si dívky vykoledovaly obvinění z chuligánství v organizované skupině a půlroční vyšetřovací vazbu.

Svědci poznávají obviněné podle úskočně výsměšného výrazu očí. Ústa, nos i mimika obličeje pod maskou a přesto poznány. Americká zpěvačka Jarboe mluvila o maskách následujícím způsobem: „Maska tě učiní skutečně svobodným, za maskou padají zábrany. Skryta za maskou můžu být kýmkoli. Mé masky mi poskytují volnost rozletu …“

Klub Boro, Křenová 75, Brno



Uvedení nových titulů a vystoupení nejpodivnějších souborů nezávislé scény. Křty ových desek, exhibice kmenových autorů revue DNO a křest Vánočního čísla.
Pivo Polička 11° za 22,-
Vstupné CZK 100,- na den, nebo permanentka 150,- na oba dny v předprodeji na baru v Boru, u Wolfa a v Indies, nebo on-line na Dřevěné cikádě. Permanentka pouze v předprodeji !!!

Milan Kohout je opravdu příjemný a sympatický člověk, poznal jsem ho osobně na vernisáži ve Švandově kavárně, v brněnské Alfě, kde se částečně zúčastnil brněnského uvedení dvou posledních knížek Milana Kozelky, nebylo moc času na hovor, a předpokládám, že M. K. ani netuší, že sem tam – pokud možno „žertovně“ – se o něm zmíním právě v tomto blogu, pohazuje totiž tak neobvykle slovem „náboženství“, že jsem si toho nemohl nevšimnout, a jeho běhání po světě je taky výjimečné, tu leží mezi návštěvníky na Čínské zdi, tu zase zalézá za sakrální sousoší u olomouckého chrámu, onde zase oprátky (amerických, a nejen amerických bankovních „dluhů“) sobě i jiným na krk věší, je to prostě obdivuhodná aktivita, navíc učí na jedné z bostonských universit, kterých je sice přes 100, ale přece jenom… o „českém undergroundu“, a taky několik svých – mně osobně se velmi líbily – textů mi dovolil publikovat před časem v novinách Uši a Vítr, což zprostředkoval Milan Kozelka, ale – musím se přiznat, že to zacházení se slovem „náboženství“ je pro mě trochu záhadou, proč se tak čertí? zfackoval ho coby dítě nějaký farář? nekoledoval si?

(Poznámky k Maritainovi) – jak věci často spolu v životě souvisejí, aniž je musíme klást do nějakých kauzalit, jen se nám prostě vynoří současně, a my je pouze uvidíme, přehlédneme, zapadnou nám do sebe, a my jsme jen rádi, že jsme se vlastně o to nijak zvlášť nepokoušeli, „nesnažili“, vybírám dávné věci z deníků, nepravidelně psaných, ale přece jen zachycujících často něco, k čemu bych se rád vrátil, případně průběžně rád vracel při nějaké důslednější práci, k něčemu, na co jsem vlastně už zapomněl: Jacques Maritain, velmi respektovaný filosof, hodně spojený s 2. vatikánským koncilem, „slavný konvertita“, také autor znamenitých knih („Integrální humanismus“, třeba zrovna pro mne, jedinečná kniha, která vyšla – jako ještě několik jiných – „na poslední chvíli“ – v těchto zemích v roce 1948…), jiné věci k tomu, hesla, definice, obnova tomismu, skutečné studium Summy Sv. Tomáše, filosofa Andělského, – ale když tak otvírám zrovna první ze svých deníků (21. 11. 1974 – 9. 2. 1975) , vidím, že hned prvními stranami začíná výpisky z dopisu Jiřího Kuběny Josefu Topolovi (z 21. 10. 1974)… J. K.

Když se zamýšlím nad podstatnými věcmi pro mne, které mi dodávají energii přežít z jednoho dne na druhý, myšlenky se často stočí k Martinovi J., k jeho poslednímu roku především. K hořkosti, s kterou komentoval svět kolem, většinou už ani nekomentoval, jen často v řeči věc přešel mávnutím ruky. Už to nestálo za to. Co stojí za to? Co nás může vzkřísit k nějakému zásadnímu činu, nějaké akci, jejíž důraznost, jejíž potencialita by pro nás vůbec něco podstatného niterně představovala? Cítím, že je málo takových věcí. Skláníš se nad četbou, napíšeš si nějaký drobný postřeh, jdeš si koupit něco k jídlu, k pití, sedneš ke stolu a zjistíš, že jen velmi těžko hledáš důvod k čemukoli. Krása, dobro, pravda. Vážíš slova, jejich důsažnost, obsah. Jejich význam v abstraktní definici, v konkrétní živoucnosti. Otvíráš katechismus a čteš: Zamysli se! „Člověk krátce žije a jako rostlina vzchází a vadne.“ (Job 14, 2) „Pomíjí svět i dychtění jeho.“ (1. Jan 2, 17) „Nemáme zde domova trvalého…“ (Žid 13, 14) Jsme tu na zemi jako poutníci. „Ubírá se člověk do svého domu věčného.“ (Kaz. 12, 5) Nejsme tedy stvořeni jen pro život pozemský. – Co tedy?