skrblila
chudera
mala mať mrzáka, ktorého napadla schizofrénia
on si nevrzol
jakživ
div, že teraz ští kocky
praštený prapodivným duchom pravouhlej duše v truhle
jeho kosti padli ako ušité pre pozostalých
kozomrdov

niekto tu na betón mrdá
ale on to nie je, jemu maže
skeleton je bez tiaže
obozretný
malo by sa to rozklikať vravela pichanda
nech jej ho tam nandá
pandrava hnidopicha
nehovor hop kým nepreskočíš
mŕtvolu ľudstva

(Otázky Jaromíru Řehořovi do cesty pokladl Marek Sobola)

Marek Sobola: Jarku, zajímaly by mně vaše začátky, jak jste se vlastně dali dohromady, co byl hlavní impuls založit kapelu? Co já vím, tak počátky sahají někam hluboko do 80. let minulého století.

Jaromír Řehoř: Na začátku byla priska. Taková ta velká elektrická rozvodná skříň. Byla zvenku na rohovém domě, podél něhož vychází Česká ulice z náměstí Svobody. Dneska je tam nějakej obchod s hadrama. Tenkrát všichni mladí muzikanti na tu prisku lepili inzeráty, protože jinak byly pouze inzeráty v novinách nebo v časopisu Melodie, a to bylo trošku na dlouhý lokte.

Martin s Pavlem se spolu znali už ze základní školy a v rámci těchto školních známostí založili první kapelu, folkový Faun. Jenže jak už to u těch první kapel bývá, rozpadla se. Ale oni chtěli spolu hrát dál, sice taky cosi jako folk, ale protože poslouchali King Crimson, Van der Graaf Generator , Blue Effect, Oldu Janotu a tak, tak chtěli něco trošku experimentálnějšího. A tak Martin nalepil na konci léta 1982 na onu zmíněnou prisku inzerát. Že hledá třetího do kapely. Hoboj, housle, violoncello nebo tak, no v žádném případě ne kytaristu.

A přihlásil jsem se já s baskytarou – prostě mě ten inzerát něčím nedefinovatelným velice zaujal. Měl jsem za sebou taky ty první kapely. Nějaký neumělý pokus o art rock s Milošem Švábkem (donedávna hlavní zvukař radia Proglas) a poté hardrockově metalovou sestavu s mým bráchou a Tomášem Jégrem, která byla po jediném koncertu na učňovském internátu krutě vyhozena ze zkušebny a odevšad. A taky jsem chtěl experimentovat a folk mně lákal pro svobodnější možnost vyjádření a snažší cestu muziky k lidem. Měl jsem pocit, že ten hardrock je jen takový komerční cirkus a že se tam dodržují nedotknutelná klišé. Martin se na tu baskytaru moc nadšeně netvářil, ale začátkem září jsme si dali první zkoušku v obskurním bytě jednoho (již nežijícího) výtvarníka v pavlačovém domě na Přízové ulici (už je zbouraný), a bylo jasno, že to je ono!

ty vnímaš
ten miš maš

tu nie je nič
na čom by sa kto smial
hovoril, že dobro si prial

to je
do popuku
tu niekto naozaj je kuku
v kukučkinom hniezde
zde

milý pánko
zazdený
počúvaj chcanky
z telesnej schránky

čo nefunguje?
chce to kefu?

blahova
viera v rovnost
ludi
akasi povinnost
zosumarizovana z banalneho presvedcenia
pre, ktoru mu to nandal
aby bola svanda
skandal nevidaneho rozmeru
pre dandyho, ktory na nikom recami nesetril
aby hlavu nepostihol reset
ju nevesal zosalety z rannej toalety

Spisovatelé pracují se slovy a hlasy, malíři s barvami – odkud se vynořují slova a hlasy? Odevšad: letmo zaslechnuté rozhovory, filmy, rozhlas, noviny, časopisy a další spisovatelé. Věta se vynořila ze starého westernového příběhu z rodokapsu, který jsi přečetl před lety a za boha si nedokážeš vzpomenout kde a kdy: „Vous ne comprendriez; mais c'est mieux pour Vous de nes pas comprendre.“

absolútne do toho nevidím … neviem …
ako svet funguje?
skús si dať dokopy následovné

abúlia
akatízia
alógia
depresia
schizofrénia
depersonalizácia
derealizácia
porucha vnímania
 spôsobená návykovou látkou
motorický nekľud

V poště se v sinném prosincovém dopoledni objevil útlý svazek Držíme Ti místo u stolu. Vydalo jej nakladatelství Ears&Wind Records samizdatovou aktivitou. Svazek obsahuje řadu dopisů, které Jaroslavu Erikovi Fričovi adresovali přátelé do hradecké nemocnice, když v bezvědomí bojoval se závažnou nemocí. Mimo korespondence jsou otištěny fotografie jdoucí napříč Erikovým životem.

Petr Hruška úvodem píše:

Hovořili jsme o poezii, politice i smrti. „Věřím, že nikdo nemůže umřít předčasně,“ řekl mi v jednu chvíli naléhavě. „V tom spočívá můj veliký klid. I kdyby to vypadalo jakkoli beznadějně, není v lidské moci umřít jindy, než přesně včas.“

a Daniela Iwashita ústy Ivana Martina Jirouse na konec dodává:

Ut desint vires, tamen laudanda est voluntas. (Ovidius, Epistulae ex Ponto III, 4, 79)

živé
je odroda mŕtveho
psa

regiment
dementných
registrujem

v pamäti listujem
zotlené sú všetky stránky
po stopách po, ktorých cestujem

do plenéru z éteru

v novým Elle po pravici píšou o ekosexuálech
to je teda vzrůšo
v novým Elle eleison
v novém těle
miluje se ucho s kapradinou
už ta úže úžasu obkličuje obličej
úzkou brankou úz vydává se
ekodigitální mrákota kráse
eko brynda oka
utrhlo se z mycelia ucho
v novým NEVÍM v novém Elle
druhá tvář laská nepřítele
v zamřížovaný [eko]cele
mřížkový koláč
zkurvené politické korektnosti
trojjediná trajektorie
v ekotrní zrní hoří nazí
třísla a turbiny ve třech dnech
znovu zažehne
v novém Elle eleison

[ne]on bliká
dočasnost vzlyká
vniká mimo čas
celek v bezčasí
ať si zvyká

nahoře i dole vůkol
úder úkonem zvonce
úkonem srdce
zvonce
konec lustrace

pendreky jsou na draka
nová hesla snu tu látá
marketingová in[stalace]
dobové monstrance
tance kolem pozlátka