Nico Welez – Všechno to začalo tím...

Celé to začalo tím, že jsem si připaloval, a najednou joint zmizel. Pozvolna, ale nenávratně. I když jsem se snažil podržet jeho obraz, vše marno. O to horší zjištění, že ani nevím, co zmizelo: prázdná stránka … Cigaretové papírky zmizely se zapalovačem hned nato druhý den a nejhorší na tom je, že mi to připadlo nutné, stejně jako přirozené. Dokud nezmizelo všechno. Konverzace nebylo třeba. Rodíly se tím nové věci: tělo i mysl jako by se začaly natahovat jiným směrem. Už přestávala být důležitá posloupnost, tím více: nepřerušitelný tok vědomí přítomnosti. Tento tok bránil veškéré lidské snaze něco zaznamenávat, něco ukazovat, hlídat a kontrolovat. Mezilidské vztahy se staly snesitelnějšími … Někteří lidé zmizeli rovněž. Když jsem se ráno do práce procházel ulicí, měl jsem pocit, že nikam nesměřuju, nikam nepatřím a těšil mě jen pohyb samotný. Jakmile zmizela bolest, mnoho lidí zmizelo dobrovolně. Denodenní mizení věcí bylo podobné droze, denodenně jsem se v práci či cestou autobusem přistihl, že stejně jako okolí se nejen já sám stávám obrazem, ale zrovna tak se v něj proměnil celý svět. Veškerá má činnost, a to v práci i mimo ni, se pomalu stávala tvořením obrazu barvami, jež tu v různých odstínech stále ještě byly, a však už ne tak zcela přísně chyceny osudovostí a tvary: Fixovány. Nicméně Slunce se stále pohybovalo po své dráze, jeho cesta nebem prosvětlovala kouty rozprostřených barev, a tak činilo některá místa obyvatelnějšími na rozdíl od těch temných. Měsíc naproti tomu se zdál být v tom světě jedinou stálou vzpomínkou na čas před tím, než vše počalo pomalu mizet. Celý okolní vesmír se stával jedinou tou vzpomínkou … na to než to vše začalo. Ale přesto si ti, co zůstávali přáli nezvratnost situace. Postupná ztráta zraku nás sbližovala, natahující své siluety rukou, ke zdroji tepla a světla … Nakonec se přece jen některým podařilo napodobit lidskou řeč, třebaže naprosto nepodobnou té původní lidské, byl to jen krátký zákmit posledních zbytků lidské cilizace, tehdy se i někteří z nás stávali sami Slunci a zapalovali zakrňující lidské vědomí novým žárem. Ti nejsilnější zprvu pouze létali nad Zemí, později doprovázeli Slunce. Někteří z těchto se zvětšili do obrovských postav a část z nás někam odvedli. Jěště mnohem později začali pořádat lidé hon na sluneční disk, aby z něj pro sebe co nejvíc nakradli. Když se taky ze mě stal „létavec“, pomáhal jsem lovit ty slabší, co to nedokázali. Rozbitím jejich chvějících se postav siluet jsme jejich tělesným teplem a v břiše ukrytým žárem živili samozvané obrovské kreatury, jež kdysi byli lidmi. Když stále ještě obrovský kotouč denice zapadal a vyluzoval od doby co jsme přestali vidět, tělem hluboce vybrující zvuk, podobný táhlé písni, a ti co nejvíce z něho okusovali museli zpívat s ním. Potom ti, kteří se nakonec přece jen vrátili ze svých neúspěšných výprav do vesmíru končili, vyčerpáni, jako úlovek některé z band. Byly případy kdy se čeládka domluvila a své sluneční monstrum prostě zabili, pak jej zpravidla prohlásili za Syna Božího a dlouho a dlouho takto z něho vegetovali, jedli Jeho maso, pili Jeho krev, aby tak smazali svou společnou vinu. Nicmémě po nějaké době i tento systém padl. Ztrátou hmatu někteří dokázali žít sami. Bez zájmu o druhé každý úsvit jsme se slétávali jak prapodivní andělé a slepími zraky hleděli do ranního žáru a takto spolu s ostatními jsem naslouchal hučení vln světla šimrající ve velkých uších. Slunce již dávno pohltilo vnitřní planety tak, že jeho ohnivý disk jako nelaskavé moře olizovalo naše těla. Ale namísto, aby nám škodilo: probouzelo v nás uspané vědomí. Byli i tací, kteří strašlivým řevem nesoucím se do nikam začali si uvědomovat, co se vlastně stalo. Pak se nejprve jednotlivci, posléze celé skupiny jaly vrhat se do plamenů, ale nikoliv proto, aby v nich našli smrt ale potravu: cpali jsme si a rvali do chřtánů kusy hořícího Slunce, proti bolesti obrněni, jako vosy jsme obrovský kotouč obklopili a mávaje při tom svými křídli hledali ty nejlepší místa pro svoji potravu. Ti, co shltali toho nejvíce, ti také jako kdyby trestem se vraceli k původním rolím, jež měli na Zemi, která již dávno neexistovala. Rovněž i já jsem si začal vzpomínat a najednou se mé okolí naprosto změnilo: Ležím v posteli a přichází ke mně má žena. Povídá: Co se stalo, miláčku? … pomalu se začaly ztrácet a mizet věci … S tebou je dneska řeč …! Chtěla jsem něco přinést … Ne, to zmizelo. Nechala jsem to určitě vedle!, chce jít do sousední místnosti, ale jakmile vkročí dovnitř: naprosto zmizí. Zahledím se do zcela prázdného prostoru, je jen velice chabě zarámován zbytky zdí. Stoupnu si blíž a když zjistím že ona masa, klamající prázdnotou je konzumovatelná, ihned se do ní pustím. Po chvíli z té hmoty vystoupí má drahá řka: Měla jsem pravdu, zůstalo to vedle!