Nico Welez – Počátek léta
Přibližný úvod: Nevím, jak dlouho jsem stál na té ulici, ale to, co mě vyrušilo z rozjímáni, byl náhlý chlad. Chvilku jsem se procházel, než jsem se vydal do města. Nastupuju do tramvaje. Stojím, všude obsazeno. Koukám z okna, smrádek a teplo se lepí na chladná skla. Nastoupil divnej chlap, nejprve si sedne, ale jakmile se tramvaj opět rozjede, začne nedůtklivě cosi cestujícím ukazovat. Koukám: nějaká trapná podobenka … Když už konečně tím fórkem kohosi upoutal, já jsem alespoň na moment zapomněl na všeprostupující zimu. Ještě jednu zastávku a třeba se té zimy zbavím nadobro … Začnu sebou třást, ani lidí si nevšímám, prostředí se mi změní v to důvěrně známé: kolem zima, tma, zvířátka … a nade mnou několik metrů těžké hlíny.
Ale když zavřu oči, jsem opět v tramvaji, dívám se po cestujících sedících u oken, všichni jak mechanické loutky čmárají do sražené páry na oknech, a já se snažím tu představu co nejdéle udržet. Vystupuji a hned mě obejme mráz, snažím se ze všech sil myslet na něco jiného než na tmu a smrad z rozkladu. Vstupuju do čekárny, je narvaná, zřejmě vypukla nějaká epidemie nebo se fakt někomu nechce makat …
Za další dvě hodiny: Při bizarnosti situace a stále větší pravděpodobnosti, že mě v nejbližší chvíli sestra zavolá, jsem si začal urychleně vymýšlet nějakou chorobu, takže ve mně fakt hrklo: spatře sestru nesoucí podnos se spoustou kalíšků. Stoupne si doprostřed místnosti a zřetelně zvolá: Kdo jde k paní doktorce a čeká zde hodinu a déle, ať zvedne ruku! – Zvednu haksnu jako první a odměnou je mi pohárek s vodou a kalíšek s pilulkami. Sotva polknu poslední hlt vody, rozsvítí se kolem tak, jak když se šíří požár. Rozhlédnu se kolem: Nade mnou veliké Dvojslunce a kus ode mně leží tvary, které jsem považoval za balvany: gigantické objekty o velikosti místností, byly to stroje: nízké, obrovské pokryté rzí a měděnkou, písek tvořily šroubky, ozubená kolečka, pružiny a když udělám pár kroků do stínu, kde mě čeká komáří muž s užaslou tváří, bafá z dýmky a dá mně taky potáhnout, ten vzorek za to stojí, ale mám takové tušení, že tam nenechává jen semínka, ale i housenky …
Vydáme se na cestu k vesnici, na obloze ani jediný pták, on zatím vede vtípky svou řiťku připomínající hubou. Když konečně míjíme první staveni, nikdo si nás nevšímá. Ostrý závan chladného větru mi připomněl, co vlastně chci, tak to i důrazně naznám společníkovi.
Stojíme před barem, který mi přijde vzhledem k povaze domorodců neuvěřitelnou stavbou, a stejně tak mi přijde nepochopitelné, co tady vlastně dělám já, a abych zapudil neodbytný zápach mokré hlíny a štiplavé zimy, vstoupil jsem veden průvodcem do zakouřeného baru.
Dvě vteřiny potom: Stejně mě opět pohltila tma a chlad, ani nevím, zda dýchám. To vzápětí rychle vystřídá ostré světlo a čistý kyslík do plic. Na operačním sále jsem teda nechtěl bý!!! Mamě se pokouším se zavřeným zrakem si představit ten zakouřený bar. Sílící bolest mě nutí otevřít oči, ale když tak učiním, narazím do komářího muže. Zlostně zagestikuluje a zapíská. – Moc hustej vzorek!, znakuju a to mu zalichotí tak, že mě pozve na pivo.
O půl hodiny později: S přibývajícím alkoholem v krvi jsem se opět začal cítit jako člověk. Společník se mi svěřoval s těžkou finanční zátěží, jakou jim učinila jejich krásná dcera, která už ve svých dvou letech zvládala hru na piáno tak, že se její otec rozhodl po zralé úvaze ji nechat studovat u nejlepších učitelů. Když po další půl hodině Kruach Aum pokračuje v líčení rodinných tragédií, začínám mít pocit, že vlastně nemám žádný problém. Naopak povzbuzen pivem jsem začal opěvovat statečnost anofelů v mnoha vítězných válkách, obzvláště v té poslední se komáří bojovnice vyznamenaly tak, že hrozila naprostá likvidace národa. Halasně jsem připomenul další hrdinské činy tak sugestivně hostům, že jsem si se všemi přítomnými musel připít. Opilý jsem se tu začal cítit jako doma, i ten jejich směšný jazyk jsem obstojně zvládl.
Asi za týden: Denodenní pití piva pod Dvoujsluncem je docela pecka. Líbí se mi tu. Žádné zlé sny ani záchvaty chladu. Vlastně ani nejím, a tak dobře mezi místní pijany, kteří nasávaj pořád, zapadám. Tím se u mě vyřešila i otázka sexu: v tak pemamentně podroušeném stavu si u mě místní krásky ani neškrtnou. Paradoxně mi anofelové nepijí tolik krev jako lidi. Samozřejmě, všechen chlast, co piju, není zadarmo, zvlášť po té, co obyvatelé zjistili, že se nevyplatí mě zvát.
Jedním z legálních způsobů, jak si v komáří společnosti opatřit majetek je registrované partnerství. Učiniv tak, začal jsem prochlastávat společný majetek, svůj a především majetek mého druha. V této kultuře se tolik na bohatsví nehledí. Mým druhem se samozřejmě stal Kruach Aum. Vzpomínky na zimu a tmu jsou stále tak živé … Samozřejmě spolu „nežijeme“, domorodci v takových pojmech nefrčí. Já prochlastávám jeho peníze a on si doma před ženou a dcerou hraje na patriarchu. Odporný tvor, který žere kytky … Jednou nebo dvakrát jsem se v naprosto společenském stavu potkal s jeho ženou. Vůbec jsem nechápal, k čemu mě to ten alkohol dohnal.
Prozatímní konec: Oficiálně jsem komár, přijal jsem zdejší vyznání, je to momentálně ta nejlepší alternativa. Stejně jako lidé i anofelové mají své náboženství. Nevíra je trestána smrtí, takže věří všichni. Mně to osobně nevadí.
Pilířem jejich víry je to, že komár se nejprve narodí vejcem, pak larvou a potom dospělým jedincem. Bavil jsem se na to téma s jejich duchovním, jemuž jsem se pokusil vysvětlit své blíženectví s komáry ve svém životě, své vzpomínky, jak jsem se zde ocitl a tak, smál se a dal mi kupu knížek na čtení. Tak či onak jsem rozhodnutý zde co nejdéle vydržet, zdejší společnost je shovívavá i k povalečům.
Nicméně nejbližší okolí děsí délka mého života. A začíná to být problém, schovávat se před příbuznými, kteří touží dědit. Nějaké návštěvy u nich se nepěstují. Kruach Aum samozřejmě už nežije, všechny stroje, co se na pláži daly použít pro výrobu alkoholu jsem si přivezl, jenže v čem je háček: tady se pěstovat nic nedá, takže se většina surovin dováží, dokonce i ty zkurvený kytky pro anofelské muže. A tak jsem musel přijít na to, kde berou samice krev. Vzhledem k tomu, že anofelové policii nemají a církev podmazávám tučnými částkami, tak „nějaká ta uhynulá ovce“ nevadí a kdyby ano, do té doby než zemřu, si podmaním celý ostrov.
Úplný konec: Někdy si vzpomínám na dobu, kdy jsem býval člověk, teď, obklopen tímto světem si připadám nesmrtelný, všechno ubíhá spíš rychleji. Tento fakt má pozitivní dopad na rychlejší výrobu mého pití. Problém úbytku komáru zatím řeším dovozem levného masa. Tím, že anofelové jsou většinu svého života vejce nebo larvy, vkládáním vhodných dat jsou snadno ovladatelnou masou. Jediný bezpečný způsob jak se zabezpečit na stáří, je diktatura.
Právě tehdy si říkám, zda se skutečně již nestávám komářím dospělým jedincem, a můj osobní kněz i můj nejvyšší dohližitel nad stroji, chriící denodenně hektolitry chlastu, se svorně shodují na tom, že ano. Vůbec jim, stejně jako Římanům, nevadí, že jejich národu namísto ztělesnění Boha vládne chladnokrevný alkoholik. Dal jsem komářím ženám i mužům životní náplň: pracovat pro mě a plodit dělníky. Tak jsem změnil kdysi nebezpečné válečné komáří impérium v největšího vývozce ohnivé vody v celém známém světě. Prostí anofelové samozřejmě jsou abstinenty. Alkohol není zakázaný, aleje prostě drahý. Celé kdysi pusté království jsem začal zabydlovat vhodnými obyvateli. Jako všude na mém ostrově jsou komáři především otroky sloužícími v domácnostech cizinců, pro které je velice atraktivní mít za služebnictvo potomky historicky nejznámnějšího nejmilitantnějšího národa.
Po tolika operacích přestal jsem být lidskou bytostí. Nesen jen vzdušnými proudy představuji si nebe jako obrovské moře pod sebou, o jehož hřbety vln se zády opírám a přemýšlím, jak hluboko bude asi ke dnu.