Nico Welez – Ofélie

Ofélie

Nalezenou čtvrtku pokresleného papíru držela v ruce do té doby, než se objevil v kanceláři první zaměstnanec. Obrovské srdce s nápisem „miluji tě“ dokáže po ránu rozhodit. Proto se rozhodla výtvor neznámého platonického milence přilepit firemní průhlednou páskou vedle sebe na zeď. Láska může být bizarní jev, teti aby vedle práce na stroji vysledovala pachatele. A když vzhlédla po nějaké době zase k oknu, hledala tam v čarách odpověď. Ale ta rozhodně se neshodovala s její představou o svém muži. Velké místnosti byly tak prosvětleny dopoledním svitem, že zanikal pocit barevnosti. Dlouhými chodbami se táhly nesrozumitelné rozhovory, světlo a tma se dělily o místo na nábytku, na stěně bez obrazů a vrazích. Chtěla pokračovat ve psan í, ale místo toho se jala firemní tužkou kreslit si na papír jedno srdce za druhým.

Sešla po obrovských schodech, míjejíc dělníky, měla pocit jako by si hráli, nikoliv na něčem usilovně pracovali. Ačkoliv je zahaloval mohutný stín ke stropu se táhnoucích regálů, rozeznala jasně postavu onoho fouskatého, který pokaždé, když ji míjel, se snažil cosi zábavného sdělit. Při obědě se neustále něčemu usmívala a třásla se jí ruka tak, že na ni v jistém okamžiku její kolegyně hleděly se špatně skrývaným zděšením ve tvářích. Došla motajíc se na záchod, třásla se. Musela jít domů. Nasedla do auta, na chodnících postávaly vyzáblé postavy povalečů, žebráků, prodavačů čehokoliv, čekající na vhodnou oběť. Jakmile se její vozidlo rozjelo, vplulo do bezpečí temného stínu fronty vozů. Dnes si nechtěla sednout na chvíli do parku, měla dojem, že tento pocit nezažila už dlouho a horečku v tuto dobu zpravidla nemívala. Nad čekající masou, jež vozidla připomínala teď pouze řevem svých motorů, se rozsvítilo jak falešný úsvit zelené světlo semaforu. Hranice klidného stínu skončila a Ofélie vjela do záplavy světla, který smazal opět všechny tvary a rysy řeky automobilů před ní. Osvobozující náruč prázdnoty ji pohltila a nechala se žhavými dlouhými prsty Slunce v táhnout dovnitř a být Jím. Tak už to bylo asi pátý rok, a tohle jediné ji drželo nad hladinou. Objela ještě jednou celý blok znovu, ale nebylo to už ono.

Když vplula do obrovské mezery mezi dvěma bloky vysokých činžovních domů, kde konečně vystoupila na ztemnělý chodník bez stromů. Její stav se začal zhoršovat, jakmile vyšla rychle ke čtvercovému domovnímu vstupu. Tepelná vlna Ofélii udeřila, řinoucí se jak krev z rány, zpoza rohu ji popohnala k reakci. Vstoupila do hranaté chodby v přízemí, jen liniemi kabelů zdobené, táhnoucí se po stropě a po stěnách k výtahu, omotaného tlustými černými kovovými pásy, jehož kulatá kabina dosedla do šera nejnižšího patra a světlo deroucí se otvorem beze dveří ji navedlo dovnitř. Stoupajíc vzhůru, marně se snažila zaplašit vzpomínku na toho fouskatého pořízka, zatímco reklamy cestovek ji zvaly na tu nejslunečnější pláž světa.

Její byt olizovaly plameny Slunce, celý interiér bytu: černý nábytek i židle, zbělel a ona už začínala pomalu intuitivně chápat, jak se mohla cítit Johanka z Arku. Všichni kolem ní zešíleli tím úporným zlým dlouhým vedrem, tohle se přece jen tak nestávalo … Zatímco v nižších patrech domu hluk dopravy evokoval tempa tvrdého techna, zde úplně nahoře, kde se střechy staveb téměř dotýkaly, zvuk se lámal tak, že připomínal spíše styl jungle nebo drum & base, jenž odváděl tak pozornost jinam při nudných telefonních rozhovorech. Sem do 30tého patra si netroufali už ani prodavači a překupníci lézt a drze klepat na okno. Usedla co nejdále od telefonu, v jediném pokoji, kde byl chlad a šero takové, že ihned jakmile vstoupila, splynula v jeho bezpečí. Sedla si na prázdnou židli uprostřed pokoje, začala čekat až Slunce obejde dům, opře se o okenní tabulky a ona se stane Jím.

Podzim

Tam za starým domem, v koutech, jež nejsou ničí, tam kde vše je tak, jak to bylo a zůstalo, nepohnut časem, nehnut nikým, zůstává a tam sílí, neuniká. Jen starý stín se kolem něj, během dne svým krokem plouží, než zas a opět, jak prd v něm zmizí. On tehdy k sobě chválu nešetři, pochechtává se a chválí všechen svůj chlad a větry nade vše: Es kommt der Tag! Es kommt der Tag!

I když přijde jeho čas, stejně skryt zůstává, jen po zrcadlech chodí, v nich se vzhlíží a pitvoří se. Smutný Podzim: Když peklo je být tam i tady. Zprvu po čtyřech, pak po dvou nohách a potom být Podzimem. Nebýt člověkem, ani zvířetem, být Podzimem.

Tak jak ničí a dovádí k šílenství vše živé a v jednu barvu slívá, aby tak jedním bylo a jeho Rozum uctívalo, jako by jiného nebylo, bez hvězd a andělů peklo Podzimu ve zmrzlých kalužích pod studenými mračny zrcadli se. Napjatým krokem lovce se šíří jeho hrozby: Jeden Podzim, jeden Člověk pro tisíciletý Svět, jedna Vize, a to ta Moje. Jedna Barva, jeden Směr, a to Dolů.

Smutný je Podzim, i když přijde jeho čas. Nebýt člověkem, ani zvířetem, být Podzimem.