Nico Welez – Modrý tygr

Thaťs not preferable to travel with dead man.

Někdy na sklonku roku (který odmítám sdělit) jsem četl, že kdesi v deltě Gangy byla objevena modrá odrůda tygrů. Zprávu potvrdila řada telegramů, jak už to bývá, rozporných a zmatených. Měl Jsem podezření, že půjde o omyl v důsledku běžného chybování v názvech barev. Tak na příklad silné bílé čaje ve své domovině se zpravidla nenazývají bílé, ale sněžné, stříbrné, a někdy i modré. V jednom snu jsem viděl tygry, s jejichž barvou jsem se nikdy nesetkal a pro kterou jsem ani nenašel vhodné pojmenování. Vím, že byla téměř černá, ale takové označeni nestačí, aby si člověk udělal přesnou představu o jejich odstínu.

O několik měsíců později mi jeden kolega v práci řekl, že v jisté vesnici slyšel mluvit o modrých tygrech. Jeho svědectví mě trochu překvapilo, protože vím, že mé spolupracovníky takové věci jako literatura, na tož pak Borges zpravidla nezajímají. Tím více jsem sl vzpomněl na „Modré indiány“ H. H. Ewerse, kteří dokázali naprosto dopodrobna vyprávět prožitky a popisy míst, kde ani nikdy nebyli. Znovu se mi zdálo o modrém tygrovi, který v chůzi vrhal na písčitou zem svůj dlouhý stín. Využil jsem prázdnin a vypravil jsem se do oné vesnice, z důvodů, jež objasním později. Nechci připomínat její jméno.

Dorazil jsem v době, kdy právě skončilo období dešťů. Vesnice ležela na úpatí pahorku, jehož výška byla větší než šířka, všude kolem dokola se výhružně rozprostírala nahnědlá džungle. Stačí, když podotknu, že příkop s houpavými rákosovými můstky neposkytoval chatrčím spolehlivou ochranu. Směrem k jihu se táhly bažiny, rýžová pole a mezi nimi průrva s bahnitou řekou, jejiž název jsem se nikdy nedozvěděl, a pak zase džungle.

Obyvatelstvo bylo hinduistické. To jsem tušil, ale velkou radost jsem z toho neměl. Vždycky jsem lépe vycházel s mohamedány, i když vím, že islám je z věrouk judaistického původu nejprimitivnější.

Podle obecných představ se to v Indii lidmi jen hemží, mě však připadalo, že se vesnice hemží spíš pralesem pronikajícím skoro až do chatrčí.

První s kým jsem mluvil, byli starci. Vychválil jsem nevábné příbytky a neméně nevábné jídlo, po té jsem dodal, že pověst o této oblasti pronikla až do Láhauru. Výraz ve tvářích se změnil, ihned mi došlo, že jsem se dopustil nepředloženosti a že bych se měl omluvit. Vycítil jsem, že jsou nositeli tajemství, o něž se nebudou dělit s nějakým cizincem. (Dokázal bych si představit neumělé sošky kočkovitě šelmy, jež místní duchovní za bezesných nocí tvaruje a vytváří tolikátou kopii až teprve dosáhne té podoby, již bude onen symbol děsivé elegance, kterou tygr ve skutečnosti je.) Zřejmě uctívali Modrého tygra, vyznávali kult, jež mohla má troufalá slova znesvětit.

Řekl jsem již, že zarostlý pahorek, na jehož úpatí byla vesnice nalepena, nebyl příliš vysoký, snižovala ho na temeni plošinka. Na druhé straně, směrem k západu a k severu, pokračovala džungle. Protože svah nebyl příkrý, navrhl jsem jim jednou odpoledne, abychom vystoupili na pahorek. Má obyčejná prosba je přivedla do rozpaků. Kdosi vykřikl, že svah je velice příkrý. Ten nejstarši, vypadal dle zevnějšku jako zdejší kněz, vážným hlasem dodal, že svůj úmysl neuskutečním. Vrcholek je posvátný a lidem v cestě brání magické překážky. Ti, kdo se ho dotknou svýma smrtelnýma nohama, vystaví se nebezpečí, že spatří božstvo a zešílí nebo oslepnou.

Netrval jsem na tom, ale když všichni spali, vyplížil jsem se potichu z chatrče a vystoupil po snadno přístupném svahu. Nevedla tam cesta, tak mě křoviska poněkud zdržela. Na horizontu stál nehybně měsíc. Bedlivě jsem si všechno prohlédl, jako bych tušil, že prožívám důležitý, ne-li nejdůležilější den svého pobytu.

Země byla popraskaná a písčitá. V jedné z prasklin, které nepochybně nebyly příliš hluboké a které se stále a stále víc a víc rozvětvovaly, jsem tu barvu poznal. (V historii vzniku I - ťingu se praví, že před tím než se začaly používat stonky řebříčku – aby později byly takřka nahrazeny divinačníml mincemi – sloužily k věštění želví krunýře, nahřívány nad ohněm vytvářely se na nich praskliny, z niž zasvěcený uměl číst budoucnost.) Zní to možná neuvěřitelně, ale byla to tygří modř z mých snů. Kéž bych ji býval nikdy nespatřil! Podíval jsem se pozorněji. Prasklina byla plná kamínků, všechny stejné velikosti, velice hladké a měkké, několik centimetrů v průměru. Jejich pravidelnost jim dodávala cosi umělého, jako by to byly žetony.

Sehnul jsem se, vložil jsem ruku do praskliny a několik jich vytáhl. Ucítil jsem lehounké chvění. Uschoval jsem jich hrst v pravé kapse, v níž jsem měl nůžky a dopis z lláhábádu. Tyhle dva náhodné předměty mají v mém vyprávněnl své místo.

Cestou z kopce mě pronásledovala představa kmenového klerika až mě posedl následný sled obrazů a vnitřního dialogu: Tvářil se potutelně když mě zmateného zastavil a jen mezi řečí se mě zeptal na modrého tygra, když jsem popravdě popsal poslední okamžiky, udělal nepopsatelné gesto a stíny okolních keřů oživly, protáhly se nepřirozeně do tvarů obrovitých kočkovitých šelem.

V chatrči jsem polom bundu svlékl. Natáhl jsem se na postel a opět se mi zdálo o tygrovi. Ve snu jsem tu barvu pozoroval, byla to barva tygra z mých snů a oněch kamínků z náhorní plošiny. Probudilo mě slunce, které již stálo vysoko a pražilo mě do tváře. Zvedl jsem se. Nůžky a dopis ztěžovaly vyndávání terčíků. Vyňal jsem jich skoro celou hrst a měl jsem pocit, že ještě dva nebo tři zbývají. Cosi jako šimráni, jakési lehké chvění způsobilo zahřátí ruky. Když jsem ji otevřel, uviděl jsem, že terčíků bylo třicet nebo čtyřicet Přísahal bych, že jich původně nebylo ani deset Položil jsem je na stůl a hledal jsem další. Nemusel jsem je počítat, abych zjistil, že se rozmnožily. Udělal jsem z nich hromádku a pokusil seje spočítat jeden po druhém.

Ta jednoduchá operace se ukázala neproveditelná. Podíval jsem se upřeně na jeden z nich, vzal jsem ho mezi palec a ukazováček, a jakmile byl sám, bylo jich najednou víc. Ověřil jsem si. že nemám horečku a provedl jsem celou řadu zkoušek. Ten obscéní zázrak se opakoval. Ucítil jsem mrazeni v nohou a podbříšku a chvěla se mi kolena. Nevím, kolik času uplynulo.

Aniž jsem se podíval, shrnul jsem terčíky na jednu hromádku a vyhodil je oknem. S nedefinovatelným ulehčením jsem rozpoznal, že se jejich počet zmenšil. Pevně jsem zavřel dveře a natáhl se na postel. Ve snaze přesvěčit sám sebe, že to všechno byl pouhý sen. Vzal jsem do ruky I-ťingovou minci, kterou bez zvláštního záměru nosím celou věčnost u sebe. Zaujaly mě strohá písmena čínské abecedy v kontrastu se čtvercovou dírkou uprostřed této mince. Myslí se mi honila též vzpomínka na Borgesovu povídku „Averroesovo hledání“, jež je víc alegorii než pravdou, nicméně jak si všimnul Umberto Ecco, je stejným dílem obrazem člověka, který pátrá po něčem, co je přímo před jeho zrakem, a přesto se snaží hledat ty nejkomplikovanější myšlenkové konstrukce a vysvětlení. Proto jsem raději obrátil pozornost opět k minci ve své ruce. Provozoval jsem tohle, když vtom kdosi zaklepal. S intiktivní nedůvěrou, že mé snad slyšeli, jak si povídám sám pro sebe, otevřel jsem dveře s dvouhlavňovou brokovnicí v ruce. Spustil jsem hlaveň k zemi. Byl to onen klerik. Jeho přítomnost jako by mě na okamžik vrátila k běžným záležitostem. Vyšli jsme ven. Kojil jsem se nadějí, že snad terčíky zmizely, nebylo tomu tak, ležely na zemi. Už nevím kolik jich bylo.

Stařec se zahleděl na ně a pak na mé, aby pak hlasem naprosto odcizeným mi řekl:

„Jednou jeden sedlák potkal ducha ženy, ten mu dal zlatou skříňku řka: Nikdy ji nesmíš otevřití Sedlák vzal skříňku domů a schoval ji před ženou. Jenže ta ji jednoho dne našla a podívala se dovnitř. Skříňka byla plná vyloupaných lidských očí. Ten okamžik padl sedlák na svém poli mrtev k zemi. Jeho žena se zbláznila a stalo se z ni divé zvíře.“ Pak kněz rozevřel svou špinavou ruku. Malý tygr v jeho dlani, jenž jako by se svým vlastním životem kýval v jeho dlani, nezdál se najednou zhotovený jen z hmoty oněch kamínků. Vtiskl mi svého tygra do prázdné ruky: „Tvé kamínky jsou naprosto k ničemu, jsou nedokonalé, bělochu, prostě jsi je ukradl, vem si tohle, tohle je dar ode mně. A až tě příště najdu, slibuji ti, že to bude v bludišti, které tvoří jediná, neviditelná a nepřerušená přímka.„