Negace není legrace
(Homér Lůza Vlach & comp.)
Luboš Vlach: Americký psychoterapeut, i v Čechách a na Moravě populární – I.D. Yalom konstatoval, že jednou z nezbytných podmínek skupinového života je otevřený rozhovor. V něm totiž lze získat náhled na sebe sama ze čtyř úrovní upřímnou odpovědí na tyto otázky:
- jak mne vidí druzí?
- jak zacházím s druhými?
- proč s nimi zacházím právě takto?
- jak se v minulosti utvářelo a vyvíjelo moje současné jednání?
Chceš se Homére vidět?
Homér: Jak mne vidí druzí? Záleží na tom jací druzi. Patrně takříkajíc asi jako člověka poněkud alternativního.
Alternativního vůči čemu?
Vůči danému úzu. Ať jsem dělal co dělal, vždy jsem byl hozen bokem …
To byl Tvůj úmysl, nebo jsi měl pocit, že Tě tam druzí (druzi) spatřují?
Já ten pocit měl patrně proto, že jsem tam již stál.
Jak jsi s těmi druhými zacházel?
Asi špatně.
Jakým způsobem špatně?
Jsem egoista a občas jsem po nich požadoval nesmysly, tzn. nesplnitelně věci.
Žádáš po nich nemožné?
Ano, žádám nemožné.
Proč s nimi takto zacházíš?
Asi proto, že tady je zábava jako v márnici …
V márnici se z toho radovat nemůžeš, tady ano. Radost není marnost, nežiješ v márnici. Jak to bylo dál?
Dál to bylo od deseti k pěti … Pokud vím, tak jsem byl vždycky lump.
I literární historie zná řadu lumpů; Tvého oblíbence Villona, pašeráka zbraní
(dnes by se řeklo teroristu) Rimbauda, trhana Máchu
(Tyl svého času napsal chabý spisek, kde ho takto nazývá) atp.
Lump ovšem je jazyková odvozenina z lumpen (hadry, cáry); darebák je příbuzensky
spjat s marností i (darmo mluvit) s márnicí. Jak darebu, tak lumpa lze zahrnout pod výraz lůza.
Lůza má ale krásné (poetické) etymologické souvislosti – luzný znamená vnadný a krásný,
rovněž i volný (svobodný) a ovšemže i bludný (viz luzný / iluze). Jestli však i toto není iluzí,
to by pak ale byla lumpárna, ne?
Lump → lumina → lákavý → mámivý …
Lákavé je to, čeho se dožaduji.
Svádí Tě požadavek. Na koho to svadit?
Na svádění.
Svod je vodítko. Čím je svůdné?
Tím, že vede.
10:0, ale nevím pro koho … Nevím kdo vede, ale každý si tu vede svou …
Od nepaměti se vedly války.
Rozpor je konstituentem reality … pravil Empedoklés a hupsl do jícnu sopky. Spor umožňuje rozlišování; jestli to tedy není jen lichý mam a klam.
Klam je blud.
Asi Tě zklamu, protože ve skutečnosti je blud klamem – a to je něco jiného … protože všichni Kréťané lžou, řekl ten kréťanský MUDr.
Já slovo blud ve svých básních dosti často používám.
Snad i proto jsou pro leckoho bludištěm, či plodem zbloudivšího blouda; mnohé zklamou, asi že klamou tělem, nebo kýho čím …
Blud je jedno z mých stěžejních témat, k dalším patří kat, kočka, suicid, fotbal, středověk atp.
Tyto náměty jsou neuralgickými body Tvých textů. Neuralgický bod je však místem prudké bolesti.
Negace není legrace, hahaha …
Leda, že se jí vysměješ …
Negace není legrace,
život dle mne nemá cenu,
nic kolem se nemění,
tak praví každý ztracený,
nemaje žádného jmění.
Neměnná šeď paneláků,
stromy holé bez listí
a křik stále stejných ptáků,
člověk brzy znejistí
Nebylo by lépe nebýt?,
myslím si nespokojen,
ať už v pekle nebo v nebi
nenajdu tam pokoje.
Nekráčím po správné cestě,
když mířím do nicoty,
nechci zůstat v tomto městě,
jsou tu mříže a ploty …
Nějaký esenciální humor tam nalézám.
Někdo by ho tam ani nehledal, protože tam je pořád to ne, ne, ne!
Ne, ne, ne!!! – říkám si nespokojen. Zrovna jako Ty, ani já nejsem spokojen se slovem spokojen, odvozenině slova kojen, odkojen jsa tím ne, ne, ne! Bez ne by si ano ani neškrtlo. Ne je kontrarevoluční. Ne je stavební kámen humoru, ne?
Právě! On tam je. Ta báseň je takový můj pokus o černý humor.
Humor je koření života a tudíž i smrti. Co se týká černého humoru, nejsem spokojen s jeho barvou. Hlasuji za humor strakatý a za legalizaci negace legrační až radostné. Ty jsi mi druhdy tvrdil, že optimistická báseň od Tebe nepřichází v úvahu a já mám teď radost, že ses splet, protože jednu takovou jsi mi nedávno daroval (úvodní kus ze sbírky Přelomové šplechty):
Znova
Když někdy člověku scházejí slova,
není se čeho bát
Stále je možno začínat znova,
stále je o čem psát
Každej se někdy ocitnul v loji,
neměl sílu se prát.
Každej si řek – tak dneska se bojím
a čekal na převrat.
Někdy se člověk jak blázen chová,
netřeba to vzdát
Vždycky přec může začínat znova
a ne si bláznů lát
Joj, tahle stezka kurevsky srázná,
na kopci pyšný hrad.
A každá sklenka jednou je prázdná –
– i víno musí zrát.
Tamta je děvka, tamta vdova,
obě mají co dát.
Obě chtějí asi začínat znova
a v tom já vidím klad.