Mohyla -- Jakub Deml

Setkal jsem se jednou se starcem, už je to mnoho let, šli jsme oba do kostela, byl všední den --- ne, už jsme šli z kostela, bylo to někdy ve žních, všechna stavení byla jako po vyhoření, nespatřils ani psa, ani slepici, všecko to bylo jako na věčnosti, lidé i dobytek, a když jsme tak s dědouškem šli, takové ticho bylo, proto jsme mluvili bez násilí, docela klidně, tak jak klidně jdou staré visací hodiny, člověk je pomalu ani neslyší --- ale já měl srdce bolavé, pro urážku, kterou jsem před chvílí utrpěl od pana faráře, který si na mne troufal, protože to měl moc pěkné tam nahoře, byla to urážka velmi sprostá a docela  nespravedlivá --- ten stařec žil sám pro sebe, chudák výměnkář, věděl jsem, že to nebude povídat dál, byl také neobvykle zbožný, v kostele byl každý den, poslední i první, proto s celou důvěrou jsem mu vypravoval, co se mně stalo, a tento stařec se zhrozil a zděšeně šeptá: "Ale, velebné pane, žádnymo to nevekládéte!"

On se nezhrozil té urážky a nespravedlnosti, ale bál se --- o důstojnost kněze? Taky, více však o důstojnost Nejsvětější Svátosti --- neboť tehdy já nesměl k hlavnímu oltáři jít, já nesměl konsekrovat pro věřící, i když pan farář nebyl doma, já nesměl ani k oltáři Panny Marie, mně byl přísně vykázán jenom ten
oltář, na který se nikdy nestavěly květiny a nedávaly věnce, byl to oltář zřejmě opovržený, jak ve školních třídách bývala oslovská lavice, byl to postranní oltář s velikým dřeveným krucifixem... On ten dědoušek se zalekl, že by Kristus Pán ve svých pozemských a nejpotřebnějších údech mohl utrpěti škodu, a vskutku, on se bál hlavně o Velebnou Svátost --- já jsem se zastyděl, ale rozumím tomu poněkud teprve po patnácti nebo více letech...

Rozuměl jsem tomu už dříve jednou, ale nevěděl bych to, kdybych si nepamatoval chvíli, kdy jsem tomu náhle už nerozuměl: to bylo toho dne, kdy jsem dostal a přečetl Antonína Sovy Zlomenou duši: tehdy ponejprv vědomě a rád jsem začal nenávidět macechu, tehdy ponejprv má duše proti čtvrtému Božímu přikázání (vždyť se to týkalo i otce!) vstoupila do vzpoury, a tu chvíli byl jsem jako Adam odtržený od Boha a ještě jsem nevěděl, že jsem nahý, ale tušil jsem to, a tím více jsem se bouřil, abych to nevěděl...

A potom nastala v srdci mém dlouholetá válka s porážkami a vítězstvími. Velice mně tu pomáhal Otokar Březina, on byl na straně světla. Měl jsem malou, po matce nevlastní sestru, a ta pořád chtěla chodit se mnou, a já ji bral tak nerad do polí, myslil jsem si, že nic z toho nemám, když nejsem sám, a to dítě pořád štěbetalo a pořád se na něco ptalo! Ale když jsem jí utekl a šel do polí sám, vždycky jsem byl potrestán: ani nebe, ani země, ani květiny, ani motýli, ani brouci, ani ptáci ke mně nemluvili, byl jsem za trest jako hluchý a slepý a jako chodící mrtvola: den jsem ztratil! Bez oběti a bez lásky nic není a svět přestává existovat, člověk si musí všechno zasloužit!

Trpěli jsme nadmíru, otec i my děti, bylo to někdy nesnesitelné, bylo to jako tlusté ocelové prokletí na našich duších, ale někdy se tento pekelný krunýř nadzvedl, někdy i praskl a skulinou jeho v plné slávě zazářilo denní světlo... To bylo na př. tehdy, když jsem přišel se sestřičkou z pole a přinesl domů velkou kytici svízele. Sotva macecha uviděla tyto žluté, drobounké, voňavé a jako pěna nadýchnuté květy,
rozevřely se jí oči dokořán, všecka se rozzářila a zvolala: "Tuhle ta kvítka já  mám ze všech nejradši!"

Pro mne ten její úžas byl jako zjevení, nebot právě o těchto kvítkách pěl Otokar Březina:
 

...sírové květy na mezách mne vítaly obrazem slunce,


on je měl tolik rád, že i mne na ně upozornil, i jak jeto možno, myslil jsem si,  že naše macecha, která o největším našem básníku neví nic a nezná ani jeho jméno, má s ním tak vysokou společnou lásku? To nedělají školy, ani knihy, ani příroda, ani náhoda, to dělá Moudrost Věčná... A takto ještě vícekrát překlenul Bůh propast mé nenávisti sedmibarevnou duhou darů Ducha Svatého... A proto nikdo není omluven, kdo nenávidí! Jak by bylo možno, aby svatý Štěpán se modlil,  když ho kamenovali: "Pane, nepokládej jim toho za hřích!" Oni pukali se v srdcích svých a skřípali zuby na něho! Anebo Věcná Pravda by lhala, když nám praví: "Milujte nepřátele své a dobře čiňte těm, kteříž vás nenávidí, a dobrořečte tem, kteří vám zlořečí, a modlete se za ty, kteří vám utrhají, a kdo tebe bije v líce, nastav mu i druhé, a tomu, kdo ti odnímá plášť, nebraň ani sukně, a kdo béře, co tvého jest, nežádej zase..."

A nemohlo by se stát, že právě to, co nenávidíme na svých nepřátelích, je naše vlastní ošklivost? A že oni musejí být tak hnusní a krutí, abychom my šli tam, kam se nám nechce, ale kde nás chce mít Bůh, protože my sami sobě jestě nerozumíme! Toužíme trhat ovoce s nejnižsích větví?

in Deml J.(1941): Mohyla. 150 --153. Vyšehrad, Praha

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31