Marek Sobola – Příběh kobyly K.

Příběh kobyly K.

pokračování

Oba se vrátili z toalety a pan A. navrhl panu V., zdali by si s ním nezahrál hru v karty. „Víte, já karty mnoho nehraji, takže v tom případě je také jaksi výborně neumím,“ nesměle pronesl pan V. „Nevadí, nevadí,“ rozzářil se pan A. „Já také ne, proto si zahrajeme válku, hrávali jsme ji v dětství ve škole.“ „Tak válku tedy můžeme, tu snad i já umím,“ opět trochu nesměle pronesl pan V. Pan A. začal míchat karty velmi obratným způsobem a pan V. ještě poprosil, zda by si ještě naposledy mohl odskočit. „Ale ovšem, jako doma, jako doma příteli,“ a neustále promíchával karty. Pan V. se vrátil z oné místnosti, zasedl ke stolku, kde už byly rozdány karty. „Můžeme začít, máte právo prvního výnosu,“ vybídl pan A. pana V. „Děkuji,“ zaznělo a pan V. vhodil na stůl pikového kluka. „Srdcová dáma, beru,“ radostně vykřikl pan A. a položil na stůl srdcové eso. „Kárové eso, válka!“ zasmál se pan V. Pan A. se ušklíbl a na stole přistálo křížové eso, byl si jistý výhrou, neboť v rukou držel ještě eso pikové. Pan V. mrštil kartami. Vstal od stolu a na jeho tváři bylo vidět, že má vztek. A měl, to bylo jasné, on měl jen jedno eso, na rozdíl od pana A., který měl esa tři a ještě k tomu i srdcové, které je tak estetické.

„Raději půjdu, je už pozdě.“ Dopil poslední šálek čaje, rozloučil se a odcházel rychlým krokem domů. Po cestě mu stále vrtalo hlavou, zda-li pan A. nepodváděl, zatímco on trávil chvilku na WC, mohl přece klidně pan A. karty namíchat. Ne, tento malicherný podvod vyloučil, pan A. neměl žádný důvod takhle zesměšňovat pana V. Vytáhl z kapsy klíč, byl už před svým domem. Vyčistil si boty o rohožku, kterou zakoupil nedávno v partiovém zboží, ne že by neměl dost peněz a nemohl si pořídit rohožku novou, ale snad proto, že byla zajímavě krásná.

Pan B. v tu chvíli zrovna utíral stůl, protože ho tak strašně rozčílila zpráva, kterou zaslechl v puštěném rádiu, že rozlil svoji večerní kávu. Nadporučík L. totiž se svým armádním plukem ustoupil opět o nějaký ten metr vzad a reportér si při tom dělal zcela okatě legraci z takového vojáka a hrdiny jakým nadporučík L. jistě byl. Reportér pronesl hloupou říkačku: „Nadporučíku, nadporučíku, už to máš prohráno, protože máš nahnáno“ (jak hloupé).

„Takový ignorant, taková ostuda,“ vykřikoval pan B. a běhal po pokoji jak pominutý. „Takový ignorant, jak jen může tak zesměšňovat nadporučíka L., „jak jen může.“ Byl tak rozrušen, že celou noc nespal, a to spolykal několikero prášků na spaní, že by to vystačilo pro celou armádu, jenže armáda, jak je známo, žádné prášky na spaní nepotřebuje, neboť každý večer usnou jak zabití.

Ráno pan B. rychle vyskočil z postele, oblékl se a uháněl za panem V. Pan B. vlétl do dveří a vydýchavajíc se omlouval panu V. za tak neslušný vpád. „Neočistil jste si boty, příteli,“ říká pan V. a přísně ukazuje ukazovákem pravé ruky na rohožku. „Promiňte, jsem tak nervózní,“ omlouval se pan B. a šel si očistit boty o rohožku. „Nádherná rohožka, kde jste ji koupil?“ žasne při čištění pan B. „V jednom partiovém zboží, ne že bych neměl na novou, ale byla tak zajímavě krásná.“ „Není ji až škoda na rohožku?“ ptá se pan B. „Také mne to napadlo, ale jaký jiný účel může mít rohožka, než být rohožkou. Nicméně, co vás vlastně tak rozčililo, a pojďte už dovnitř a zavřete ty dveře,“ žádá pan V. Pan B. se zeptal pana V., jestli poslouchal večer rádio. „Jak by ne,“ hbitě odpovídá pan V. a z výrazu jeho tváře bylo vidět, že tím nevkusným výrokem reportéra byl také značně nazloben. Pan V. pobídl pana B., aby se posadil do křesla, zatímco on přinesl z kuchyně kávu a bábovku, kterou zakoupil v nedalekém kiosku.

Oba byli opravdu hodně rozlobeni, bábovka jim vůbec nechutnala a káva se jim zdála příliš hořká. Nebylo tedy divu, že pan V. navrhl panu B., že dnes na protest nepůjdou do práce. „A mohli bychom sepsat nějakou petici a tu poslat nějakému ministrovi nějaké vlády,“ usoudil pan B. „Výborný nápad, skvělý nápad. “ radoval se pan V. a běžel pro nějaký kus papíru a tužku. Chvíli seděli jen tak mlčky a jeden nenápadně pokukoval po druhém a občas se zahleděli na prázdný list papíru na stole. Neměli se sepisováním peticí žádné zkušenosti.

„Dojdu pro víno,“ vlétlo do ticha a pan V. odkráčel do kuchyně a z lednice vytáhl láhev rozpitého rýnského ryzlinku, přičuchl a jemně cucl přímo z láhve, polkl, kývnul hlavou a pak vesele přinášel víno na stůl. Pan B. se usmál a nedočkavě čekal, až pan V. nalije do sklenice lahodné víno. Měl už z toho přemýšleni doslova vyschlo v krku. „Když nám nejde petice, co kdybychom napsali nějakou báseň,“ navrhnul pan B. „Ne, ne, nemám básníky v lásce, jsou to většinou sebestřední zakomplexovanl alkoholici, kteří si léčí své komplexy tím, že čmárají nesmyslné říkačky a ještě tomu říkají básně. Ten reportér včera v rádiu byl určitě také básník.“ řekl pan V. a napil se vína. „Tak co kdybyste něco namaloval, umíte přece nádherně malovat.“ nabádá pan B. pana V. „Nuže dobrá, to bych mohl, namaluji třeba mamuta.“ Vzal do ruky tužku a namaloval šestinohého pavouka. „To je mamut příteli. Pan V. si ovšem při pohledu na mamuta vzpomněl na svoji kobylu, i když měla jen čtyři nohy a pavouk jich má šest, přesto si na ni vzpomněl a rozplakal se. Pan B. ho utěšoval a snažil se ho nějak rozptýlit. Pan V. se po chvíli uklidnil, omlouval se, otřel si oči a dělal jako by nic. Pan B. věděl jak pan V. Kobylu miloval.

Pan B. tušil, že dnes už žádnou petici nesepíšou, tak řekl, že už půjde domů. „Mohu si vzít toho mamuta?“ nesměle žadoní. „Klidně, stejně by mi připomínal Kobylu.“ „Děkuji, vystavím si ho hned vedle té lišky, kterou jste mi namaloval minule,“ a pak už šel.

Pan V. si pustil rádio a uslyšel radostnou čerstvou zprávu z Kanárských ostrovů. Představitelé prozatímní angolské vlády uzavřeli příměří s francouzskou vládou, byl zase mír. Pan V. byl potěšen, tak, že vyběhl spontánně do ulic a zakřičel: „Ať žije mír, ať žije mířil“ Kdesi v dálce slyšel: „Ano ať žije, žije!!!“ Byl to pan A., který tancoval po ulici a běžel za panem V. „Také máte takovou radost, to už se tady brzy určitě objeví nadporučík L..“ usmívá se pan A. „To určitě, nedáte si sklenku dobrého vína?“ „Velmi rád, v tak slavnostní den.“

Diskutovali a popíjeli, a tak ani nezpozorovali, že už je večer. Pan A. poděkoval za příjemné posezení a na odchodu ještě s pěstí zaťatou provolával: „Ať žije mír!“ Bylo to dojemné a pan V. zatlačil slzu.

Nadporučík L. navštívil ihned po svém příjezdu do vlasti pana V. Pan V. byl potěšen a lichotilo mu to. Nadporučík L. říká panu V.: „Jdu za vámi jako za prvním, vím, co vás potkalo,“ čistí si boty o rohožku a pak uznale dodává, „Nádherná rohožka, kde jste ji koupil?“ „V jednom partiovém zboží,“ řekl a podal nadporučíku L. kávu. „Prý vám umřela Kobyla?“ ptá se nadporučík L. „Ano, ale měla jen čtyři nohy.“ „Čtyři nohy, vždyť pavouk jich má nejméně šest. To truchlíte kvůli čtyřnohé Kobyle?“ překvapeně se táže nadporučík L. „Zvykl jsem si na ni, jezdil jsem na ní do práce, spala se mnou v posteli a pozorovala mě klíčovou dírkou, jak se převlékám.“ „Jak to víte?“ nechápavě vrtí hlavou nadporučík L. „Vždy jsem jí to poznal na očích, bylo v nich takové vzrušení.“ „Hm, a jak vlastně umřela?“ ptá se nadporučík L. „Umřela nádhernou smrtí, říkal to i Pan B.“ „Já jsem viděl na frontě umírat taky hodně koní, ale všichni pošli tak obyčejně, bez fantazie,“ posteskne si nadporučík L. Dopil kávu, položil ji na stůl, nasadil si svoji důstojnickou čepici, zasalutoval a povídá: „Musím navštívit pana A.“

Pan A. seděl ve svém pokoji a vykládal si z karet. Uslyšel zabouchání na dveře, sbalil karty a šel otevřít. Nadporučík L. stál vzpřímeně ve své slavnostní uniformě. „Dobrý den, mohl bych se u vás vyspat?“ „Ale no to je samozřejmé, pojďte dál, pane nadporučíku L., to jsem rád, že vás zase vidím a zdravého a živého.“ raduje se nefalšovaně a upřímně pan A.

Mezitím pan B. ve svém pokojíku právě umísťoval mamuta hned vedle lišky na stěnu obývacího pokoje. Byl spokojen a poznamenal: „Takhle krásně namalovat lišku a mamuta umí jen pan V.“ Manželka pana B. chvíli stála, zmateně kroutila hlavou a pak pronesla: „Vždyť to vypadá jako pavouk s šesti nohama.“ Pan B. si ji nevšímal a jen tak pro sebe si zamumlal: „Ty tak rozumíš umění.“

Pan B. se svou paní se rozhodli, že připraví malý banket pro své přátelé na počest návratu nadporučíka L. z války. Paní pana B. nakoupila samé dobroty a upekla koláč. Pan B. objednal nejlepší víno a koňak.

Hosté se začali scházet ve svátečních šatech na slavnost. Dostavil se pan A., pan V., nadporučík L., slečna K. se svým otcem panem P. a továrník H. se svou chotí. Pan B. všechny přivítal, pronesl projev a po slavnostním přípitku jim popřál příjemnou zábavu. Nadporučík L. zaťukal lžičkou na sklenku s aperitivem a vyzval všechny o chvíli klidu. „Jsem potěšen, že jsem opět mezi vámi, svými přáteli, děkuji.“ pronesl skromný projev, po kterém ostatní zatleskali a slečna K. provolávala: „Bravo, bravo, ať žije hrdina.“ Bylo to tak roztomilé. Nadporučík L. se zadíval na stěnu a zeptal se: „Proč máte na zdi ty pavouky?“ „To je liška a mamut,“ snaží se zachránit situaci manželka pana B. Pan V. si při pohledu na obrázky opět vzpomněl na svou Kobylu a dal se do pláče.

„Vám byla ta Kobyla tak blízká?“ přitočí se slečna K. k panu V. „Víc než blízká slečno, byla to vzácná Kobyla.“ „Ale prý měla jen čtyři nohy, kdežto pavouk jich má nejméně šest, podotýká slečna K.

„Pojďte abychom rozptýlili pana V. zahrajeme si hru v karty,“ navrhuje pan A. „Třeba válku,“ dodá pan B. „Válku nehraji, právě jsem se z jedné vrátil!“ namítá nadporučík L. a zamrkal svým jedním okem na slečnu K., ta se jemně zarděla a vzpomenula si na svůj sen. Pan V. se omlouval, že nechtěl nikomu kazit zábavu, ale že si nemůže pomoci Kobyla mu tak chybí a dodal: „Je těžké vyrovnat se s touhle ztrátou.“ Byl hodně zdrcený, to se dalo vyčíst na první pohled ze smutného výrazu jeho tváře. „Milý příteli,“ nasadil přátelský a snad mírně patetický tón nadporučík L. „Víte, nikdy není jednoduché vyrovnat se se smrtí Kobyly, ať už měla čtyři, pět či více noh, ale vždy je nutné představit si, proč vlastně umřela, to já,“ dodává: „se musím na frontě vyrovnávat mnohdy s obrovskými ztrátami a nejen kobyl, ale příteli, vždy vím, že je to pro dobrou věc. Musíme hodně válčit, musí být hodně ztrát, aby byl mír.“

„A je na smrti Kobyly pana V. také něco dobrého?“ ptá se slečna K. poněkud nesměle. „V tuto chvíli přátelé nikdo z nás nemůže vědět, co nám vlastně Kobyla chtěla svou smrtí naznačit, pan V. snad může tušit,“ prohlásil nadporučík L. Všichni chvíli zaraženě seděli, tvářili se, že nad něčím přemýšlí, bylo ticho, nikdo se snad neodvážil cokoliv říct. „Snad chtěla panu V. a nám všem naznačit, že už ji nebaví být jen Kobylou se čtyřma nohama, možná chtěla být pavoukem s šesti nohama,“ zamyslel se nahlas pan A. Ostatní se nevyjadřovali a neodvažovali se panu V. podívat do očí. Panu V. to bylo trapné, měl dojem, že všem zkazil náladu. Tak tedy vstal a hrdě řekl trochu chvějícím se hlasem: „Kobyla umřela nádhernou smrtí.“ Všichni zatleskali a měli z toho dobrý pocit. A manželka pana B. šeptla panu B.: „Pan V. je statečný člověk.“ Pan B. uznale pokýval hlavou a ještě dodal: „Já byl u toho, opravdu nádherná a důstojná smrt.“ A pak paní pana B. všem nahlas řekla, že teď se bude podávat koláč, který sama upekla a pozvala všechny hosty do jiného pokoje.

„Výtečný koláč, opravdu skvělý, doslova se rozplývá na jazyku,“ vychvaluje nadporučík L. a dodává: „Jednou když jsme vyhráli jednu bitvu v Jižní Amazonii, upekla nám naše vláda také koláč, ale s tomuhle se nemůže vůbec rovnat,“ a manželce pana B. jemně políbí ruku.

Slečna K. nemůže z pana nadporučíka L. spustit oči a neustále se jí v hlavě promítá ten sen. „A co teď vlastně budete dělat?“ vyzvídá slečna K. a v očích má obdivný pohled. „Hledám si novou válku, to víte, trochu se mi stýská. Ale jen takovou malou, aby byla rychle vyhraná, přece jen už nejsem nejmladší,“ zamrkal svým jedním okem nadporučík L.

„Tak, tak, voják má válčit, jinak to není žádný voják“, podotkl otec slečny K. pan P. Všichni s ním, jak se zdálo, souhlasili, neboť nikdo už neřekl nic jiného (tak moudrého a věcného). Před půlnocí všichni poděkovali za pozvání a rozešli do svých domovů.

Nadporučík L. se naklonil k panu A. s prosbou: „Mohu se u vás vyspat?“ Ale to je přece samozřejmé, vy můžete kdykoliv, račte,“ s úsměvem pobízí pan A. nadporučíka L.

Pan V. ležel v posteli a přemýšlel, co by měl udělat, aby alespoň na chvíli zapomněl na smrt své Kobyly. Napadlo ho, že by si nechal vyoperovat slepé střevo. Hned po ránu utíkal za panem B. zajímalo ho, co na to pan B. řekne. Pan B. byl nadšen tímto nápadem a dokonce doporučil panu V. skvělého odborníka na slepá střeva pana doktora U. (U jako umyvadlo). „Uvidíte, jak se budete cítit skvěle, budete takový lehčí, uvidíte.“

Pan V. pak odešel domů, slavnostně se oblékl a vydal se do sanatoria pana studiu medicíny se zaměřil na slepé střevo a prakticky celý život se věnuje jen a jen slepému střevu, ví o něm snad všechno. Pan doktor U. pana V. mile přivítal a poručil přinést čaj. „Dáte si, doufám, čaj?“ optal se pan doktor U. Pan V. kývl. „Slyšel jsem o té nešťastné události s vaší Kobylou, velmi smutné. Jednou jsem se snažil vyoperovat jedné kobyle slepé střevo, marně, nenašel jsem ho a kobyla mi skonala pod rukama,“ se slzami v očích a s chvějícím se hlasem povídá pan doktor U. „Kolik měla ta kobyla noh?“ „Tři,“ jednoznačně vypálí pan doktor U. „Tak to ta má měla čtyři.“ „Čtyři, to je docela dost, vím pavouk jich má šest, ale na Kobylu to není špatné, už se nedivím, že tak truchlíte. Ale je moc dobře, že si necháte vyoperovat slepé střevo, stejně je v těle na nic a pak, když se zanítí, může být třeba i pozdě. Já sám jsem si ho také vyoperoval, koukněte na tu krásnou jizvu.“ „Nádherná, vskutku nádherná. Nechal si i takový pan nadporučík L. vyoperovat slepé střevo?“ „Ale no samozřejmě, sám jsem mu to dělal, než odjel bojovat do Angoly.“ Pan V. věděl, že je v dobrých rukou a rozhlížel se po ordinaci. „Zdá se mi, že tu máte na zdech málo obrázků, rozhodl jsem vám na památku nějaké namalovat, umím obdivuhodně a realisticky zachytit zvířata“. Výborně, obrázky zvířat to tu celé rozveselí.„ Mezitím než připravili operační sál a pan doktor U. se svým týmem provedli dokonalou očistu, namaloval krásného šestinohého pavouka. Ukázal ho panu doktorovi U. se slovy: Toto je lasice hranostaj.“ Pan doktor U. je potěšen a nechává obraz umístit nad skřínku s léky.

Vše bylo pečlivě připraveno k operaci. Sestry pana V. vykoupali a v bílém plášti ho vedli na sál. Položil se na připravený operační stůl a pak už se jen nechal unášet do říše spánku.

Pan nadporučík L. a pan A. leželi v posteli a snídali. Pan nadporučík L. si promne knír a říká: „Odjíždím na frontu do Argentiny, Generál Larré tam bojuje s tamními ozbrojenci, taková malá válka, nic velkého.“ „Kdy odjíždíte?“ překvapeně se vyptává pan A. „Ještě dnes večer, nechci chystat žádné loučení, stačil mi ten večírek na přivítanou,“ řekl a vyskočil z postele, udělal pár dřepů a oblékl se do uniformy. „Děkuji vám za vše, milý příteli, a pozdravujte všechny,“ tiskne nadporučík L. ruku pana A. Ten je dojat a dodává: „Kdykoliv se bude chtít vyspat, jste vítán.“ Nadporučík L. zasalutuje a vzpřímeně odchází.

Pan V. se probral z narkózy, byl trochu dezorientovaný, ale to po narkóze bývá. Ještě měl chvíli zamlžené oči, ale teď už zřetelně rozpoznal nad sebou sklánějícího se pan doktora U. „Jak se cítíte?“ „Teď už lépe, jak dopadla operace?“ „Skvěle, tak krásně vyvinuté a zralé slepé střevo jsem už dlouho neviděl, chcete se podívat?“ ukazuje v igelitovém pytlíku vyoperovaný apendix. „Hm, moc hezký, to bych ani nevěřil, že můžu mít v těle něco tak pozoruhodného.“ Pan doktor U. byl spokojen se svou prací a poplácal pana V. přátelsky po rameni.

Pan A. seděl v parku a krmil holuby. Přes park si krátil cestu pan V. vracející se ze sanatoria. Pan A. pana V. radostně vítá: „Máte nějak dobrou náladu a vypadáte spokojeně.“ Milý pane, právě mi pan doktor U. vyoperoval slepé střevo, chcete vidět jizvu?“ a předvádí panu A. čerstvou jizvu. Pan A. je potěšen. „Pěkná jizva, je vidět, že pan doktor U. je opravdu odborník a má zlaté ručičky.

„Nadporučík L. právě teď odjíždí na frontu,“ smutně říká pan A. „Na frontu a bez rozloučení?“ diví se pan V. „Nechtěl nikoho zbytečně strachovat, je to opravdový hrdina.“ „To jo, a vlastenec,“ dodává pan V. Pak už jen mlčky seděli a pozorovali umírající holuby.

Pan V. pozval pana A. na večerní čaj. Pan A. se dostavil včas přesně ve 21.00 hodin. Očistil si boty o rohožku a nezapomněl dodat, že ta rohožka je vskutku famózní. „Cestou k vám jsem potkal slečnu K., byla hodně zdrcena odjezdem pana nadporučíka L. na frontu.“ „To se dalo čekat, ženy obdivují hrdiny, ale chtějí je mít doma, ale jak se má člověk stát doma hrdinou?“ zdvihne hlas pan V. Pan A. usrkává z šálku čaj a s výrazem znalce povídá: „Stejně umíte dělat nejlepší čaj, nikdo neumí čaj lépe než vy.“ Pan V. byl potěšen a nalévá panu A. další plný šálek chutného voňavého čaje, který svým aroma provoněl celý pokoj.

„Už je pozdě, budu muset jít, ještě bych si s dovolením odskočil na WC,“ žádá pan A. Rozloučili se, a pan A. odešel.

Pan B. se probudil, protáhl se, kouknul na hodiny a byl rád, že dnes nezaspal. Vstal z postele, oblékl si župan a odkráčel do kuchyně. Paní pana B. připravovala snídani a podivila se, že pan B. vstal tak brzy. Pan B. to přešel mlčky a nalil si trochu horké kávy. Posnídal a odešel do továrny pana H.

Pan továrník H. byl potěšen, že pan B. přichází dnes včas a dovolil si ho pozvat na malé posezení do své kanceláře. Pan B. samozřejmě pozvání přijal.

„Doslechl jsem se, že pan nadporučík L. odjel do Argentiny bojovat po boku Generála Larré proti místním povstalcům, pustíme si rádio, ať se dozvíme nějaké čerstvé zprávy,“ a pan továrník H. zapíná knoflíkem rádio. Po bloku písniček a zbytečného žvanění konečně přicházejí zprávy z fronty. Jednotky generála Larré přešly do ofenzívy, povstalci jsou na ústupu. „Dobře si pan nadporučík L. vybral, tahle válka bude rychle vyhraná.“ Pokyvuje hlavou pan B. „Tak, tak, kde je pan nadporučík L., tam se vítězí, je to hrdina.“ „A vlastenec.“ Dodává pan B.

pokračování příště