Marek Sobola – Příběh kobyly K.

Příběh kobyly K.

díl první

Pan V. (V jako Valentin) seděl se svým přítelem panem A. (A jako auto) za stolem a popíjeli svůj tradiční čaj (dělají to tak již několik let). V tom se otázal pan A. pana V., co že jako říká na současnou politickou scénu. Pan V. se o politiku příliš nezajímal a moc jí nerozuměl, a tak taktně přešel na jinou oblast (entomologie), ve které byl zase pan A. slabší, a pronesl: „Inu, milý brachu, naši broučci si přenesli svůj domeček o několik stop ku domku se zahradou našich sousedů“. Pan A., jelikož vůbec nerozuměl broučkům, jen souhlasně přikývnul a na důkaz, že si pana V. váží, nalil mu další šálek chutného čaje, který pomalu ubýval.

„Už budu muset jít“, podotkl rozpačitě pan A. a na jeho tváři bylo znatelné, že by ještě rád poseděl. „A kam pak pospícháte, milý příteli“, otázal se nechápavě pan V. „Mám schůzku s nadporučíkem L. (L jako les)“

Nadporučík L. byl člověk vážený a jako voják uznávaný, nicméně neviděl najedno oko, a to levé, neboť když kdysi bojoval v Angole, tak mu jedna stařena věštila z křišťálové koule. Stařeně ale koule nešťastně vyklouzla z rukou, ta se rozbila a jedna střepina zasáhla nadporučíka L. přímo do levého oka.

Když se pan B. (B jako brambora) vracel z jedné ze svých večerních procházek, potkal pana V., který se také právé vracel z procházky, takže oba dva se vraceli z procházky, ale přitom se neprocházeli spolu (jak zvláštní).

Jak se tak náhodou střetli, stáli zrovna před křížem, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus. Oběma to bylo zjevně trapné, tak raději přešli kříž i s Kristem bez povšimnutí a vyprávěli si, jak je dnes krásný vlahý večer.

Byli tak zabráni do rozjímání, a pan V. dokonce i lehce zaveršoval, že ani jeden z nich nezpozoroval, že za nimi jde Kobyla, která je už dlouhou dobu pronásleduje. Až po chvíli se pan B. ohlédne a praví: „To je zvláštní, ta Kobyla má čtyři nohy, vždy jsem četl, že pavouk jich má šest.“ A pak ještě dodal: „Budeme raději hovořit o příjemnějších zvířatech.“ A úplně se přestali o Kobylu zajímat a raději se bavili o kobylce luční, která prý na první pohled interesantněji hopsá.

Když byl pan B. před svým domem, poděkoval panu V. za příjemný večer a šel pomalu do svého pokoje. Pan V. šel také domů a přitom musel neustále přemýšlet, proč má Kobyla jen čtyři nohy, když pavouk jich má šest. Pak už ho to přestalo bavit, ustlal si svoji postel a radostně ulehl a jen tak pro sebe do ticha zamumlal: „Zítra bude perný den.“

A taky že byl. Probudil ho řev lidí, který přicházel z ulice. Zdálo se mu to divné, že lidé již tak po ránu nesnesitelně křičí. Zaměřil se na křik a zjistil, že lidé křičí: „Hoří, hoří, hoří.“ Tak tedy vstal ze své postele, vyšel na balkón a viděl, že opravdu hoří, a když se podíval pořádně, zjistil, že hoří jeho dům. Pan V. se ovšem vůbec neznepokojoval a v klidu si opět lehl do své postele a důstojně prohlásil, že je pojištěný. Také že byl pojištěný.

Pan A. se probudil poněkud šťastněji, jeho služka mu přinesla snídani až do postele a popřála mu dobrou chuť. Jak dojedl, ohlédl se a zjistil, že celou noc spal v jedné posteli s nadporučíkem L. Podivil se, ale zachoval důstojnost a takt, a jelikož si nadporučíka L. velmi vážil, podal mu kávu a optal se ho, zda-li nemá hlad. Nadporučík L. byl skromný člověk a tak jemně naznačil, že hlad nemá a začal panu A. vyprávět o tom, jak bojoval se svou jednotkou v Urugvay.

Pana A. to velice zajímalo a s úsměvem pobídl nadporučíka L., aby vyprávěl ještě nějakou příhodu z jeho válečných let. V duchu si přitom říkal, jak je ten nadporučík L. asi statečný člověk, a pak ještě dodal: „Šťastný to muž.“

Nadporučík L. dovykládal své zajímavé příběhy. Oba vstali z postele, oblékli se a pan A. vyprovodil nadporučíka L. a ještě dodal: „Budete-li se zase chtít někdy se mnou vyspat, můžete kdykoliv přijít,“ a usmál se.

Nadporučík L. poděkoval a pak už odjel na frontu na Kanárské ostrovy. Tam právě bojují vojska druhé linie francouzské armády s představiteli prozatímní Angolské vlády o velmi úrodnou půdu v Urugvay. Velmi mile přešli bojovat na Kanárské ostrovy, prý aby lidé v Evropě nebyli rušeni, říkal generál Larré, velitel druhé linie francouzské armády (to je velmi hezké).

„Dnes je velmi hezký den, skoro jako včera, že“, podotýká pan A., když se opět potkal s panem B., který se ale zrovna neprocházel, nýbrž spěchal do úřadu. Pan B. totiž pracuje jako referent v závodech továrníka pana H. (H jako hromosvod). Pan H. již nedočkavě vyhlížel pana B. Jakmile ho zahlédl v dálce, už křičel jako pominutý: „Toto se stalo naposledy, pane B., víte kolik je vůbec hodin?!“ přísně se otázal pan továrník H. a ukazoval při tom na své hodinky. „Ano, pane továrníku H., vím, brzo bude poledne.“ „No ano, poledne, a to mi říkáte jen tak,“ s obličejem červeným od vzteku křičí továrník H. „Ano,“ odvětil pan B. „Vlastně, jak jinak,“ zmírnil svůj tón továrník H. a aby dokázal panu B., že se už nezlobí, pozval ho na zbytek pracovní doby do své kanceláře na čaj.

Družný hovor pana továrníka H. s panem B. náhle přerušuje zpráva ozývající se z rádia. Rozzuřený reportér hlásí, že vojáci druhé linie francouzské armády ustupují. Pan továrník H. se rozpálil a pan B. se usmál, ale jen trochu, aby to pan továrník H. nezpozoroval. Pan továrník H. si dal na hlavu mokrý ručník pro uklidnění a pan B. odešel domů.

Několik hodin sedí pan A. v parku a krmí holuby, i když je od dětství nesnáší, ale nikdo, a holubi už vůbec ne, netuší, že bonbóny, co jim pan A. s úsměvem hází do zobáku, jsou otrávené. Pan B. se vracel z práce a zkrátil si cestu přes park. Uviděl pana A. a přisedl si k němu na lavičku. Pan A. radostně oznamuje, že tři holubi už nikdy nevzlětnou. „To je od vás pěkné, pane A., jste opravdu statečný člověk.“ Pan A. to moc dobře věděl, ale chtěl ukázat, že je skromný, a podotkl: „To nic není, to by dokázal každý malý chlapec.“ „Jen nechte na hlavě. Já moc dobře vím.“ A opravdu věděl, že pan A. už pomohl mnoha holubům na onen svět.

Po chvíli málomluvného hovoru jde kolem nich pan V. Jde a je velmi šťastný. „Proč se tak radujete, milý příteli?“, otázal se nechápavě pan A. pana V. „Milý brachu, mně dnes vyhořel dům!“, pravil nadšeně pan V. „A to je důvod k takové radosti?“,optal se ještě nechápavěji pan B. „Přátelé, já jsem přece pojištěný!“ „Ahááá!!!“, pronesli jednohlasně pan B. i pan A. Pak už všichni tři seděli na lavičce a pozorovali, jak jeden holub umíral ve strašných křečích a uboze mával křídly. Pan A. vyprskl smíchy, ale pak se omluvil.

Pan A. se zeptal pana V., kolik má Kobyla nohou. Pan V. nepochybujíc odpovídá: „Pavouk jich má šest a jestli budete chtít, tak vám Kobylu namaluji.“ Vytáhl z kapsy svého saka kousek papíru, ve kterém měl zabalenou svačinu, a začal malovat. Pan V. nakreslil opravdu nádherného pavouka. Pan B., který ještě nikdy pavouka neviděl, požádal pana V., aby nakreslil jelena, jelikož jelena zná dost dobře z naučných knížek. Pan V. se nenechal zaskočit a opět nakreslil nádherného pavouka. Pan B. se trochu podivil, ale věděl, že pan V. je velmi vzdělaný muž řekl: „Pěkný jelen.“ „A co takhle lišku?“ zeptal se pan A. a v duchu si myslel, že pana V. doběhne. Nedoběhl. Pan V. nakreslil nádherného šestinohého pavouka. Oba dva pan A. i pan B., zatleskali takovému krásnému obrázku. „Ta liška se mi opravdu povedla,“ pochválil se pan V. Každému věnoval jeden obrázek na památku, panu A. jelena a panu B. lišku. Všichni byli spokojeni a rozešli se do svých domovů.

Pan B. musel neustále myslet na to, jak to že když se svět točí kolem své osy, že se nikdy ani nezpomalí a ani nezrychlí. Podíval se na hodinky a značně zrychlil svůj krok, neboť měl být v 18:30 na večeři a již bylo 18:45.

Pan V. měl podstatně více času než pan B., jelikož on měl večeři nachystanou až v 19:30. Nejlépe na tom ovšem byl pan A. Ten žádnou večeři neměl, protože jeho děd byl lékař, a ten hlásal, že na večer se nemá vůbec jíst, jelikož to podporuje nepěkné a nemravné snění. Pan A. byl člověk mravný a tak se držel této rodinné zásady.

Pan A. si jako každý večer vyšel na svoji procházku. Vytáhl si z kapsy svou krásnou dýmku, kterou zdědil po své babičce, jež zahynula na frontě, nacpal ji tabákem a pokuřoval. Zrovna když vyfukoval kouř z úst, procházela kolem něj půvabná slečna K. (K jako kormidlo) a velmi krásně pana A. pozdravila, neboť pocházela ze slušné rodiny bankovního úředníka pana P. (P jako palcát).

Pan A. nechtěl slečnu K. příliš zdržovat, ale jen se jí letmo zeptal, co se jí včera v noci zdálo za sen. Slečna K. zčervenala v lících a nesměle se otázala, zda-li to pan A. neřekne jejímu otci. Pan A. dal své čestné slovo a řekl: „Když mně tak milá dívka požádá, tak mlčím jak hrob.“ a mrknul okem. „Tak mně se tedy zdálo, že jsem se milovala s nadporučíkem L. na Sahaře. Bylo to krásné, slunce pálilo a já vzdychala rozkoší, on mne líbal po celém těle a já byla tak krásně bezmocná,“ vypráví procítěně slečna K. Pan A. stál, ústa mírně dokořán, a mlčky sledoval slečnu K., jak se rozplývá, a nevěřil svým uším. V duchu si říkal, jak taková slušná a čistá dívka může mít tak nemravné sny. Říkal si, jestli by to neměl oznámit panu otci, ale dal přece své čestné slovo, a to je slovo muže.

Slečna K. dovyprávěla sen a ještě jednou se ujistila, zda to pan A. neřekne otci. Pan A. ujistil slečnu K., ať se spolehne a jde klidně spát. Popřáli si dobrou noc a vydali se domů. Pan A. ještě dokuřoval dýmku a stále přemýšlel nad tím snem. I před spaním ve své posteli neustále myslel na sen slečny K. a pak nahlas prohlásil: „Ten nadporučík L. je ale nemravný člověk, a to je voják, hrdina a vůbec, má to někdo ale štěstí.“ Dal hlavu na polštář. „Neměl bych začít večeřet?“ zeptal se sám sebe.

Všechna okna zhasla, všechno utichlo, jen Kobyla se čtyřma nohama postávala před domem pana V. Nervózně přešlapovala a poklusávala sem a tam. Pan V. uslyšel typický zvuk koňských kopyt, které dopadaly na chodník. Kouknul z okna. Tichá, prázdná ulice nic dobrého nevěstila. „Kobyla sama venku, ve tmě se bude bát.“ Pan V. ji ještě chvíli pozoroval a pak mu jí snad přišlo líto. Vzal ji k sobě do pokoje, dokonce jí nabídl i polovinu své postele. Stále měl na mysli, jak to, že kobyla má čtyři nohy, když pavouk jich má šest. Jakmile se zamyslel, Kobyla si vzala i peřinu pana V. a pak pana V. vystrčila z postele úplně. Spadl na zem a tam usnul.

Pan V. se ráno probudil a nahlas pověděl: „To byla strašná noc!“ Kobyla se na něj přísně podívala a z jejího výrazu vyčetl, že by chtěla říct něco jako, co si pan V. o sobě vůbec myslí. Pan V. už o tom tedy nemluvil, nechal donést snídani do postele. Jak posnídali, Kobyla i pan V., vstal pan V. z postele a jen těžko dostával Kobylu do vedlejšího pokoje, neboť se chtěl převléknout a nesnáší, když se na něho někdo dívá a už vůbec ne Kobyla, která má jen čtyři nohy, kdežto pavouk jich má šest. Konečně dotlačil Kobylu do vedlejší místnosti a zabouchl dveře, teď se mohl v klidu převléci. Netušil však, že ho Kobyla pozoruje klíčovou dírkou a strašně se vzrušuje při pohledu na jeho chlupatá lýtka, neboť Kobyla má tuze ráda chlupatá lýtka vážených pánů. Pan V. se dooblékal a odjel do ústavu na Kobyle (pan V. byl ředitele Ústavu pro výzkum mořské hladiny).

Pan B. se probudil zase později, než měl. Vyčítal to ženě, ale ta si ho nevšímala. Při odchodu šijí postěžoval, že ho to v té práci nebaví. „Stále poslouchám ty připitomnělé řeči pana továrníka H.“ „Takhle o něm nemůžeš hovořit,“ jemně naznačila žena pana B. panu B. „Ale vždyť já vím, je to přece můj bratr.“ Políbil svou ženu a s chutí a hřejivým pocitem a pracovním elánem odchází do továrny a aby ukázal své ženě, že se opravdu těší, začal si zpívat. Vychází z domovních vrat a kolem něj procválá pan V. na Kobyle. „Dobré ráno pane B.“ „Dobré, dobré, nechápu, co na té Kobyle pan V. má.“

Pan B. došel do továrny. Pan továrník z něho měl opravdu radost a aby mu dokázal, že z něho má opravdu radost, pozval ho dnes na celou pracovní dobu k sobě do kanceláře na čaj. Pan H. byl spokojen s výsledky práce pana B. a přislíbil mu za tento měsíc prémie. Pan B. byl rad a vrátnému panu X. (X jako iks) na vrátnici pravil: „Ten náš pan továrník H., to je ale šlechetný člověk.“ „Jo, jo,“ uznale pokyvoval hlavou pan vrátný X. „Slyšel jsem, že pan V. má novou Kobylu, je to pravda?“, ptá se pan vrátný X. pana B. „Já o tom nic nevím, ačkoliv dnes ráno jsem viděl pana V. a jel do práce na Kobyle, ale měla jen čtyři nohy, kdežto pavouk jich má šest.“ A zasmál se pan B. a po něm i pan vrátný X.

Pan A. se ještě stále nemohl vyhrabat z postele, a to už bylo odpoledne. Vzpomínal na nadporučíka L. a stěžoval si služce, která mu nesla snídani, spíše pozdní oběd, že se mu zase nezdál nějaký pěkný sen. Služka odpověděla: „Musíte na noc jíst.“ Pan A. se rozzuřil vyskočil z postele a začal strašlivě nadávat: „Kdo před spaním jí, zdají se mu pak nemravné sny. Z naší rodiny praděd, prabába, děd, bába, otec, matka nikdy nevečeřeli a měli po celý svůj život krásné a klidné noci a to bylo příčinou, že se všichni dožili úctyhodného věku 53 let. Výjimkou byla prabába, ta se dožila 54 a půl let.“ Služka se omluvila a utekla do svého pokojíku (skromného), kde tuze plakala. Měla totiž strach o pana A. Pan A. totiž letos v listopadu oslaví své 53. narozeniny.

Pan B. potkal navečer pana V. a zeptal se ho zda-li nemá nějaké zprávy z Kanárských ostrovů, kde bojuje nadporučík L. Pan V. posmutněl a pravil, že nadporučík L. už dlouho nepsal, a měl o něj trochu strach. Pan B. taky posmutněl. Oba smutní odcházejí domů. Pan V. ještě volal na pana B.: „Dnes je moc smutný den!“

Tenhle smutný den končil a noc už pokukovala do oken a pan V. oblečený v pyžamu a županu postával u okna a nedočkavě vyhlížel Kobylu, kterou si oblíbil. Už mu ani nevadilo, že má jen čtyři nohy, prohlásil: „To je na ní tak trochu milé.“ Kobyla stále nešla. Pan V. přestal čekat a šel spát bez ní.

Pan B. usínal těžce, stále musel vzpomínat na pana nadporučíka L.

„Noc utekla nesmírně rychle,“ pronesl ihned po probuzení pan B. a šel ještě ospalým krokem na WC, kde provedl svoji každodenní ranní potřebu. Oblékl se a opět vyrážel do úřadu. Vyšel před dům, na ulici stál pan V. a plakal. Před ním ležela Kobyla, kterou pan V. tak miloval. Kobyla umírala. Pan V. se k ní sklonil a začal ještě více plakat. Pan B. hrdě řekl: „Viděl jsem ve svém životě umírat několik kobyl ba i hřebců, ale tahle umírá nejkrásněji.“ „A nemýlíte se?“, zeptal se pan V. Opravdu se nemýlil, Kobyla umírala krásně, dokonce tak krásně, že to ani panu V. nepřipadalo tak smutné, a přestal plakat. Když dodýchala naposledy, pan B. ještě dodal: „Ta měla krásnou smrt.“

Pan V. už nebyl tak smutný, ba právě naopak, a měl snad i trochu radost nebo spíše byl hrdý na to, že Kobyla umřela tak krásnou smrtí, i když si vyčítal, proč ji nechal pojít tak snadnou smrtí.

Ten večer se sešli pan V. s panem A. u pana A. opět na svém tradičním čaji. Pan V. řekl, že mu umřela Kobyla. „Ta, co měla jen čtyři nohy?“ „Ano, ta, ale pan B. usoudil, že měla krásnou smrt.“ „To je dobře, no ona Kobyla, která má jen čtyři nohy, nikdy dlouho nevydrží. Ten čaj je dnes obzvlášť výtečný,“ podotkl pan A. a měl radost, protože opravdu uměl vařit výborný čaj a panu V. naléval již několikátý šálek. „Děkuji zdvořile,“ poděkoval pan V. „Opravdu výborný čaj,“ ocenil pan V. a pak požádal pana A., jestli by ho na chvíli omluvil. Pan A. pochopil, že pan V. potřebuje na WC a usrkávajíc čaj pokýval hlavou. Panu V. to bylo velice trapné a omlouval se. Pan A. ale řekl: „To je vcelku obvyklá potřeba, příteli, za to se nemusíte vůbec stydět,“ a odcházel se také vymočit.

pokračování příště

Příběh Kobyly K.
Původně bezejmenný text pocházející pravděpodobně z roku 1989. Autorem nově upravené části textu jsou z roku 2004 (jakožto i přislíbení dalších pokračování).
Tato první část příběhu končí přibližně ve druhé třetině původního textu. Druhá část bude obsahovat i pokračování – tedy autorův návrat k příběhu po patnácti letech.