Magnum forty four aneb já už jsem se tolikrát spálil a furt nejsem rozfoukanej

(rozhovor Antonína Mareše s Milanem Kozelkou)

Akt zveřejnění tajných dokumentů na WikiLeaks Julianem Assange označil Niklas Hofmann coby jeden z nejúčinnějších počinů ve smyslu Propagandy činu. Jak je publikace dokumentů vnímána v ČR?

Lze ji srovnat s vrháním pum na kočáry caristických hodnostářů, anarchismem z konce 19. století, kteréhož motivy jednání si dnes nikdo nedokáže představit, anebo konkrétněji s podpálením obchoďáku v dubnu 1968 Ondřejem Baaderem a Gudrun Ensslinovou a následnými ataky stran RAF?

Myslím, že to není srovnatelné s ničím. Mechanismus fungování dnešního světa se zdá být stále složitější, a pokud do toho vstupují tyto kauzy, stává se pro drtivou většinu populace nečitelnýma nepochopitelným. Nejsem příznivcem konspiračních teorií, ale fakt, že z dosud zveřejněných dokumentů se snad žádný netýká Izraele, svádí k několikrát přetřásané domněnce, že by mohlo jít o akci Mosadu. A nejen Mosadu. Kdo zaručí, že tajné služby jednotlivých vlád nepracují proti nim, že nekooperují s nadnárodními společnostmi? Tak jako neexistuje jednoznačná interpretace útoků na WTC, tak zatím nevíme nic o pozadí aktivit WikiLeaks. Budeme to někdy vědět? Pochybuju.

Jak je možné, že se v ČR stal Hitler pomocným prostředkem v rámci komunikací s veřejností jak stran levičáků, tak neonácků, ale i masových médií (např. Rath jako Hitler v Reflexu atd.)? Proč Hitler, po 65 letech?

Češi rádi používají jedno hnusný slovo – bejvávalo. Buď dobře nebo blbě. Nikdy nijak, vždycky nějak. Češi neznají klidový stav, kdy se události dějí samovolně, pokaždý je musí někdo někam tlačit – do leva, do prava, kamkoli. Ten někdo je vždycky totální frajer a alfasamec, big boss a superman v jedný osobě. Buď klaďas nebo zmrd. Málokdy kombinace obou. V dnešním bordelu a rozvratu společnosti je absence tohoto typu člověka pociťována jako deficit. A potom: častým prezentováním libovolného hajzla dochází k jeho postupnému očišťování, k jakési jeho stravitelnosti. To je starý psychoanalytický výklad. Uvědomíme-li si, že se česká ekonomika a společnost pozvolna fašizuje, pak není žádný problém s postupnou Hitlerovou adaptací. V Čechách neplatí přísloví, že tlak budí protitlak. Tady budí tlak ještě větší stažení prdelí a prověšení ksichtů.

Lze na české obecné poměry aplikovat názor teoretika anarchismu Gustava Landauera Slabí státníci – slabší lid?

Obrátil bych to – slabý lid, ještě slabší státníci. To je zdejší tradice, která je všeobecným prokletím.

Českým TV-divákům byl s více než 20letým zpožděním promítnut seriál Holocaust, aniž by však byl reflektován image Izraele po Yomkipurské válce, tedy jejího vlivu na změnu paradigmat západoevropského vnímání Izraele, které bylo do podzimu 1973 vesměs pozitivní. Lze postulovat, že český antisemitismus je latentní? Platí u nás Goethovo Šťastný ten, kdo zpěčuje se světu bez nenávisti!? Musíme vždy někoho nenávidět a souběžně jiného milovat?

Češi se odnaučili jak lásce, tak nenávisti. Nedokáží milovat ani sami sebe. Z toho potom vyplývají všechny následné lapsy a kotrmelce. Jsou zbabělí, ale suroví. Věčně ublížení, ale netolerantní. Nežijí představou budoucnosti, ale momentálním prospěchem. Láska vyžaduje delší časový horizont, nenávist taky. Toho nejsou Češi schopni. Hanáci třeba postrádají dispozice k lásce, zato přetékají sklony k nenávisti. V intelektuálních kruzích byl Izrael vnímán negativně už před Jómkipurskou válkou. Ta to vnímání vyostřila a rozprostřela po celém populačním spektru. Nesouhlasím se zprofanovaným a alibistickým pojmem antisemitismus, jedná se o antisionismus, což je obrovský rozdíl. Antisionistických je množství samotných Židů v samotném Izraeli i mimo něj, příkladem je americká Neturei Karta Strážci města). Ovšem antisemitští jsou samotní sionisté, jelikož Palestinci (palestinští Arabové, Filištíni) jsou semité.

Dnešní islamismus – v kontextu předchozí otázky – pohrobek profláknutí politických ambicí PLO, či dopad boje o koryta s naftou? Čeho se český štamtiš bojí víc: Burky nebo Lukoilu?

Češi se nebojí ani burky, ani Lukoilu. Nic o nich nevědí, nebo jen málo. Čech se tradičně bojí svýho souseda, svýho nadřízenýho, svýho podřízenýho, svýho kámoše. Svý ženy, svých dětí. Nejvíc se Čech bojí všeho, co přesahuje jeho provinční rozhled. Těší se na hospodské horečky pátečních nocí, děsí se pondělních rán. Svý strachy a mindráky kompenzuje agresívní jízdou autem, pomluvama a fanděním Spartě. Zatímco většina kulturního světa se řítí po výpadovce z Paříže na Madrid, Čech si mastí péro ve škarpě za Chebem. Tyhle vlastnosti se projevují, když šukáš českou holku. Je strojená, afektovaná, plete si erotiku s pornografií. Předstírá, neprožívá. Ničím tě neinspiruje, po souloži ti vypráví o kámoškách.

Mácha slavil výročí, avšak romantické a expresivní jedince máme většinou za cvoky, jsou nám vesměs trapní. Hymnu si za to procítěně zapíváme i u kamen. Odkud se dnes bere tolik českých básníků? Stává se každý vstřebaný dojem automaticky básní jen proto, že o světě mladý český básník neví téměř nic? Jak lze cizinci vysvětlit popularitu Járy Cimrmana na jedné straně a oblibu psaní lyrických básní na druhé straně stolečku?

Mácha je pro současný český literáty zaklínadlem. Asi to vyplývá z jejich stereotypních životů. Mácha pro ně je jakýmsi kosmetickým ideálem romantickýho hrdiny. Přitom to byl kurevník a násilník.

Básníků je tolik asi proto, že psát básně je jednodušší a přináší to rychlý efekt. Próza je racionálnější. A potom – česká poezie souvisí s českou holubičí povahou, odtud ta falešná lyričnost, potažmo sebelítost a pivní melancholie. Oni říkají, že poznávají svět skrze svý básně – to je šílený. Cimrman mne vůbec nezajímá.

Dnes je na place tzv. angažovaná poezie, angažované umění. Co je terčem takové angažovanosti, na co je zacílena? Není v české společenské situaci lepší, spolu Dylanem, spíše uklidit si na dvorku než koncipovat účast na chodu světa? Je angažovanost zase jen další druh eskapismu?

Vidíš to zkresleně. Angažovaná poezie na place není, občas se o ni otře pár lidí, kteří větří, že by mohli nějak zabodovat. Nejde to z jejich podstaty, žijí konvenčním způsobem a jejich názory nijak nebo příliš nevybočují z normálu. Je to jistý druh snobismu. S angažovaným uměním je to jiné, propracovanější, rafinovanější a důvěryhodnější. Cílem je pozvolna se etablující ekonomicko-mafiánský fašismus a nasazování na policejní stát nového typu. Někde na Moravě už se staví první soukromá věznice. Dylana rád poslouchám, hlavně starý balady, ale to je všechno. Umělecká angažovanost není apriorní účastí na chodu světa, ale jeden ze způsobů jak zalarmovat zpitomělou a zmanipulovanou veřejnost. Příliš se to nedaří, intelektuální a kulturní kapacita veřejnosti je na nule. Angažovanost není eskapismus, naopak, je to průlom do nově se totalizujících mechanismů současnosti.

Nechápu české vnímání RAF.

Jeden citát: U příležitosti zahájení výstavy Josefa Žáčka, ročník 1951, pronesl Ivan M. Jirous (výňatek z proslovu):

Chtěl-li bych najít skrze cykly obrazů Josefa Žáčka cosi, co je ne snad sjednocuje, nýbrž pojí – napadá mne nejvýznamnější křesťanská ctnost: pokora. Pokora vůči ptákům, tolik krásnějším, elegantnějším i věrnějším, než jsme my. Pokora vůči ptákům, kteří jsou posly andělů … Doufám pevně, že nikdy nezapomenu ukázat na nejdůležitější sérii Žáčkových obrazů: imaginární portréty lidí, jež svět nazývá teroristy. Baader-Meinhofové a jejich ušlechtilých přátel. Ne zrůdných sebevrahů, kteří sebou berou na smrt kohokoli. Nýbrž lidí, kteří promyšleně zabíjeli pouze ty, jež je nutno zabít. Portréty lidí, mezi něž jsem se ve své zbabělosti nezařadil. Můžeš mně, žijícímu od září 1968 v Německu, přiblížit podobné názory a představy?

Jirous je totálně vypitý člověk. On nemá žádné pojetí RAF, on o nich nic neví. Jsou to jen výkřiky ze tmy do tmy, alkoholické bláboly bez zřetelných souvislostí. Lidi jako Jirous by členové RAF nakopali do prdele. Je mě úplně jedno od kdy žiješ v Německu a je mě jedno co si myslíš o RAF. Je nezpochybnitelné, že se jako jediní postavili systému, který byl zárodkem toho, co zakoušíme dnes, tam i tady. Ty podoby se liší jen v detailech. V 70. letech, kdy se formovaly generace RAF a kdy se formoval zdejší underground, v Německu začínal sílit galerijní establishment, umění se přelévalo ze svobody do byznysu a RAF byla pro umělce špatným svědomím. Stejně tak tady byl pro mnoho tzv. neoficiálních umělců špatným svědomím underground, později disent. Já jsem neměl underground rád od začátku, připadal mi ne plebejský, ale beranský a opruzovala mne hierarchie. Svoboda nikdy nemá vertikální podobu, ale je rozprostřená horizontálně, co ovšem neznamená paskvilní rovnost. Jirous byl katolík vždycky a nedokážu si ho představit jinak. V pondělí něco řekne, aby to ve středu něčím jiným vyvrátil. Je to básník a básníci za svá slova neručí, i když přísahají, že jo. A potom – ctnost a pokora se neslučují s ideologií RAF.

Je tzv. vysokoškolské vzdělání v české situaci společnosti záruka kvality či reference image? Má – a priori – český dnešní vzdělanec na víc, anebo upřednostňuje menší formáty? O čem svědčí – jako příklad –český fenomén aplikace titulu coby deštník, slunečník, holt kabát do každého počasí v souvislosti s letošním znovuzvolením Karla Gotta Zlatým slavíkem?

V Čechách se vyrojilo množství různých regionálních univerzit, čímž šla kvalita rapidně dolů. Občas zajdu na nějakou – většinou filosofickou nebo sociologickou – přednášku na Karlovu univerzitu a myslím, že tak 10 – 15 osobností má co nabídnout. Ostatní ne. Když sám přednáším o soudobém umění na některé vysoké škole, je mi vytýkáno, že se odchyluju od výukové linie. Ale o to přeci jde. Nehledě k tomu, že o věcech, o kterých mluvím nemají ti lidi ani páru. Nemám žádnou vysokou školu, nemám ani maturitu. Celý život jsem ale intenzivně studoval a dosud studuju několik oborů. Mám vzdělání? Mám i nemám. To je rozpor. České prostředí je posedlé tituly a funkcemi. Já můžu nabídnout dlouholeté zkušenosti a přímý kontakt, oni titul, získaný po pěti letech. Něco není v pořádku. Titul se tady stal nejen deštníkem, ale útočnou zbraní. Kvalita není rozhodující, není a snad ani nechce být nikdo, kdo by ji posoudil. Je zde nevraživost vůči outsiderům, jsou důkazem toho, že to jde i bez titulu. Teď se na vysokých uměleckých školách rozmohli bakaláři, magistři, docenti, dokonce jsou stále častější doktorandská studia. Na co tohle vizuální umělec potřebuje? Představ si, jak někdo zahajuje přednášku slovy: Dnes si něco řekneme o vzájemné tvůrčí propojenosti mezi magistrem Paulem Gauguinem a bakalářem Vincentem Van Goghem … Ke Gottovi nemám co říct.

Berlín je cílem mladých Čechů a Češek, umělců, autorů; co je tam táhne? Východní Berlín působí i nadále jako Ostblok. Lze to srovnat s oblibou dovolených v Chorvatsku jejich rodičů?

Já Berlín moc neznám, vlastně vůbec. Byl jsem tam dvakrát a nelíbilo se mě tam. Nevím proč. Kosmopolitnost mě tam připadá umělá, nepatřičná, jakoby z trucu. Praha je intimnější, i když nekosmopolitní. Berlín je z Čech a z Moravy nejblíž, pro mladé snaživce není takový problém se tam adaptovat. Za 10 – 15 let už asi bude. Zatímco New York, Paříž a Londýn už jsou dlouhá desetiletí zformovanými metropolemi, co se týče umělecké scény, Berlín se pořád ještě formuje a hledá vlastní ksicht. Je mimo hlavní tah. To dává mladým Čechům šanci. Jinde ji nemají, scény je tak snadno a velkoryse neinfiltrují, je tam větší a kvalitnější konkurence. V Berlíně je to pro Čechy možná snazší i proto, že Berlín (potažmo Německo) si po nacistické anabázi nemůže dovolit být xenofobní. Ale třeba je to ještě jinak a já nevím jak. Připravuju performanci (jinou verzi amerických Spiritistických příběhů), kterou bych chtěl uskutečnit nejen v Berlíně, ale i v Hamburku, Mnichově, Frankfurtu a jinde. Otestuju jak Berlín, tak Německo. Pokud ji přežiju ve zdraví, je to s Němci v pořádku. Pokud ne, je tam pořád přítomná lež a mladí Češi potom pendlují z jednoho průseru do druhého a zpět. Berlín je jistě tolerantnější k chronickému provincialismu mladých Čechů. Jako ryby ve vodě by byli i v Kodani, v Lisabonu nebo v Helsinkách.

Dnes je tzv. realita v TV, ve filmech … vnímána jako skutečnost jen v případě, když vakluje kamera. Víš o nějakém pevném, neproměnném posedu v Česku, z kterého lze jak střílet srnky, tak pozorovat zvěř, sledovat tah dějin, tance české society?

Z ústraní. Z časté izolace, z naprostého odstupu. Být v dennodenním kontaktu s okolním bordelem je nehygienické a nebezpečné. Jsou zlí, výsměšní a krutí. Jinak zbabělí a přizpůsobiví čemukoliv a kdykoliv. TV a filmy nesleduju. Česká societa tančí střídavě zastrašovacího dupáka a vlichocovací valčík. Nad hlavama se jim vznášejí Švejkovy bekovky, před držkama jim levitují jeho fajfky. Jediný co svírají ve svých rukách pevně, jsou krígly s pivem. Už ani k vlastním pérům nemají důvěru …

Včera uplynulo 30 let od zastřelení Johna Lennona: jak byl vnímán u nás? Jeho neoficiální pomník na Kampě, grafiti na zdi uličky Kozí v Olomouci atd. – zástupný symbol české sebepercepce ve smyslu oběti, anebo projev souznění s Lennonovými názory? Jaroslav Spurný na Respektu včera, v textu Lennon, stávka a píšťalky: „… Lennon mě nikdy nebral … když se začal plést do věcí veřejných, bylo to na pováženou …“. Je možné vnímat Lennona tak, že tím, co říkal, dělal a zpíval, byl součástí toho, čemu se jinde říká občanská společnost, resp. její emancipace?

John Lennon byl především geniální hudebník. Tak ho beru já, jak ho berou ostatní nevím. U jeho politicko-společenských aktivit mě vadila jeho mediální kampaň z pozice multimilionáře. Když zašijou pankáče, má problém. Když zašijou hvězdu šoubyznysu, vyleze ven na kauci. U Lennonovy zdi jsem před lety šoustal jednu nymfomanku z italských Brigate Rosse. Opřel jsem ji o heslo Make love, not war a pral jsem to do ní. V levé náprsní kapse měla pistoli a nechtěla, abych jí sahal na kozy. Chvílema jsem si připadal, že mrdám kvér. Bylo to symbolické, Lennon byl zastřelen a tohle byl perverzní akt znovuoživení. Další noc jsme si to rozdali na Starém židovském hřbitově, opřeni o náhrobek rabbiho Löwa. Na všechny stupidní nápisy na zdech a na časopisecké recenzenty kašlu, nic mi to neříká. Česká společnost nemohla souznít s Lennonovými názory, protože je neznala.

Co znamenal pro mladou československou generaci v druhé polovině 70tých Punk? Byly vůbec k dispozici překlady textů? Anebo stačily jen tóny? V Německu v TV soutěži Supertalent se do finále dostal hluchoněmý tanečník: vnímá pouze vibrace, ale tančí jak klon Majkldžeksna.

Punk byl jako všude způsobem odporu. V Británii a jinde proti pravici, v Čechách proti vládnoucí levici, která ale byla levicí jen zdánlivě – spousta jejich prominentů se po převratu fofrem přelila do pravice a dnes bohatě prosperují. Dnes je český punk, postpunk a další odnože proti pravici, jejich program je ale kopií mnohem propracovanějších západních schémat. Čeští punkeři jsou neškodní, poslušní a roztomilí potomci svých ochotně kolaborujících otců a reklamou zpitomělých matek.

Je možné spatřovat jeden ze zásadních problémů současného, tzv. západního (tedy i domácího) světa v tom, že z Vědění se staly Znalosti; otázky týkající Proč zmutovaly v Jak; Důvody se jeví už pouze jako Problémy stylu a Analyzující postupy zvrátily se v Tlachání a Nauku o proudění?

Myslím, že ani znalosti nevystihují přesný stav. Místo znalostí bych dosadil informace, chrlené v různých kontextech a variabilních vzorcích, s tím, že zakrátko budou vystřídány novými a ještě novějšími. Je to sofistikovaný informační průmysl, který ovšem zabraňuje jít do hloubky, zastavit se a přemýšlet. Jako by v tom byla záměrná schválnost, snaha odpoutat od soustředěnosti a připoutat k povrchnosti. Když se někdo začne ptát proč, riskuje, že se dopídí podstaty jednotlivých jevů a s nimi souvisejícího dění. Logicky se vzbouří. Proto je preferováno pouhé instrumentální jak. Každá moc – i ta netotalitní – si tyhle nuance hlídá. Jak použít informace, jak udržet styl a komplikovaně tlachat. Je toho všude plno, přetékají tím odborné magazíny, kunsthistorické studie a zejména tisk. Kdo ale nechce, vyhne se tomu. Jde to.

Dnes ráno na kole jsem viděl před Pinakothekou der Moderne do sněhu napsáno: ♥SCHNEE, neboli MILUJU SNÍH.

V souvislosti s kauzou tzv. angažované poesie – na zasněžený trávník před muzeem moderního umění – Vechcat nebo Napsat: MILUJU SNÍH?

Nestačí jen ten sníh? Proč k němu ještě něco přidávat? Proč ho čímkoli znásilňovat?

V průběhu denacifikace americká okupační správa zjistila: z čistě racionálních a pragmatických důvodů není možné všechny bývalé nacistické administrátory (učitele, úředníky atd.) vyhodit; země by přestala fungovat. Proto byla denacifikace modifikována tak, že 25 procent německých státních úředníků činitelů, kteří se s nacismem tak či onak zapletli (kromě skutečných hajzlů), musí zůstat ve stávajících funkcích. Podobný úklid po Listopadu u nás neproběhl: „Nejsme jako oni …“ Koho měl Havel na mysli?

Havel měl asi na mysli možnou eskalaci agresivity, která ale – vzhledem k místní mentalitě – nepřipadala v úvahu. Špičkoví byrokrati z minulého režimu se plynule a v tichosti přelili do režimu současného a obsadili strategická místa v byznysu. Když ne přímo oni, tak jejich děti a příbuzní. Doplnili je šikovní gauneři, kteří se sem vrátili z emigrace a měli přímé zkušenosti s tamní ekonomikou. Vzhledem k současné situaci a jejím tristním následkům, je Havel a jeho řitní partička mnohem horší než oni.

Vladimír Novotný byl součástí totalitního soukolí. Jeho myšlenky a výroky z oněch dob lze vygooglovat. V.N. je dnes obecně akceptován coby literární odborník, expert bez přívlastků. Jeho vliv na věci kolem soudobé české literatury je neoddiskutovatelný. Jaký dopad mají podobné úkazy na etiku; řečeno jinak: Jak psát literaturu po Novotných?

Novotný je kreatura, ale není sám, je jich víc. Je nejviditelnější a nejprofláklejší. Šéf Obce spisovatelů Křivánek je stejný čurák. To, že má pořád velký vliv, svědčí o hluboké amoralitě české literatury, potažmo o její zbytečnosti. Po Novotném lze psát snad už jen útočnou literaturu, a jelikož díky cenzuře a hermeticky uzavřené literární komunitě není možné ji příliš veřejně prosadit, je nutné časem přejít do akce. Jak? Třeba vtrhávát na jejich autorské sejšny a naházet jim tam slzáky a dýmovnice. Časem budou hodní hoši a způsobné dívky tyto zbytečné akce pořádat pod ochranou policie a přiznají tak, na jaké straně barikády slovně masturbují. Antiliterárně-antikomerční sabotážní ataky.

Před pár lety jsem měl spor s mým německým kamarádem.

Mé stanovisko: Jelikož česká situace (1948 – 1990) znemožnila navázání na všemožné emancipace západních společností (ženy, ekologie, homosexualita, potraty, rasismus, NGOs atd.), a dnes jsou v ČR většinou příslušné výsledky roubovány bez podstaty a povědomí o příčinách a následcích, je pozice mladé české generace neopodstatněná, postrádá zásady, její závěry jsou mnohdy riskantní. Můj přítel řekl, že je naprosto fuk, zda český třicátník byl či nebyl účasten zmíněných diskursů: ve frontě na pracáku je dnešní situace západního a českého átníka stejná. Je, anebo není?

Téměř všechny minulé a současné aktuální teorie a trendy byly a jsou do českého prostředí importovány skrze akademické prostředí. Toto prostředí je dokonale odtrženo od běžného života, jeho špičky se od něho dokonce vědomě a razantně distancují. Český veřejný prostor není athénskou agorou pro hlásání a výměnu názorů, ale reklamou přehlcenou nákupní zónou. V takovém prostředí potom už v zárodku selhávají všechny teorie, praxe se nekoná. Aby nemuseli mladí absolventi vysokých škol postávat na pracácích a žebrat, dělají všechny myslitelné kompromisy. Nikdo na mně neudělá dojem kecala o StB a o konfidentech. Vysocí důstojníci StB jsou dnes zaháčkováni ve vysoké ekonomice a ve státní správě, což je mnohem větší průser než to, že nějaký hlupák udával souseda, že poslouchá stupidní Svobodnou Evropu nebo ještě stupidnější Hlas Ameriky. Zajímalo by mně, kolik lidí dnes spolupracuje s BIS nebo s některou ze zahraničních tajných služeb.

Tvůj nejhorší literární, výtvarný zážitek v tomto roce?

Co je horší: rozkousnout, anebo hned vyplivnout?

Nemám nejhorší literární zážitek.

Nejhorším výtvarným zážitkem je každá zdejší výstava mladých umělců.

Nejhorší je polknout bez zájmu.

V Německu je často zmiňovaný Osvětimský obušek, kterým je holocaust instrumentalizován. Otázka zní: Kdo instrumentalizuje?

Židé, aby tak získali výhody?

Nežidé, aby mohli aplikovat Osvětim jako rehabilitaci svých vlastních prasáren?

Židé, aby získali výhody.

Co má dnešní generace Němců společného s tehdejší generaci Židů, s dnešní generací Židů, s tehdejší generací Němců? Nic. Co má dnešní generace Němců společného s židovskou likvidací Palestinců, která je totožná s tehdejší likvidací Židů? Nic. Tak ať si Židi naserou.

Já jsem Žid.

Tři uranové komunistické koncentráky na Jáchymovsku se jmenovaly Rovnost, Svornost, Bratrství. Cynismus nebo přesvědčení? Či stál u zrodu nápadu pojmenování náš tah na kýčovitou romantiku táboráků, anebo se jedná o dopad falešného českého osvícenectví?

Cynismus z přesvědčení. Jako malí školáci jsme jezdili v zimě na lyžařský výcvik na Boží Dar. Nad Jáchymovem byly ty koncentráky všude kolem vidět. Když jsme se večer vraceli domů, zářily jako Las Vegas. Říkali nám, že jsou to kasárna a že vojáci hlídají naši bezpečnost. Později jsem zjistil co to bylo zač. Postupně ubývaly, nejdéle myslím vydržela Rovnost. Dnes tam kromě pár prkotin nenajdeš nic.

Proč machrujeme? Miloš Čermák, kniha rozhovorů s Karlem Krylem Půlkacíř:

Čermák:

Jde vůbec napsat dobrej bluesovej text v češtině?

Karel Kryl:

To víš, že jde. Pochopitelně. Otextoval jsem dokonce Paint it black (Rolling Stones) – „Stanu se výtvarníkem s poetickou duší, a metr nad chodníkem namaluju tuší …“ To bys koukal, jaký je to beat. Jednou ti to zahraju na kytaru.

Tondo, ta otázka je dost nejasná. Je to pozůstatek starého selského furiantství. Potřeba dodat si důležitosti a významu, které se nedostávají běžným způsobem. Snaha udržet krok se světem, který je někde jinde a tady se stále neví kde. Machr je typická hospodská figurka a Češi jsou pinglové, úslužní podlézavci. Kompenzují to planým machrováním. Asi. V češtině je možné samozřejmě složit dobrý bluesový text, většinou je ale zprzněn nebluesovým českým blues, myslím tím hudbu.

Oblíbená rčení dnes, kterým sice jako překladatel rozumím, avšak nedokážu jednoznačně přeložit: Zviditelnit se … Zpolitizovat (něco) … Dělat dámu …

Ten, kdo se tzv. zviditelňuje – obecně vadí čím? Že nečeká skromně a pasivně v koutě, až bude objeven? Něco politizovat se kupodivu u nás používá zejména v oblasti politiky; čeho je tato tautologie příznakem? Nedělej dámu! Dámy už vymřely? Mohl bys mi to významově přiblížit?

Ve zviditelnění je třeba vidět reklamu na sebe sama. Potom strach z anonymity, motivovaný boomem celebrit a klevetěním médií. Kdo není zviditelněn, jako by nebyl. Smrt zaživa v pasti anonymity. V umění je už takřka povinnost se zviditelňovat. Blbý je, že nejvíc se zviditelňují ti nejmíň talentovaní. Sedět skromně v koutě neznamená rezignaci, často to souvisí s přísným mravním imperativem. Osobně jsem člověkem dvou extrémů – tichý a pracovitý dřepěč v polotemném koutě a bezuzdně exhibicionistický sevezviditelňovač. V zimě dřepím, na jaře a v létě se zviditelňuju. Dámy vymřely nebo je jich málo, jsou jen kurvy, manažerky a nekoordinovaný tlupy feministických babochlapů.

Dnes předmět diskursu: Angažovaná poezie.

AngPoe – protiklad zaběhlé polistopadové eskamotérské lyričnosti, eskapismu ve smyslu (vědomého/nevědomého) odmítání vytyčení nezbytných společenských cílů?

Termín angažovaná poezie je tady profláklý ještě předtím než se oficiálně ujal. Neznám motivace lidí, kteří si vytkli za cíl toto téma, hodně mě to ale zavání snobismem a touhou po rychlé kariéře. Zatímco politické (angažované?) vizuální a akční umění dlouhou dobu zrálo, poezie do tohoto tématu skočila rovnýma nohama, bez podrobných znalostí historických a současných souvislostí. Občas mě to připadá jako rehabilitace za předchozí loajální a nicneříkající krotkost a ochotu nechat se pohodlně unášet hlavním proudem. Ale nemám právo soudit, nechci a nebudu.

Co bude v nejbližší budoucnosti třeba vědět a umět?

Dvě dispozice:

Macht kaputt, was euch kaputt macht! → Rozbijte, co vás rozbíjí! (song, kapela Ton Steine Scherben) Freedom is just another word for nothing left to lose. (song, Janis Joplin)

Obojí. To první určitě nejdřív.

Je a bude důležité vědět, v jakém světě žijeme, jaké jsou jeho rychle se měnící mechanismy a na jakých principech je založena různorodá a účinná manipulace. Ty mechanismy a principy se budou jistě zdokonalovat a bude kladen důraz na hašení lokálních požárů globálními metodami – tedy tvrdou a odrazující represí. Jednotlivá národní a etnická specifika budou kokakolizována uniformní marketingovou šedí, pojem kultura bude zbezvýznamněn obludnou anomálií všudypřítomné stupidní hudby. Humanitní myšlení bude stagnovat a přizpůsobovat se dobovým marasmům, až už bude vyčpělou parodií sebe sama. To bude signál k opuštění tradičních akademických konzerv a k pozvolnému přívratu k jednoduchým a všemožnými teoriemi a pateoriemi nekomplikovaným humanitním ideálům – pravděpodobně na úrovni malých vzdělávacích komunit, vypukne postvirtuální varianta chození do hor. V českých podmínkách to bude problém, jelikož stádium degenerace lidství tady dostoupilo vrcholu. Naši potomci se budou muset (budou-li chtít a mít potřebu být svobodní) naučit intenzivně a nezkresleně vnímat sami sebe, klást si důležité otázky a umět si na ně přiměřeně odpovídat. Bude to vysilující běh na velmi dlouhou trať. Jak dopadne? Nevím.

V roce 1967 Rainer Langhans (ročník 1940) spoluzakládá proslulou západoberlínskou anarchopolitickou Kommune I, prohlašuje nicméně o rok později: „Co je mně po válce ve Vietnamu, když mám problémy s orgasmem!“, zastává ale i dnes názor, že každá ryze osobní situace je vždy zároveň situací politickou. Je, anebo není?

Nemyslím si to. Osobní situace se mění v politickou tehdy, když se dotýká a ovlivňuje větší množství lidí. Když je svým subjektem modelována cíleně tak, aby na okolí působila. Langhansova Kommuna vykazovala všechny znaky hippies a zároveň radikálního levičáctví, které do ní vnášel Fritz Teufel a další, formovaly s v ní zárodky pozdější RAF. Nikdy jsem neměl Langhanse rád, byl to pouhý extravagantní narcis. Soudě podle dostupných informací a z vyprávění lidí, kteří ho osobně znali a jeho Kommunou krátce prošli.

Co Tě poprvé, po přistání v USA, prásklo do hlavy – dojem, poznatek – ve smyslu rozdílu mezi tím, co jsi do té doby coby Středoevropan Milan Kozelka znal a měl za obecně platné?

Hned ten večer po přistání v Bostonu jsme šli do černošský hospody, kde bylo setkání performerů z celého světa, účastníků festivalu. Potěšila mne spontánní otevřenost poloviny přítomných Amíků a nasrala arogance a sebestřednost druhý poloviny Amíků. Při celodenních a celonočních toulkách městem jsem oceňoval vstřícnost a ochotu lidí, kteří pracovali ve službách. Fascinovala mne knihovna na Harvardu a muzea. V New Yorku jsem se málem zbláznil. Za sedm dnů jsem měl tolik zážitků a vjemů, jako v Čechách za třicet let. Je to nadsazené, ale je to přibližně tak. Měl jsem štěstí na města, která nejsou typicky americká, jinde by to jistě bylo jinak. Při druhé návštěvě jsem už chodil cíleně, ale musím říct, že fascinace byla stejně intenzivní. Různorodost lidí je úžasná, po návratu do Prahy to bylo jako přistání v mongolské stepi. Co jsem do té doby znal a věděl, se mi tam víceméně potvrdilo, něco málo jsem musel tvrdě korigovat. Umělecká scéna je tam mnohem diferencovanější než tady a je to dobře. V NY jsem si vždycky někde sedl na lavičku a v hlavě si rekonstruoval všechno to, co se v tom městě v umění odehrálo. Mark Rothko, vytanulo mi na mysli. Jasně že Rothko a šel jsem se kouknout do Whitney Muzea na Rothka. Strávil jsem tam pět hodin. Příjemné zjištění bylo, že toho vím o americkém umění mnohem víc než drtivá většina Američanů. Opravdu. To pro mne byl šok.

V sedmaosmdesátém, v letadle na měsíc za švagrem do NYC, jsem si za letu v duchu pořád opakoval: „A my zde s Goethem se můžeme jít akorát tak vysrat; i s Kafkou …“ Pak jsem kreslil perem do notesu. Naslinil prst a dělal jako stíny a tak. Nalevo seděla řada mladých Američanek; začaly se doslova chichotat, jak jsem si olizoval prst. A tak jsem to změnil a řekl si: „A vy běžte taky do řitě!“

Pak mne napadlo: „Tak jsem ten muž, co prochází zdí, nebo nejsem!?“

Znáš podobné pocity z Ameriky, když se najednou všechno rozvrátí, a pak jako člověk středoevropský nevíš odkud a kam a proč?

Tyhle pocity neznám. I když mluvím mizerně anglicky, připadal jsem si tam jako ryba ve vodě. Všechno mi bylo nepochopitelně důvěrně blízký, jako bych to opustil před pár týdny. Vychutnával jsem si atmosféru prostředí, architekturu a především umění. Cpal jsem to do sebe po šílených dávkách a pořád jsem neměl dost. Měl jsem načtené dějiny Bostonu a New Yorku, 40 let jsem pozorně sledoval, co se děje v americké literatuře (četné překlady), ve vizuálním umění, divadle, fotce, filmu a v jiných oborech. To byla skvělá průprava, bez ní bych tam byl dezorientovaný idiot. Prochodil jsem snad 80% Manhattanu a polovinu Bostonu. Brzy ráno jsem jel do Central parku, abych viděl běhat Woodyho Allena. Nebyl tam, ale zato jsem viděl ranní rituál satanský sekty z Haiti. Pochopil jsem, že lidi tam prožívají život na doraz, se vším všudy a hlavně zodpovědně, s fantazií a pilně. Měl jsem tam zdrhnout hned v roce 1990.

Po listopadu v Praze, jak jsi osobně vnímal první vlnu americké karavany, tzv. Američanů; jejich noviny, prádelny, pizzerie, bary? Jako potomky západních levicových osmašedesátníků, hédonisty, naivky či asistenty demokratizace? Ať tak či onak – změnilo se to či ono tehdejší Tvé nazírání po vlastním pobytu v USA?

V roce 1990 a dva až tři následující roky byla Praha pro Američany Klondikem. Byli podnikaví, měli zkušenosti, Češi byli naivní bulíci. Americké hospody byly výborné, otevřeno celou noc, nízké ceny. U jejich kaváren a hospod byla často knihkupectví a antikvariáty, narvané do té doby nevídanou literaturou. Součástí byly i malé galerie, denně bylo někde autorské čtení. Během týdne jsem stihl i 12 svých čtení. Byla to doba té největší svobody, jaká v téhle zemi byla. V polovině 90. let ale začali Amíkům drasticky zvedat nájmy, dokonce dávat rychlé výpovědi. Ti první a sympatičtí Amíci se zklamaně vrátili domů, zůstali tady vychcaní a nesympatičtí, tvrdě pragmatičtí hajzlové. Měl jsem dokonce možnost navázat několik vztahů s Američankami, dokonce s jednou neskutečně krásnou pětadvacetiletou černoškou z Chicaga, která v Praze studovala Karla Čapka. Jenže jsem byl ve Varech ženatý, později jsem byl rozveden. Škoda, mohl jsem teď bydlet(mrdat pozn. a uchechnutí Milana Haußmanna) v Chicagu …

Proč jsou všemožné produkty, dnes importované z USA do Česka – filmy, Kentucky Fried Chicken, face book, radar v Brdech, NGOs hnutí, módy, politické koncepty, záliby, McDonald's atd. – i u nás nadále většinou podezřelé a vedou ke kontradiktorickým soudům v rámci české společnosti? Naše masová média jsou zamerikanizovaná, stravujeme se de facto stejně špatně, dokonce komunikujeme čím dál častěji češtinglinou; přitom v případě talošů, skopčáků, rusáků, rákosníků, frantíků atd. má našinec naprosto jasno …

Opravdu jsem si poctivě prošel celou 5. avenui a podstatnou část Broadwaye. Během chůze jsem napočítal 5 McDonaldů. V centru Prahy jich je na malém prostoru 14. Tak jako za totáče tady bylo všechno sovětizovaný, tak je to teď amerikanizovaný. Češi jsou anální vymetači a nesvéprávná verbež. V 70. letech jsem celé dny vysedával v knihovně na americké ambasádě a prohlížel si umělecké monografie a časopisy. Vždycky mne lízli fízlové a ptali se co tam tak často dělám.

„Prohlížím Rauschenberga.“

„Kdo je to?“

„Asamblážista.“

„Co nám o něm můžete říct? Vyprávěl jsem jim, co dělá a jak.“

To nás nezajímá? S kým se stýká a jak často se vídáte? “

A tak dokola. Bavilo mne to. Dnes tě na ambasádu nepustí, musíš mít oficiální důvod tam jít. Všechno se změnilo k horšímu. Amíci jsou arogantní, pohrdají vlezdoprdelními Čechy. Jediný kdo se jich nebojí a dává jim to ve svých textech sežrat je Petr.

Existuje souvislost mezi kritickým vztahem k USA západoevropské mládeže v 60. a 70. letech minulého století a dnešní kritikou ze strany určité části českého intelektuálního establishmentu? Baader a Ensslin podpálili – na protest proti bombardování napalmem ve Vietnamu – obchoďák (a později sami začali střílet); Německo – co si namlouvat – konec konců porazili a okupovali Američané. Avšak u nás byl najednou na mušce Bush a jeho války, které – co si budeme namlouvat – koncepčně nebyly nic jiného, než válka amíků proti Adolfovi. Co je podnětem domácího kyškyšování, nadávání na Američany, na americké a Ameriku vůbec? Odštěkáváme komplex v minulosti neodštěkaného?

Odpor německé mládeže 70. let vůči Američanům pramenil z protestu proti přijímání amerického modelu kapitalismu, proti utvářející se globalizaci. Velkou roli jistě sehrály různé Ramsteiny a podobně, ale kromě války ve Vietnamu hrál dominantní roli fakt, že Amerika vnucovala okolnímu světu svůj model sociální a politické reality. Zapálení obchoďáku ve Frankfurtu byl akt souměřitelnosti, RAF chtěla ukázat, že když můžou hořet chudé vietnamské vesnice i s dětmi, můžou hořet i bohaté německé obchoďáky. V Čechách proklíná Američany stejně mizivé procento lidí, jako je mizivé procento těch, kteří je nekriticky velebí. 70% procentům populace jsou Američani lhostejní, nic o nich neví. Kdo se nezajímá systematicky a do hloubky, nic se z oficiálních verzí nedozví, podobně tomu kdysi bylo se Sovětským Svazem. Že jsou věčné časy pouhou iluzí, jsme se už přesvědčili několikrát.

Jiří Trávníček v posledním Hostu postuluje:

Češi jako literární národ snášejí otřes všeobecně závazných kritérií (jako příklad uvádí novátorství a originalitu), který právě díky postmodernismu vedl ke krizí hodnot a krizi literatury samotné ze všech postkomunistických zemí nejhůře.

Proč ale jsou dnes psány v Polsku, Maďarsku, východním Německu, v zemích bývalé Juginy a nakonec i v Rusku důkladnější texty?

Češi nejsou literární národ, to je klamná představa. Krize hodnot je v Čechách permanentní, za tu nemůže postmodernismus. Každou chvíli jsou postulovány jiné hodnoty, stanovována jiná kritéria, vyžadovaná těsnější loajalita. Český literát je posera odjakživa, je to dáno mentalitou a retardovanou psychickou konstitucí. Tam kde Rus, Maďar nebo Polák nasadí temperament, tam se Čech melancholicky zasní. Je to tak pohodlnější a bezpečnější, nic se tím nezkazí a všem to vyhovuje. Mamka navaří, taťka nakoupí lahváče, sejdeme se a pokecáme si o kumštu … Tenhle hnus tady zakořenil a já si myslím, že už nikdy nevykoření. Čeští literáti chtějí být v zajištěné pohodě, nemají důvod riskovat a nastavovat kejháky. Tady se nechodí s kůží na trh, ale s umělohmotným kýblem přes ulici pro pivo.