Lux Radix – Básně 1991–1992
BÁSNĚ SPÍŠE PIJÁCKÉ
s touhou věčnou po smrti
s pocity bez chuti
s úsměvem na líci
s úsměvem na tváři
vypít sklenici
snad se mi podaří
snad se mi podaří ráno se probudit
snad se mi podaří ve vzpomínkách se nenudit
snad se mi podaří vzpomenout si hned
kudy jsem domů šel
spíš, kdo mě domů ved
snad se mi podaří vzpomenou si hned
že včerá jsem touhu měl
vypít celý svět
• • •
Nebesa div se nerozlomí,
když andělé pějí slávu svoji
o podivném to odpuštění.
Co přivedlo je k této píli?
Jako by snad ani nevěděli, že v nejbližší chvíli
dostaví se den poslední,
den, kdy ohněm budou souzeni.
Svou hlavu nelámou si vlastní vinou,
svědomí své uplácejí medovinou.
Jen ať radují se a dál si takto klidně hrají,
však opilým zrakem vidí to, co již dávno znají:
vrávoravým krokem den co den
na rohu každém potkávají se se svým temným snem,
který odměnou byl jim přislíben.
Po nebi andělé opilí v hejnech poletují,
hrozba ta je jim k smíchu, a tak se klidně smějí.
Jeden se naklonil, z obláčku již vrhne,
druhý křičí, že od sklenky nic jej neodtrhne.
Z medoviny rostou břicha,
při letu do nebe
ihned každý ztěžka dýchá,
raději myslí na sebe:
že se věru lépe čeká se sklenicí vzhůru dnem,
na soudný a poslední to den.
Pozvracení andělé
již nelátají do nebe.
Ponaučení je tu k nahlédnutí:
na andělích není žádné viny,
jen se věru vzhůru špatně letí
se zvratky slepenými křídly.
BÁSEŇ SPÍŠE MILOSTNÁ
Cit každý živ je nenávistí.
Z keře lásky opadalo první listí.
Zmizel očím šarlatový svět,
keři uschl nejkrásnější květ.
I na prach shořel každý list,
vždyť právě láskou oděna je nenávist.
K nebi hrdě pne se keře pahýl,
s ostny pýchy, bolesti,
jako důkaz, proč ji zabil
bez výčitek a starostí.
Proč jsi mu jen tehdy řekla,
že cesta k ráji vede branou pekla.
Proč jsi mu řekla jen,
že to není pouhý sen.
Až ráno probudí se v opadaném listí,
pozná krásu citu v kráse nenávisti.
BÁSŇE SPÍŠE MYSTICKÉ
Najít díl
počátek
cíl
snažení
v kruhu mámení
stále
ne
vím
• • •
Ve větvích
hladina
v kořenech
hlubina
kmen a kůra
vůle a smůla