Luboš Vlach – Sen rozbřesku svatojánského

aneb recidiva kultu česnečího či čího …

zlatý /příčný/ řez /text/ česnekem

Řeš (řez, řež) recidivu … či koho co kdy kde – vstup do „onoho času“ v němž bylo/nebylo (chilli ani ryba ani rak) – „přesně“ tak – po/pravdě ROZHRANÍ – ranní část noci svatojánské (fáze REM & comp.) – ani rozbřesk ani noc …

bios právě nadobývá moc … probíhá telurický obřad adorace bohyně měsíční letního slunovratu. Na svatého Jana krátce před kuropěním sbírá bylinu tu nahá panna, býlí to pak nejen léčí, ale i plodnost zaručí – oheň plá na výstavním kopru, máku, vavřínu a česneku – leží/běží – česnekové obcování hojné …

Česnek zbaví tě pachutí a tvé tělo vyklíčí. Na svatého Jána (slunovrat) křest česnekem zrána očistí i zaprané a duši vykoupí. Česnek je epifanií světla neutuchajícího úžasu, měsíc dorůstá a vlhké podléhá substanci absolutna. Zde ustrne se i kámen a pustí stonek horou, vše je rázem živé, střed je všude a obvod zmizel … Česnek je rostlina symbolicky spjatá s tradiční adorací sv. Jana. Pokud v den jemu věnovaný pozřeš česneka odejme Tvé utrpení. (Questo ortaggio era collegato al culto di San Giovanni , e si pensava che comprarlo nel giorno a lui dedicato avrebbe tenuto lontana la miseria.) Takové vyléčení však může představovat i sociální riziko: česnekový ozón je intolerantními mocenskými pohůnky považován za nezákonný („páchnoucí idol“) a abúz česneku za podvratný až svatokrádežný. (My však od Hegela víme, že příroda se pří rodí.)

„No bodejť … vždyť oni ti křupani opravdu věří, že v té rostlině je >bůh plodnosti< skutečně přítomen … Jenže jim nejde o Boha, ale o bohyni … To >zavání< česnekem a herezí, tou sviní …“

(Bať bať … „přežitky“ z dob kdy se to ještě nepočítalo … se nikdy nepodařilo žádnými politickými výhosty ani církevními výnosy a zákazy vyhladit, byť byl v tom ohledu podniknut nejeden bezohledný krok. Veselé a kratochvilné zemědělské obřady byly slovníkem církevní demagogie nazvány „satanismem“ – no dovolte!? – copak můžou vnášet do „věčné“ obce oplodňujícího ducha? Ještě to tak … ječmínka a česneka … )

Psala se půle osmnáctého století našeho letopočtu, když papež Benedikt čtrnáctý nechal (v samé jámě katolického kultu) „rozorat meze“ cibuločesnekového chlumu (říci rovnou „srovnat se zemí“ se jaksi nehodí, když jde o Zemi.) Nebylo to ani zdaleka triumfální gesto, spíše čin zpozdilé rezignace. Zmiňované návrší leželo mezi bazilikou svatého Jana a chrámem Svatého Kříže. Cibulová hora, jak místo obyvatelé Říma nazývali, hrávalo centrální roli při každoročních oslavách svatojánského svátku. Odtud byl vypravován slavnostní průvod ověnčený věnci a copy cibulí a česneků (sediment to předkřesťanských vegetativních kultů), což bylo zjevně břevnem (div že ne kosmickým) v oku vatikánské Kongregace pro čistotu víry; hm, ale lze vykořeňit kořen, kterému se plným právem říká VÍTĚZNÝ? Snaha vykořenit něco tak bazálního jako oslavu slunovratu, má přibližně stejnou šanci jako snaha za/pudit pud. Vyhodíš ho dveřmi a on se vrátí oknem s pěti ještě horšími, ani nemrkneš … Může vyhláška zrušilt podzemní energie? Čtyřiadvacátý červen (letní slunovrat) je i nadále obyvateli Říma, Krákorworldu i kočovnými Alliumfily považován za den hojnoti. Tento den totiž, vzdor negativním valencím, pravidelně až dodnes, probíhají velkolepé česnekové trhy. A nejen v Římě, všechny cesty totiž vedou z Říma ven … (Ve stejném dni, čtyřiadvacátého šestý probíhá i proslulý kalifornský česnekový festival v Gilroy.)

Nezemře-li zrno, nevydá užitek. „Dávám svůj život, abych jej opět přijal.“ Drtičku … lis … a živo bude. Smrt a vzkříšení rostliny je globálně rozšířená představa:

rostliny života a smrti,
z lůna se vynořují,
do lůna se noří,
raší a zase uvadají

Příkladným vegetačním božstvem byl Adónis. Kult Adónidův kvetl v antickém Řecku. Když posléze „došlo k pověstnému roubování křesťanské víry na pohanskou trnož“, byla oslava Adónidova spojena s velikonočním mystériem zamordovaného a zmrtvýchvstalého Krista, který je – (a to je pecka!), vedle dveří (viz výš) – cesta pravdivá, peň (kmen) vinný - strom života/ strom kosmický/strom kříž, vzkříšení a život, světlo světa a chléb života …

„Chlebem života“ býval nazýván i milenec Venušin Adónis (druhdy ŽIVOTODÁRNÝ DUCH rostliny, mj. obilí). Analogickou personifikací Adónidovou představoval v západní Asii Attis, milenec Kybelé, bohyně plodnosti. Dvě století před Kristem převzali tento kult Římané. Když pak „hvězda betlémská“ – „jasnost boží“ (Jitřenka/Večerka) zvěstovala „velikou radost“, skutečný předěl – „narození Spasitele“, bylo logické, že k „narození Spasitele“ došlo v Betlémě (Bét-lechem = „Dům chleba“). Dle podání sv. Jeronýma se Betlém nacházel v Adónidově háji (tedy tam, kde bývával Adónis oplakáván.)

„Pojďte, jezte můj chléb, zanechte blbosti a živi budete … kráčejte moudrostí.“ Moudrost je nejzazším způsobem přítomná v chlebu (Př 9,5), viz „pravý chléb z nebe“ = Boží vůle v potravě (Jan 4,34).

Jistě není bez významu, že „strom“ je od nepaměti základním prvkem sakrality, „magickým paradigmatem“, což je ovšem kříž, ale – kde Bůh je mrtev žije trojjediná Bohyně ve hlíně, sakrální v klíně, dominam ludi, Afrodité – kam šlápne, tam to raší a pučí … „ale jděte!“ … Koré, Ceres, Brigit (podoba s Bardot čistě nenáhodná!) a tak dál, čert se v nich vyznej, Venuše na cestě, Hekate (bohyně rozhraní, rozcestník, přechod jinam, jiný letopočet, jiný kraj a mrav jiný), Anna, Diana (di/jas Iauna), či snad jindy jinde Juno/Juna, Jana, Křtitele protisměr, substrát tradice, plodnost-oheň-porod, to patří k tragice, nikdy více – jen někdy …

Česnek je mužná bylina ohnivě milující hraniční bohyni, což přesahuje všechny meze … V hebrejském názvu česneku kořen slova označuje rozvržení „posvátného okrsku“, „onoho místa“ určujícího sílu jména“ (dle etymologického slovníku biblické hebrejštiny, R‘Matityahu Clark, str. 258); rozhraní je Božím domovem bez hranic. Aróma česnekové je tu dětem na hraní. Česnek je fermentem členitosti/spojencem, po/jidlem, společným JMENOVATELEM (klíčový ontologicko/psychologicko/ filosofický po/jem „hranice“ je odvozeninou slova „hrana“ = grana/větev, výhonek – z indoevropského ghré/obrážet, růst, anglické grow – a třídou ducha je oheň, česky hranice) … „Oheň na zem přinesl jsem a co chci jiného, než aby se vznítil!“ Křísnu, abych vzkřísil! Nepřináším pokoj, pravím vám, ale česat prostor. Nikoli pokoj chci, nýbrž křest pokud už hoří, při/nese rozdělení …

Prásk! A už popraskává … pointu by to chtělo, ale jako by se stalo, poprask – jako by toho nebylo málo – je toho ještě „dříve či později více méně“, jako by se JAKO stalo, mikrotečka trojtečka a co víc „páni herci, žádná cibule a žádnej česnek, neboť slova nám z huby musej přímo vonět … končím, jde se, jde se!

(S tou pointou to je dobrý fór/um. TO není všechno, tečka totiž je fikcí, „stejně JAKO“ šťastná smrt a nový začátek, hranice i JAKO, skutečný však je česnek kde ve jménu jeho dva jsou, on/tos rozčísne …

„Bůh plodí sebe samého jako mne a mne jako sebe samého.“
Mistr Eckhart

Údělem česneku je sdílení (tedy spojení i rozdělení) – je zasvěcen jak měsíční bohyni, tak i solárnímu božství … Dějí se kolem něj věci neobyčejně podivné – nepochopitelné (tudíž podezřelé) lidové obyčejem – viz striga – latinsky čarodějnice), benandanti atp. Římská patrona čarodějná se jmenuje Diana. Ze slova striga odvozen čarodějník; z Dianina jména se v rumunštině stala Zina/Diana; od téhož kořene zánatec/ zajatec označující rovněž ztřeštěnce či blázna – vždy je za nejkvalitnější ochranu proti živým i mrtvým strigoi považován česnek (v kauze benedantanů i fenykl.) „Benandanti jsou poněkud blouznivou(ou …) kauzou“, říká Carlo Ginsburg ve stejnojmenné monografii, ou ou „desetiletí, ba staletí trvající tendence, mnohdy nevědomá, hypostazuje fiktivní a abstraktní síly“ píše Ginsburg, který čarodějnictví považuje za prastaré, předkřesťanské náboženství a v orgiích sabatu spatřuje deformaci antického obřadu plodnosti. Ženy mastmi všemi mazané masírují muže metličkami z čiroku. Tito muži drží lodyhy fenyklu a v sobě mají větší než malé množství česneku. „Maleficas artes“ („škodlivá umění“)? Výplod exaltované fantazie? Produkt inkvizice? „Tyto rituály není ani nutné interpretovat, jsou totiž zcela jasné a jejich význam je očividný, jde o rituály intenzivně a emotivně prožité. Zde se protikladnost starého a nového prožívá jako střetnutí rozhodující o fyzickém přežití.“

Fenomén benandantů je odnoží kultu Diany, dle Lungmana tento obřad koření v boji mezopotamských božstev Diamata a Marduka, či v rituální bitvě mezi zimou a jarem mýtickokultického komplexu Balder – Atria – Démétér – Persefoné – Adonis. Benandanti se však bezděky stali spouštěčem nekontrolované inkviziční hysterie, která se do světové historie vepsala jako „procesy proti čarodějnicím“; typický benandant byl „bílým mágem“ (zde je patrná analogie s bílým profesním oděvem západních lékařů) provozujícím léčení nemocných „posvěceným chlebem, česnekem, solí a fenyklem“, kdeže jsou ty časy …?!

V undergroundu …