Luboš Vlach – Brno hlavní město hudby

Třírychlostní Pepíček může vůbec sloužit coby charakteristický prototyp – vzorek toho, jak se tehdy v Brně hrálo a existovalo. Jsou i dokladem životnosti takovýchto rockových grup, jenž (na půdě Valných hromad apod.) v pomyslné šermovačce zbořily pražský monopol. Žila zhruba rok – od srpna 82 do zářf 83. Folklór je anonymní a rovněž příklad anonymity Residents tehdy ještě silně táhl. Takže Pepíčci nastoupili v sestavě: Hrob – kytara, Bobeš – basová kytara, Karkula – klávesy. Odehráli pouze sedm koncertů (což je hodně) – Brno, Havířov, Žilina, Třanovice, Praha. Veškeré kolující nahrávky pocházejí z těchto akcí. A je docela v pohodě, že do gramodrážek byli zatlačeni v cizině, odkud se pár desek nárazově vrátilo zpět do Čech. Předností Třírychlostního Pepíčka byl černý humor a absurdní realismus. V červeným stanu rozřízli pannu nebo Dobrý den, pane Novák, odkud máte ten volák jsou toho výborným příkladem. Ani nápaditá scénická prezentace nemohla na sebe neupozornit. V době, kdy se však zvěsti o kapele začínají šířit Českem, přestává tento band působit. Za zmínku ještě stoji i posmrtný život jednotlivých aktérů. Kytara se dala na úřednickou dráhu, base učaroval punk a tak to dotvrdila v Radegastu a Masomlejnu. Radegastem prokmitl i Karkula, ale hlavně nazpíval kazetu Slepého střeva Nečum a tleskej a na bicí nástroje chvilku suploval s Ještě jsme se nedohodli. Nyní přesedlal na vážnou tvorbu, zkouší skladbu, počítače, dokonce i počítačovou grafiku apod. Mám pocit, že se umělecky určitě prosadí, v podstatě to už vlastně udělal. Tolik Třírychlostní Pepíček.

Trochu jiným výrazovým typem byl Lambrechtův Psychometr, dnes již jen klubko neuvěřitelných legend a pověstí. Kultovní kapela jako vyšitá. Na gramodesce jim nikdy nic nevyšlo a stejně by to asi světlo do zmatků kolem nevneslo. Relativně nejpřesnější obraz podává kazeta rozšiřovaná pod názvem Věk v němž nemoc začala a dva Homérovy propagační články. Základ tohoto bandu byl položen na podzim 81. Tehdy se sešli baskytarista a později leader Petr Hohn s kytaristou Tomášem Semelou k vystoupení na školní přehlídce zájmově umělecké činnosti. Tento výstup však lze nazvat při nejlepší vůli pouze sejšnem. V lednu 82, kdy přibrali bubeníka Ivana Vondráčka, začaly písně nabývat konkrétnější podoby. Začátkem března 82 vzal Petr Hohn (výhradní skladatel Lambrechtova Psychometru) do podnájmu známou brněnskou figurku – básníka Homéra. Ten přispěl několika texty a jako novopečenému členu grupy mu byla svěřena pódiová koncepce koncertních provedení. Těch bylo pár. Když nepočítám dva takykoncerty (Ostrava a Tišnov), tak v podstatě jen tři. O tom, co se dělo v komuně na Ptašínského street raději pomlčet, ale bylo to divoký. Homéro tom celkem věrně poreferoval v několika povídkách, teď si zrovna ani nevzpomenu na názvy. Prostřední ze zmiňovaných třech koncertů byl zajímavý hlavně tím, že byl v Rudém koutku, a nejvíc zřejmě překvapil, ba co dím, vyděsil svazácké pořadatele, kteří nic zlého netušíce chtěli jen vyplnit nějakou kvótu, vykázat nějakou činnost nahoru. Myslím, že se jim to podařilo. Tohle však byla sranda. Důležitější hraní byla premiéra v březnu (1. Valná hromada) a demiéra v prosinci 82. To byl patrně nejvydařenější koncert Psychometru. Kapela marťanů zabodovala a nabitý sál si stihl krátce před zásahem několika pracovníků StB poslechnout celý pracně nadřený program. Skupina by bývala mohla dál přispívat k obohacení rockového dění (nejen) v Brně, ale narůstající psychické problémy a časté rehospitalizace dvou hlavních autorů Hohna a Homéra v ústavech národního zdraví další pokračování nedovolily. Lambrechtům budiž země lehká. Elektřina zůstala jedním z nejlepších rockových fláků první poloviny osmdesátých let. Vypráví o aplikaci elektrických šoků. Tvorba Lambrechtova Psychometru byla také takovou šlehou, elektrickým šokem uštědřeným posluchači. Kdo to tenkrát chytl z první ruky, hned tak na to nezapomene. V osobě Petra Hohna přišel český rock o talent jedinečné úrovně. Naposled jsem ho viděl u poslední důchodové komise. Na bigbeat rezignoval, chodí zpívat do kostelního sboru a studuje Bibli.

Souběžně s Psychometrem, ale jaksi v jiné sféře se blejsklo i těleso Uzený koleno band. Jejich tvorba byla postavená na gruntovním blues á la Rolling Stones a oproti Psychometrům byli přeci jen malinko kultivovanější. První dvě Uzené demokazety jsou ve špičkách naprosto suverénní a parádní lidový um. Také jejich samizdatová bibliofilská vydání jsou svým luxusním vybavením těžko překonatelná. Vášovy skladby s Uzeným kolenem jsou lepší než celé elpíčko Z kopce. Zájemce o podrobnější historii Uzenýho kolena (později Nany) odkazuji tímto na téměř třísetstránkovou knihu Uzený koleno story vydanou koncem roku 1988.

Zřejmě nejpopulárnějším souborem tehdejšího kvasu byli Odvážní bobříci(později Pro pocit jistoty). Po neslaných nemastných počátcích, kdy mj. koketovali i s folkem, z nich vykrystalizovala docela okouzlující rocknrollová kapela. Hráli jakousi fúzi reegae a punku, řízlou Davidem Byrnem. O deset let dřív by mohli dobře sekundovat kapelám, jako byly Umělá hmota nebo Bílé světlo. Ač by zřejmě rádi, bobříka odvahy bohužel nesplnili. Zato však potěšili pár kamarádů a nahodilých svědků necenzurovaným osobitým programem světa svazáckých škrtičů, úporně neúnavného mrtvolného deště, solného sloupu, nekrofilů, Pražského jara, pijanů U kata, Blanických rytířů atd. Svérázný druh optimismu zazněl v písni Všichni jednou umřem a v každé skladbě se něco takového dalo vystopovat, takže to vypadalo skoro jak na divadle nebo v životě. Proto mají tyhle písně šanci na přežití (a taky částečně díky prezentaci na gramofonových samplerech představujících českou alternativní fázi té doby). První bobříkovské představení proběhlo v listopadu 81, poslední v září 82. Kvintet hrál v sestavě Ivoš Horák (zpěv, kytara), Pavel Barša (basa), Julek Vaverka (saxofon, flétna, kytara), Tomáš Heisar (bicí nástroje) a Marcel Romanovský (perkuse).

Uherský Brod (srpen 82) viděl Bobříky v zenitu. Na stejném koncertu se rozloučila Třetí vlna bavlna. Tento kvartet je, nevím proč, neprávem opomíjen. Přitom šlo o orchestr, který reagoval (snad jako první v Československu) na tehdy čerstvý tah new wave a spolehlivě zvládal roli moravských Talking Heads. Zárodek kapely vznikl v létě 81, kdy byl zmermomocněn k trvalejší spolupráci Tomáš Semela, tehdejší člen Lambrechtova Psychometru. Donesl kytaru. Zakládající trojka – Míša Netík – basa a zpěv, Mišák Sedlaří – klávesy a zpěv a Jirka Štopl – bicí nástroje. Od října 81 nazkoušeli kolem dvaceti základních (a zásadních) skladeb, např. Na Český – žánrový obrázek populární brněnské uličky, Periskop o člověku který neví, kam jde a co ho tam čeká, Skutečnost (je úplně jiná), Meteorologická stanice o nepřízni počasí, či Možná už za chvíli zakuklím se do kůry. Možná je možný všechno. Třetí vlna bavlna byla možná jednička. Nebyli jen Faust, This Heat, Pere Ubu apod. tj. – ti, co se dostali na desky a tím se tzv. prosadili. Nedá mi, abych Bavlňáky trochu nerozmázl. Tady totiž rockeři desky moc nevydávaj a prosadí se taky. I když jen třeba před pár lidma, z nichž to polovina do zítra zapomene. Ano, a ještě chci dementovat zprávu (noticku) Jazzové sekce, jež podle mne informovala o Valné hromadě značně zavádějícím způsobem (vyšlo z toho, že čím přínosnější kapela, tím větší despekt). Bavlňáci jsou zde diletanti, co pomalu neumějí držet ani svůj nástroj apod. Cha cha cha zasmáli se zbrojnoši. No a co? Kdo se to opovažuje špinit tak čistou věc, jako je prostá HRA? Pro mě byli tou nejambicióznější skupinou, prodlužují linii bláznivých malířů a pomatených teoretiků umění, linii brutální samozřejmosti a pocitu okraje tvořícího autentický střed. Ach jo, ale není se proč přít. Tato dračí smyčka skutečně držela. Na své výpovědi trvám. Třetí vlna excelentně vyjádřila pocity své teritoriální vrstvy a učinila tak s láskyplným humorem a nadhledem. Ti kluci snad ani nevěděli, co dělají. Ale jak píše Simon Frith … význam hudby není jen záležitostí zvuků a slov, je také určován kulturou a kontextem, musí být vztahován do širších souvislostí. Prostě smyslový průzkum lidského ducha pomocí hudby je úkol každého skutečného hudebníka. A i kdybys kašlal na umění, tohle byla prča i dobrá zábava. K oficiálnímu rozpadu kapely dochází v prosinci 1982. Že to nebyl sen, dosvědčuje LP CZECH, TILL NOW YOURE ALONE (Old Europa Cafe, 1985), kde je píseň Vlasy (Jsem blázen, jsem blázen, vlasy mám až na zem …). Pouze naznačeným epilogem zůstal jepicí život skupiny Straka, která měla být pokračováním Třetí vlny bavlny, ale která nepřežila první koncert.

Jako skoro poslední, nikoli však nejposlednější zbyla skupina Ještě jsme se nedohodli (Králíci, Hosté). O těch se mi nepíše zdaleka tak lehce jako o těch předešlých. Chybí skutečný vztah. Měl jsem je ze začátku (v době Plačkova a chvíli potom) docela dost rád, ale postupem času to kapku vychladlo. Nedohodli trochu zaspali a pak už jen dozrávali na sousto pro snoby – kouzlo bylo pryč. Tak, tak. Zde již jde o těžkou intelektuální ligu, nebo co já vím. Inu vzdělanci. Nikdo jim nic nebere, ale mají tu smůlu, že rock'n'roll je primitivní záležitost a outsider má stejnou (neřkuli větší) šanci jako doktor či inženýr. Je ovšem pravda, že Nedohodli jsou nejvíce chválenou (a přechvalovanou) skupinou brněnské éry. Taky nejdéle vydrželi,a jejich nahrávky jsou v solidní míře rozšířeny v tuzemsku i zahraničí. Výhradním textařem byl Dejvy (básník Karel David), přesto si myslím, že hlavní přednost nedohodliovského repertoáru spočívala v beefheartovských aranžmá, pěkných barvách, výrazném zpěvu. Spornější je to už s texty. Na bíledni je otázka, do jaké míry jde o spontánnost a do jaké (přes všechny ty hovna) o intelektuální kalkul. Celý to totiž smrdí akademickou kavárnou. Jak Nedohodli sami přiznali – připomínají spíš pionýrské vedoucí, než rockové hudebníky. Jo – to je bystrej postřeh. Nicméně vzhled hudebníka je naprosto nepodstatný. Spíše trochu zarazí to, že pionýrská neohroženost muzikanty z Ještě jsme se nedohodli všude provází a mně přijde dost hraná. Nevím. Třeba ne. Ještě jsme se nedohodli hrálo v této sestavě: Petr Liška (zpěv), Jiří Macur (kytara, bezpražcová kytara, zpěv), Stanislav Filip (kytara, bezpražcová kytara, zpěv), Petr Hromádka (bicí nástroje, piano, xylofon, trubka). Přechodnými členy byli i Pavel Fajt (od r. 84 perkuse) a Petr Randula (bicí).

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28