Květiny – Homér

KVĚTINY

Někomu líběj se květiny,
má máma sázet jde růže.
Někdo je sám, někdo jediný.
A kdopak za to vše může?

Někdo zas vymetá hospody,
každýmu něco je dlužen.
V samotě mnoho je svobody...
A kdopak z nás za to může?

Sedíš sám u stolu v putyce
popíjíš zvětralý pivo.
Nejni v tom bol ani tradice.
Jen všude podivně tklivo.

Sedíš sám a nejsi jediný
kdo strach má vyletět z kůže.
Nevíš, jak vypadaj květiny
a nevíš, kdo za to může.

Někomu líběj se květiny,
má máma sázet jde růže.
Jen prosím nekřič Jsem nevinný!
V blázinci plno je lůžek.

Nemůže každej bejt květina.
Zvláště, když kytkou bejt nechce.
Ten stejně ostatní nevnímá,
takže to pochopí lehce.

22.3. 1994

ROK NA VSI

Venkovské paňmámy v šátku
slepice do houfu zahání.
Pod starou jabloní postojí v chládku.
Bože, to nebylo, takovéjch zmatků.
Zvoní či nezvoní klekání?

Venkovští chlopi dobíjej koně
upracovanýma rukama.
Vzduch tenkrát na podzim nasládle voněl …
Všecko, co děláme, děláme pro ně.
To zaplaší strach z neznáma.

Venkovští chasníci, ví, že nic neví.
U muziky to zapíjí.
Po vosmý kořalce každej je prevít.
Když zrno mlátí se, zůstanou plevy.
Přílišná moudrost zabíjí.

Venkovkovská děvčata v koutě se krčí,
každá se strachem z početí.
Venkovské klepny dnes zarytě mlčí.
Starosta na WC prst do úst strčí.
Posvícení se nesvětí.

17.4. 94

BLUES

Ta ženská nemá žádný vnady.
Máš chlape vůbec ňákej vkus?
Ale když už jsi jednou tady
tak napiš jedno smutný blues …

Ty nedeláš mi žádnou slávu.
Kouknout se na tě – to je hnus.
Jestlis nepropil v chlastu hlavu
napiš mi hodné smutný blues …

Ruce se třesou, rozum v háji,
snad by to stálo za pokus.
Viš snad, že za blba tě mají
tak napiš hodně smutný blues …

Prej táhneš to i s teploušema,
koukni, ten hošan, to je kus!
Bavit se s tebou cenu nemá
tak napiš aspoň ňáký blues …

Ty hovado, dyk's ztratils duši.
Mít duši je aspoň ňáký plus.
Dřevený pyžamo ti sluší
tak napiš svý poslední blues …

20.11. 94
špitál

PLAGIÁT

Na hřbitově zas září svíce,
je listopad a já mám začít psát.
Růženec přebíraj řeholnice.
Maj život svůj, já jsem jen plagiát.

Na hřbitově je plno listí.
Už stmívá se a já bych se měl bát.
Snad u mě ňákou deviaci zjistí;
zřejmě co dělám, je jen plagiát.

Na hřbitově zas vyjí vdovy.
I když jsem se ptal už kolikrát
sotva mi některá z nich poví
zda jsem sám sebou či jen plagiát.

Na hřbitově už hnijou věnce.
A lidi říkají si snad
je to jen neškodná dekadence
a nebo ubohej plagiát.

Na hřbitově už se nepohřbívá.
I hrobník už šel mezi svoje spát.
U brány ňákej psychopat si zpívá.
Nic víc, nic míň, dyk je to plagiát!

24.11. 94
špitál

O ČLOVĚKU VI.

motto: Jen zvíře je šťastné,
neboť nezná strach ze smrti …
Schopenhauer

Člověk, jenž nepoznal štěstí
odpornej je jako příjice.
Jak těžko vedle sebe snésti
ty tupý dubový palice.

Člověk, jenž nepoznal štěstí,
no podívej, nejni to hnus?
Zasloužil by ránu pěstí,
když střádá penízky na funus.

Nemůžu nikdy šťastným býti,
smrt na mě číhá ze všech stran.
Tak musím dryáky píti
a to jsem všeho tvorstva pán …

Nemůžu nikdy šťastným býti,
vidím jen svých předků skelety.
Smrt prej má být koncem žití,
tak jaký veselý náměty?

To mojo kočičky malý
štěstím jsou celý bez sebe.
Všechno zlý okolo spálí
a pak možná přijdou do nebe.

To moje kočičky malý
v zahradě nadšeně mrouskají.
Blbej pán tvorstva je chválí
že strachu ze smrti neznají …

25.11.94
špitál

O ČLOVĚKU VIII

Končí rok devadesátčtyři
a já se vidím u zdi stát.
Čtyři gardisté na mě míří.
Tak teď už přestanu snad psát …

Pásku přes oči, tak to bývá,
nemám nic za zlé gardistům.
Dali mi ráno napít piva
a navrch jestě velkej rum.

Končí rok osmdesátčtyři.
Z Orwella zůstal jenom troud …
Musím se se vším prosto smířit,
když do koulí mi pouštěj proud …

Měl jsem si vzpomnět na torturu,
bejt loajální, přestat psát.
Na rukou pěknou manikúru,
měl jsem se strachy podělat!

Teď v roce devadesátčtyři
stojím před čtyřmi hlavněmi.
A mnou si ruce oficíři,
že jeden trouba oněmí …

A mně se lehce hlava motá,
bodejť by ne, jsem řádně fet.
Tak odchází se ze života,
když život nejni žádnéj med!

1.12. 94
špitál