Kozachstán – Kateřina Benešová

Bylo to na svatého Libora … krásné, slunné až zlehka pikantní muchotavé popolední. Povaluji své kostnaté širokoboky po trsech sežehnuté trávy a líně si vyšťuchuju ze zubů ostnem z dikobraza zbytky cukety. Pomalinku pozoruji své dvě skotačící primalexní kůzlátka. Ach, ta rozvernost mládí, ta šťavnatost. Nehne mi to ani brvou. V tuhletu chvíli, v tento meditační moment, mi nic neschází. Jsem, čistě jsem. Tady a teď. Nirvána. Kurte, jaké blaho! Ho ho! Ho …? Ho …? Spirála se pomalu dotáčí. Mana dostává příchuť pachuti. Prachuť prachu a suti. Kéž by! Hovna. Hovna to jsou. Cítím hovna, nic víc, nic míň. Bohatě to ale stačí. Již ten hustý opar naplnil mou tělesnou schránu ode zdi ke zdi, od buňce k muňce, od brány po bránici. Dálnici v márnici. „BLOOOM” ozývá se zbůhdarma. „BLOOM” zní znovu odkudsi, neurčitelně směrudatně. Jisté ale je, že při těchto nelibých zvucích lze právě nasát již zde zmíněného hovnovzduchu a přímo jej švihnout do bránice. Málem se mi však při každém nádechu tohoto blooomu vykloubí sanice. (A to nejsem žádná řádná, mimořádná samice.) Pátrám šňupám kde co jak. Byla jsem přičichána až ke kruhovému plácku s kozami, které již nervózně pobíhaly a vyhazovaly kopýtka hřebelcně vysoko do vzduchu plného puchu až rozmázlo kopýtko krásnou ropuchu. Koza se směje od ucha k uchu. Koza? A kde je druhá? Šmátrám okolo sebe a v dosahu několika mil očima. Nic. Puchu plno, vzduchoprázdno, kozoprázdno, dno. Rozezvoní se mi divoce mé silikonové srdce z bronzu. Náhle jsem přitažena za vlasy, za henný dlouhý cop, k rohu výběhu, kam mé zraky bystře padnou na bezroží, propadlinu, bublavě hnědou díru. Roh je pryč. Koza je pryč. Koza je v rohu. Jistojistě bude tam, propadená … hhhhhhhhh … do podzemí. Tak to je underground! Vtipně jsem si nahlas pomyslela. Šlehla jsem se přes plotek (jelikož naše ploty postrádají smyslu bránění a vrátkoní) a krok sun krok pospíchám k místu činu, sálajícímu čpícím teplem. Och boha! Zahlédla jsem … ne boha! Kozu, moji kozenku, moji rohatou Ďupku. Točila se ve vřídle blooomblaniny. Ještě není tak pozdě, pomyslela si. Pokleknu ku kraji díry od rohu. Roztočím ruce v rytmu vlnobitné hladiny. Čap! A mám ji! Čapla jsem Ďupku, svou drahou, za rohy a snažím se točit v protisměru hodinových ručiček. Ani magické formule, jež slintám, polykajíc plynné andělíčky smradu, mi nepomohou, je to slinnější než já. Začíná se propadat čím dál níž a níž do hlubin podzemí do proudu Nyxu. Ano, bystře mi blesklo, že tohle je právě ten Nyx, řeka, po které Hádes vozí nepřeživší do své říše. Zaprodán. Nyx zneuctěn. Od té doby, co má soused Tázavý smlouvu s podsvětím, že může vypouštět žumpu do podzemí za úpis duší, své a jeho ženy Věry - i její exkrementy je třeba sprovodit z povrchu zemského, tam se tento příběh začal. Nebo alespoň jeho pointa. Každopádně je to klíčové. Pan soused zneuctil odchod zemřelých po této řece, nyní je s hrozivým klokotem, mlaskáním a žbluňkem vcucne smrdutá hustá hnědá klikatice na níž se tvoří veliké neprůhledné bubliny, které se silným prásknutím puknou a vypustí další, ještě koncentrovanější puch !PRÁSK! mlaskotavě plesknou kapičky sajrajtu do dalekého okolí od středobodu bubliny jež mezi plochami uzavírajícími daný objem má kulová plocha silně humusovitou až blujmohnitou vlastnost pohltit vše živé v dosahu tisíc kulometrů. Ale zpět zpět, moje kozička, točí se a točí, strachy mečí a močí, je níž a níž … slzí mi oči, štiplají i smutkem. Ne, tohle ne, vymrštím se a chňapnu Ďupku za přední nohy a držíííím a pevně svírám, rozhodnuta, že nepustím ani za nic. Už jsem pustila vše, jen Ďupky nožky křečovitě svírám svýma kostnatýma rukama. Taková síla toho hovnivého ohnivého bláta, držím, skřípu zubama, z čehož mám husí kůži a táhnu a táhnu, tááááááááhnu … a najednou veliká pecka. ŘACH!!!ŘACH!!! ozvalo se ostře do zaobleně dunivého bublinování. Zůstaly mi v rukách, pouze dvě nožičky, dvě kopýtka. Koza zmizela v hovnoprázdnu. Dřímám v rukou dvě bíle hnátičky a přemýšlím (což jde převelice ztěžka, jelikož mi mysl mihotá rozrušením a nepochopením co to vlastně?) …a přemýšlím, co s nimi. Něco důstojného. Abych nezapomněla, abychom pamatovali.

A bylo tak … Jednoho krásného dne, jarního. Soused Tázavý jest zaoblen do oblouku, že mu jest jen jeho oblé zadnice viděti je. Ach, já obřadně uchopila pařátek své Ďupinky a bez jakéhokoli lubrikování zhurta raz dva hned … a měl hnátu přímo v prdelní ďouře narvánu, takovou nirvánu jistě dlouho nezaživ křičí o překot, kokot. I přinutil řev jeho choť dolézti se omrknout, copak se děje tak libostrkavého až ji vzbudilo to z poobědního bědování. Zohnuta v hřbetě, studujíc kvílení jeho, HA! I v její prdel narvána, vražena jest dýka poníka, oštěp vítězný kozenčin. Věčný čin. Konec jest znečišťování, Nyx čist.

OZY, SPADLA JSEM DO KOZY …

Včera v poledne, v dobu zastření hranic mezi světy, se konalo mé nejvyšší zasvěcení kozí kněžky. Pomáhala jsem rodit a dulila naší třetí, (poslední) drobné kozeně dvě kozí děvčátka. Moc se jí nechtělo tlačit. Její přístup k porodu byl poněkud laxní. Nejprve vyjela bublinka a v ní už se za maličký mžikook rýsoval růžový čumáček a dvě kopítka v pryžových bio-návlecích. Aaha, malý kosmonaut, pomyslela jsem si a zkoumavě, zlehka jsem se k ní přibližovala, zamířila do víru silné životodárné energie, která právě proudila z vesmíru nesmírně zběsile rychle se točíc, omamně strhuje mou osobu. Kozka byla celkem dost klidná a v pohodě, na to, že nový živůtek lezl na světlo polední převelice pomalinku. Kosmobublina se zvětšovala a ona tlačila v intervalech porodního mysteria. Bezbranně příhlížím, v třesoucích se rukou držíc čistý růžkový ručník, příruční kozník. Měkounké růžovo nechce pustit dále vyklenutí kulatolebčičky, pouze čumáček stále trčí a stahy stahují, musím zasáhnout. Lechtám růžovou clonu, lehce rozevírám oponu, „fliup!” a hlavička je venku, kosmohelmička žužublina mlaskavě táhle praskla, tečé voděnkáááá, voda živá leskne se na slunci a zalévá vyprahlou zem. Třpytivý zlatožlutý hádek. Další takt, přidržuji a „žblemt”, kůzlátko je venkůůůů! Rychle ho beru do ručníku, odblaňuji a hlavně dávám koze k pozdravu a prvnímu ňufipolibku, nooo, čisti si ho, lehce vítr pofukuje, živly jsou všechny svědky, kmotřičkami (vidíš Ami?). Pomáhám sušit, hážu gelovinu kolem sebe, makám ve víru, jsem v něm chycena, nelze jinako. Méééé éééé ééééééééééééééh, jé, leze další bublina, Vesno, ještě jedno! Tlač, tlač … Koza starajíc se, na můj vkus až příliš ležérně, o své maličké, intervaly porodního mysteria lehce fakujíc, vytlačila mrňouska takřka do poloviny a končí s prací. Jak, hotovo? To nemyslíš vážně! Vír mnou točí rychleji a rychleji, zřejmně již jen mnou, koza z něj nějak na blanách děložního ložniční vyklouzla. Ehhhh, snažím se ji vtáhnout zpět … Nic naplat, sama si zaplať, jdu tam, má první cesta do dělohy shrbené polohy, nehledíc na nohy, pro druhou polovinu kůzlátka si zajdu sama. Rukou jímám polokůzle a šmátrajíc po vlhkobílovině lesklého tělíčka, vede mě cestou až přímo k sopce, oj, jsem vevnitř, takové horko, žhavo, lůno, jsem tam, nahmatám druhou polovinu z nitrosvěta a zadeček s nožkami popadnouc, vytahuji je s cinkáním oslavných zvonečků v ušních lalůčcích na světlo sluneční, je tu! Ale já? Jáááááááááááá, uuuuvvvvvffffffffcůc! Spadla jsem do kozy! Nikde žádná světa madla, já do ní spadla! Rukou jsem nezavřela průchod světů, nevyřkla kouzelnou větu a je to tu. Cítím kolem sebe příjemné vlhorko, vyživující mazlivé měkomazlavoučko. Vše rudotmavé. Protírám si oči, abych odclila tu clonu, sedíc v tureckém sedu v koze. Zatřpytí se mi pod víčky, jiskřičky jak z plamene svíčky a zink! vidím, vidím vše, jsem v jeskyni času, kořeny oživlé namísto vlasů. Matko přírodo, matko, jsem právě MATKOU, matkou všech matek, od soboty po pátek, od začátku dní v nyní. V jedné dlani držím šťavnaté jablko, v druhé vlnivý hadokyj. Vlij! Slyším rady, vidím hady. Teď do mne sílu prastarou vlij! Podivení. Na vrcholku hlavy třepotavý pocit, sedí mi tam fialkový motýl a mává křídly, zvětšuje se a cit začíná být spíše plandavý, jak křídla nabývají. Pojednou cítím obrovský tupý tlak … Kořeny na temeni se rozestoupily. Motýl dokonal svou práci a zmizel. Tlak tlačí, roste a cítím růst díru, ten tlak! Třpytivo mi mimosmyslově odpovědělo, no jasně … Aáááááááchhhh, ksakrůůůů, otevřela jsem korunní čakru. Na několik akrů. Na kruh. A opět ten vír. Velikánský kornout energie z vesmírna, z všehovšud, právě se mi vtáčí, (nechť ráčí), přímo do hlavy. Čerpám, vnímám, jsem kozsvícena! Ta lehkost moudra, všehověd. Stalo se, jsem jiná, zasvěcená kozí kněžka, jest tak. Amen. Víry se zavřely, kol mne duhová bublina, měňavkovitého rosůlku, tak vyživující. A už mne něco žene, vítr, tlačí mne do zad, ehhhhhh … A přede mnou se otevírá malé světýlko. Dorůžova laděné, cpe se mi tam obličej i s pažemi, na nichž mám nazuté krásné gumkoměké návlečky, kosmonautská bublina je mi ochranou, začínám vcházet, vycházet branou bezbrannou. Je půlnoc. Brány mezi světy dokořán, průchody průsvitné. Slyším ukrutný mekot, stah, zas mekot, stah … V intervalech mne síla žen, ženšen, tlačí ven. Úfaaaaa, jsem do půli těla, ééééééh, mééééééééééh … Kdo mi to pomáhá z druhé strany? Vidím krásné bílé paže, ach baže! Na konci zdobené kopýtky. Holky moje! Žbluch! Čvachtivě jsem dopadla na voňavé seno, duhová bublinko, děkuji a naschle, rozlilo se čabravo vůkol. Jsem venku, ta vůně světová. Příjemno lízajících kozích jazýčků, odblanění, klanění, Aloha děloha! Po několika desítkách minut jsem schopna postavit se na rozklepané nohy a rozhlédnout se po široširém světě našeho dvorku. Nááádech. Něco mne nutí padnout s úctou na kolena a přisát se koze k voňavému měkce teplému vemínku, a cuckám, saju nektar sama, sladká mana. Teď již mám sil na vše, provždy, dikují, kozky moje! Jsem kozí kněžka. Vracím se do normálu, jdu do domu, ale co to … co mě to příjemně tíží na hrudi? Pohupujíc se v rytmu. Tum, dum, tum, dům. No tý vole! Mám kozy! Přerod nastal v duševní rovině a jako bonus, dárek! Krásných prsou párek! Nejsou na něm chlupy, mám vemeno, jupí!

Kozí kněžka se vším všudy.

Jó, spadla jsem do kozy, Ozy. Jako blesk když udeří. To mi jistě všichni uvěří …

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31