Koláž z věcí minulých – Homér

ČTRNÁCT DNÍ POTOM

bylo to asi čtrnáct dní potom
co ho pustili z blázince
díval se na zeď s nápisy
co kdysi psala jeho ruka
v noci před vzkříšením
pod stromem kde ho naposledy oběsili
dveře se otevřely a kdosi vešel
odkud zeptal se a stěny se rozsypaly
jsem tvoje matka a tvůj osud

podíval se před sebe a uviděl tmu
a světlo co se neustále vzdalovalo
nemáš pocit že to už někdy bylo?
stál tenkrát v obrovské skleněné kouli
jsem tvoje matka a tohle je všechno tvé
ukázala rukou na nekonečne vzduchoprázdno
rozběhl se hlavou proti zdi
ale sklo se roztříštilo

bylo to asi čtrnáct dní potom
co ho pustili z blázince
rozběhl se hlavou proti zdi
s nápisy co psala jeho ruka
jsem tvoje matka a radím ti zůstaň
nemůžeš mne opustit
ledaže bys opustil sám sebe
a tvoje vědomí musí zůstat
v kleci která je pro ně připravena

jsem tvoje matka a tvoje slabost
a za zdí nenajdeš smrt ani spočinutí
je jenom tady to si uvědom
nemůžeš se dostat jinam ať chceš sebevíc
nemůžeš se zabít aniž byses mně znovu nenarodil
ať budeš kdekoliv všude budu s tebou
tvůj strach a tvoje samota
jsem tvoje matka a tvůj osud

bylo to asi čtrnáct dní potom
co mě pustili z blázince
díval jsem se na zeď s nápisy
co psala moje ruka
a zvolna připisoval další verše
o jednom nekonečným úletu
o smrti která nepřichází
o světě skleněný kouli vakuový
o sobě kterej sebou nikdy nebudu?
o …

UŽ ZASE

už zase upalujou čarodějnice
s bůhvíkým spolčené
snad s Bohem či s ďáblem
a bůhví proti komu
vždyť stejně to je jedno
už zase upalujou čarodějnice
akt víry v něco
čemu už dávno sami nevěří
ale hranice už hoří
a z dálky pěkně vidět je

už zase upalujou čarodějnice
a z popela svý bysty staví
je noc už temná
i hvězdy všechny svítit přestaly
jen plameny nám svítí na cestu
z hranice na hranici cesta naše vede
putujem z extrému do vlastní vyčpělosti
ruce jsou uťatý co lásku nabízely
hranice dohořívaj v temnotu tma se mění
a světlo poznání v dýmu ztratilo se

V LÁHVI JE NA DNĚ

v láhvi je na dně
byť byla vydatně dolévána francovkou
v láhvi je na dně
a prázdný tuby jsou rozsypaný po zemi

a tak jenom uvažujeme
komu co připsat
honíme se podle svý nálady
okolo všeho
se strachem vstoupit dovnitř
do nitra zrození
zabíjejíc malý mouchy
si nestačíme povšimnout
jak se sami rozkládáme
uprostřed vlastních idejí
a snů snažíc se svalit vinu
na něco co je ve skutečnosti v nás
plynem klidně stokou života
jak nafouknutej potkan

v láhvi je na dně
a nejenom v ní

BLEDĚRŮŽOVÁ

nesmíš myslet na to
že jsme všichni bleděrůžoví
a naprosto stejný
ve schopnosti zničit samisebe
při jakýkoliv známce
vnitřního neklidu

nesmíš se uzavřít
do svejch bleděrůžovejch snů
protože se jednoho rána probudíš
a už nebudeš

stačí maličký zasnění
který tě odvede od skutečnosti
a šelmy
čekající na svou příležitost
s tebe vysajou život

nejsme všichni bleděrůžoví
a neumíme všichni skrýt svou nenávist
kterou nám dali do vínku
a musíš se rozhodnout rychle
protože na odvrácený straně
je tma

× × ×

a proto nikdo nesmí zůstat uzamčenej
bez možnosti projevit to málo
co v něm ještě zůstalo
a tato možnost se stává nutností
pokud se v zatemnělým mozku na čas rozsvítí
do té doby než nás obestře
věčná noc bez konce
a nebo ten konec existuje
ale jedno je jisté
že odtam nebude návratu
a všecko skončí v propadlišti času
a proto nesmíme zůstat uzamčeni
musíme se vystavit zlobě a nenávisti těch
kdož je vytvářejí v nás
kdož nás modelují podle vlastních
hrůzných originálů
vytvářejí věrné kopie
které je nenávistí nenávistí
jež jim vnutili
jednou pohltí

a je na čase repríza
nebo ne
je nás málo
ale tím spíše si musíme vše uvědomit

SEVŘELA MI RUKU

vypad jsem z hospody
  v půl jedenáctý
ve vzduchu něco viselo
možná jaro možná kamarád

na kopci upalovali čarodějnice

tam mi poprvé sevřela ruku
  samota s lahví rumu
v prokřehlé ruce
  napili jsme se oba
jen ty čarodějnice by nemusely tak ječet

Kristus se na nás soucitně podíval
  já vím závidět se nemá
ale má to jeden štěstí
už to má za sebou

to mi pojdruhé sevřela ruku
  rum jsme dopili

ve vzduchu viselo jaro
a spousta dalších
  a já se ptal
kdy už konečně přijde ta pravá
  v tom mi potřetí sevřela ruku
šli jsme spolu májovým podvečerem

a já jí vzal z vděčnosti kosu

STOJÍME PROTI SOBĚ

stojíme proti sobě
chci se ti podívat do očí
  ale naučil ses uhýbat
a vosk si leješ do uší
  když před tím dáš na okno
starou deku
  a můrám otrháš křídla
a koukáš jak bezmocně lezou
po bílém neposkvrněném ubrusu

stojíme proti sobě
když žádáš mě abych tě
  uhodil do tváře
a pak bázlivě přimhuřuješ oči
  na vysvětlenou dodáváš
že jen ze zvyku …

ráno chodíš nakukovat do malého krámku
  u železničního mostu

nechce se ti žít
a rozhlížíš se na křižovatce
  samota stojí proti tobě
chce se ti podívat do očí
  ale naučila tě uhýbat

HOSPODA SVĚT

infantilní pánové v nejlepších letech
držíce za ruku frigidni milenky
u stolů politých včerejší zhořklou pravdou
jak ji tam lijí ze svých půllitrů a žaludků
a nedostupností pohlaví svých frigidních milenek
a odstavených manželek jež masturbují nad zažloutlým
svatebním závojem a zakrváceným panenským prostěradlem
z vysněné noci
a řeči řeči a věci v materiálním mystériu
hospodskej šidí pivo a filtrační papíry
a to je v tomhle přefiltrovaným systému velkej hřích
a nevezmeš jméno Boží nadarmo ani zadarmo
včerejší řeči vymetli při zavírací zpod stolů
černý slepice se přehrabujou na smetišti
málem se zadusili z oblaku jedu a nenávisti
svět je hospoda a stejně tam jednou musíme
a třeba dřív nebo později ničemu se nedá vyhnout
taky budeš sedět nad pornografickéjma fotkama
a zvětralým pivem a stouplým přirozením
a vzrušením ti pot poteče po pleši
vybleješ se do aktovky na spisy
a manželčinu pečlivě zabalenou svačinu
tvá intelektuálně založená přítelkyně
si vezme tebe a zahodí ideály a tebe taky
za černobílýho Boha v barevné televizi
taky jsme byli sečtělý pseudointelektuálové
ale musíme sem taky všichni a je to jasný
mezi deviováný indiferenty nad porno fotkama
mezi půllitry se šizeným zvětralým pivem
mezi zapomenutý slova a věty
mezi zapomenutej život
mezi zapomenutý já