Jiřiny – Homér

JIŘINY

Okolo blázince rozkvétaj jiřiny.
Snad mi to myšlení opravdu vázne.
Tak dej mi pár šoků, jesli jsi bez viny
a potom už klidně nazvi mě bláznem.

Za dvaadvacítkou nejsou zahrady
a ty co můžou, tam přej kopou hroby.
Primář má po ránu podivný nápady:
Dostaneš kazajku, neboť jsi zlobil.

Dejte mi sestřičko, kytičku chryzantém.
Podzimní květiny vonějí lágrem.
Celejch těch dvacet let jsem vaším amantem,
tak už těch pár tejdnů tu spolu zvládnem.

Na lobotomii vezmou mi mozku kus.
Nikdo nám na hroby nenosí věnce.
Teď jenom čekáme, až přijde exitnus,
to nejni básnička – toť dekadence.

13.5. 95
my room

KOMUNITA
/výpověď pacienta/

Prej zašlo sluníčko.
Já ho chtěl dneska spatřit.
Vzali mi klubíčko.
Vraťte je, dyk mi patří!

S čím si mám teďko hrát?
Sluníčko krejou mraky.
Vím, jsem tu napořád
a klubíčko mý taky.

Ať mi je vrátějí!
Z vokna přes mříže civím …
Vím, nemám naději –
– stejně se, ale divím,

proč brát mi klubíčko?
Chodilo se mnou všady.
Poslouchám, sestřičko,
to jsou ty protiklady?

Už mluvim zmateně.
Vím, že to všichni chcete.
Najděte klubíčko!
Mě asi nenajdete …

23.4. 95
my room

ODLUKA

prolog:
Papíry založit.
Nedává záruku.
Prej se mu nechce žít …
Šup s ním na odluku!

Kamery číhají,
však nemám na ně vztek.
Dyk stejně neznají
pramen mejch myšlenek.

Skutečnost jiná je
a já jsem nad věcí.
Oděvu nemaje
nemůže utéci.

Nemaje provazu
nemůže odejít.
Ku svému obrazu
chtěl jsi mě, Bože mít?

Máme my blázni pech.
Bijou nás holemi.
Voni jsou v řemenech!
Jsou porád na zemi!

Dyk můžou klidně spát,
snad tu maj aspoň rýč.
Tělo lze zakopat.
Duše je dávno pryč …

23.4. 95
my room