Jiří Jelen Jelínek

•••

Ruce Jany Soukupové
se nejprve dotkly mé tváře,
pak vlasů,
pak svatozáře.
Pak ztratila svou hlavu na pár měsíců.

Milovali jsme se.
Myslím, že ano.
A nebyl jsem ani tím pravým
Ani tím, koho chtěla
A ani tím, kdo chtěl ji.
Byly v tom jen ty ruce
A taky tak trochu ústa,
Asi i oči
Prsa, vagína, možná i můj penis.
Kdo ví, co všechno v tom mělo své prsty.

Ruce to byly ale určitě.
Byl jsem mladý, čistý, nezkažený.
Přiblblý úsměv po otci,
špetka temperamentu po matce.

Nebyla první, s kterou jsem kdy spal
Určitě však první s rukama

•••

Cosi
mne ponouká ukončit svůj život dobrovolně.
Odejít neslyšně tak,
aby si toho nikdo nevšimnul.
Třeba Svratkou,
přes Dyji do Moravy.
Nebo za prvním jezem
U kořenu stromu
Rozložen v plankton.

•••

Žiju
Protože málo piju.
Kdybych víc pil
nebyl bych. Nebyl.
Intoxikován
sublimoval bych
do sfér oblak bezesných.

•••

Rozjímám
teď při čaji
jenž netají svůj dech
Já zajat
v čtyřech zdech
jsem Tvého těla lačen
Leč nepolapen
Dočista zmámen
vůní čaje či Tvojí
Nic neobstojí!
Ve srovnání
s touhou mojí.

Stín

Stín má skvělý život.
Žádná tvář, žádné skvrny na těle.
Žádné libido.
Vlastně, libido asi má – viděl jsem jeho erekci.
Schová–li se slunce, schová se i stín.

Někdy se objeví, ani ne ve vteřině
– to závisí na rychlosti projíždějícího auta pod oknem.
Pak zase zmizí.

Někdy to tak dělá celou noc.
Myslím, že nezná únavu.
Říkám mu Netvor.

Netvor žije se mnou dobře patnáct let.
Je mu tedy něco kolem patnácti
– pro osamělé chlápky jako jsem já,
je to docela příjemný věk.

Stín – Netvor se nedá obléct, což
je vlastně dobře, že?
Miluju nahotu.
Nedá se obléct, ale lze ho všelijak
zdobit a upravovat.

Když ho chci mít velikýho, nastavím
lampu na psacím stole tak, abych
ho měl velikýho.
Obráceně to jde taky, ale
já nechci mít malý stín.

Laškuju s ním. Nechá se.
Vždyť je mu taky patnáct a má to rád.
Strkám mu do zadku různé předměty.
Největším byla židle.
Opěradlo mu sice vyšlo ven z hrudi,
ale stínu to nevadí.
Je to Netvor.

Někdy ale laškuje on se mnou.
Třeba, když se ho chci dotknout
nebo si ho pohladit, přitulit se.
Hned se všelijak pitvoří, křiví
a hrbatí, když se víc přiblížím,
tak se ztratí.
Chce si jen hrát. Tak. Nezávazně.
Trápí mne s tím.

Stín – Netvor je osobitá bytost.
Mohu sice docela snadno předvídat,
co udělá, ale ke všemu, co bych chtěl,
se přinutit nedá. Někdy žárlím.
Dráždím ho tím, že mu mávám nožem před tváří
– vlastně, jen tam, kde by měl mít tvář
a nakonec ho probodnu.
Někdy ho bodnu i třeba pětadvacetkrát.
Stín je taky tak trochu Nezmar.

Většinou jsme ale oba v pohodě
a hrajeme si na pár.
Nasazuji mu klobouk, jindy paruku,
vycpávám mu ňadra, masturbuji ho.
Vážně. Někdy se oba dost vyřádíme.

Za celých patnáct let nepromluvil ani slovo.

Nepohladil mne, nepolíbil, ani se mne nedotkl.

Je to Netvor.

Hodně často spolu jen tak sedíme,
popíjíme víno – nebo tedy – já víno,
co pije on, to nevím – a kouříme
a posloucháme hudbu.
Je to vlastně velmi laciný společník.
Stín – Netvor nic nejí. (?)

Nejí, tak taky nevyměšuje.
Tedy, jednou vyměšoval, ale nic po něm nezůstalo.
Po mně vždycky něco zůstane.

Vždycky mívám pocit, že se mnou
uléhá do postele, ale vždycky jsem taky zklamaný.
Musím přiznat, že nevím, kde stín spí.
Nevím ani, zda–li vůbec spí.
Nevydává ani žádné zvuky. Nedýchá,
nekašle – prostě Netvor.

Často spolu tancujeme. Řekl bych,
že není špatný tanečník. Někdy jen tak hopsá
nahoru a dolů. Někdy se – asi únavou –
svalí na zem
a zmizí.

Nejradši ho mám, když přijdu domů opilý.
Je velký, legračně se potácí, tváří se
jakoby se vysvlékal – no prostě –
hraje si.
Když se pak k němu přibližuji, hned
se naparuje a je až kdesi na stropě,
a čím jsem blíž, tím je menší a menší,
až skončí někde pode mnou.

Tehdy mívám pocit, že jsme spolu spojeni.

Jednou jsem ho pozvracel.

Mlčel, jako vždycky.