Jan Lamram – Pracák

Studium bohemistiky na FF MU v Brně jsem dokončil 30. ledna 2008. Když jsem s oroseným čelem a zapařenou prdelí lezl pokořený a zahanbený z pracovny zkoušejících, chtěl jsem se jich tak mimochodem ještě zeptat, zdali mohu alespoň v absolutorium doufat, protože jsem si myslel, že horší otázka než vývoj infinitivu mě snad nemohla potkat. Dívčina po mně jdoucí mě však vyvedla z omylu, když skrze vzlyky a slzy procedila jen: „Vývoj podmínkových vět." Ona bohužel nedala, já bohudík dal. Potřásl jsem si se zkoušejícími pravicí, poookřál do alespoň o něco menší strnulosti a s traumatem křivícím mi koutky úst si skrze něj oddechl. Třást jsem se přestal asi za týden a o něco později naštěstí ztratil i ty močopudné noční můry, které mě stále občas od té doby trápí. Petr Karlík a továrna na čokoládu. Kdo tam byl, ví.

Zas bych nerad přeháněl a líčil se jako nějaký spisovný piča, ale musím říct, že mě to i trochu překvapilo, hlavně tou notnou dávkou zbytečnosti v závěru toho všeho vcelku pěkného. Ale asi to tak někdy je, ba třeba i musí být, takový ty překážky a tak. „Póčkej, póóčkej," říkávala maminka v narážce na permanentní nutnost pracovně-společenského hrbení hřbetu. Tady jsem se však ani nehrbil, tady jsem byl vypráskán kladivem. „Jestli to mělo znamenat nějaký přerod, nějaký třeba jako mystický obřad, nebo tak něco, tak to za to stálo," říkal jsem si. Jenže skutečná iniciace měla teprve přijít.

Dá rozum, že jsem po absolutoriu slavil, že jsem nějakou dobu chlastal víc než obvykle, že jsem zevloval po putykách, chodil na koncerty, honil ptáka a tak. Stalo se pak, že jsem přijel domů, abych zašel na pracák a do pojišťovny, o den později, než by bylo pro mě vhodné stran placení povinného pojistného, které jsem takto musel za předcházející měsíc uhradit sám. Jinak by to býval za mě zaplatil stát (?), už jen to slovo smrdí nedůvěrou – stát. Peněz to nebylo zas tolik, takže to tak nesralo, i když jsem kvůli tomu jel dřív z Brna domů. Ještě před mým příjezdem máma vyzvěděla, že na ÚP Rakovník budu muset jít alespoň dvakrát v rozpětí týdne, aby mě převedli na ÚP Brno, takže jsem si jel do Rakasu udělat post-studijní šňůru hospodskou, tak jako do té chvíle v Brně, městě mém … milovaném …

1. února jsem zašel na ÚP s maturitním, řitním a jiným potvrzením o ukončení studia, i s řidičským a nevímským a jakým dalším diplomem, jen ne s tím vysokoškolským, protože „ten do promoce nedostanete, pane," jak mi řekli na studijním oddělení. Jenže paní za upatlaným stolkem ÚP Rakovník to nechtěla nějak chápat, proč a jak, a státnice v zimě? Divná škola. Že snad ta potvrzení o přijetí a o studiu a o absolvování zatím snad budou stačit a že si to pak vyřídím vlastně v Brně, když už teda mocí mermo chci převíst jinam, ale že musím přijít ještě za týden podepsat nějaký papír, jinak že to nejde, a kdyby náhodou byl už i ten diplom, tak ať ho nezapomenu vzít s sebou. Oou, říkal jsem si opouštěje budovu, tady se za ta léta, kdy jsem tu byl naposled po maturitě, nic nezměnilo. To jsem pracoval tři měsíce v Rakoně u pásu, kde se vyráběly a stále vyrábí aviváže, tam bylo taky literárního materiálu na knihu. Té nudy ulepené. Jak když vás zalejou do oleje, anebo snáže – do aviváže. Odolej lenoru Lamrame, tomu, jak to pěkně zní. Reklamě hnusem monstrózní. A já tam spolu s dalšími zdroji nadělal snad na sta miliard těch smradlavejch krabiček – purepacků – každou směnu. Na Zemi se dějí zvláštní věci. Připadal jsem si jak jedna z těch krabiček. Jak mě ty stroje rozbalí, už hezky barevnýho a v řadě připravenýho, pošlou pooo o o pásu, další v řadě nul, naplní vůní pečlivě smíchaných chemikálií, sebejistě uzavřou a sbalí do kartonu, odvezou do skladu a všechno v pravém čase vyexpedujou a za peníze smění. Na vědomí toho, že jsem (i pro ně snad alespoň lidský) zdroj, se špatně zvyká.

Z týdne stráveného doma stojí kromě druhé návštěvy pracáku za zmínku snad jen ona příhoda s připosráním, kterou bych tu ovšem raději nerozváděl.

Při druhé návštěvě pracáku – 7. února – jsem tedy podepsal jakési lejstro o převodu evidence z ÚP Rakovník na ÚP Brno s tím, že vše bude přeposláno do tří, maximálně, ale maximálně čtyř týdnů. Podepsal jsem ještě jakési leporelo, tak nějak ten papír s dlouhými svislými pruhy a prapodivnými leonardovskými šiframi vypadal, a šel domů sbalit se na cestu do Brna; a první cesta na ÚP Brno na sebe nenechala dlouho čekat.

Skutečně, po třech týdnech dorazil dopis: „Dostavte se 29. 2. v 8.00 na ÚP Brno, Křenová 22 …" Pěkné přestupné datum by mi mohlo přinést štěstí, pomyslil jsem si stoupaje do schodů té temné, jakýmsi hnusně mastným chladem olysalé budovy. Sic jim to trvá, ale najdou si, říkal jsem si. Rozmrzele a nervózně jsem se vyšoural do čtvrtého patra. Zahnul do jedné druhé třetí chodby. „Dveře číslo 484 jsou támhle v té chodbě, a koho že..!? Jo, paní Braunnerová tam je, teda měla by snad …" vychrochtával nahořklý dech mně do obličeje divně polonahrbený zaměstnanec ústavu a s jakousi zlovolnou úsporností nervně máchl rukou do prostoru před sebou, rozeklanost (kancelářských židlí) půlkruhů rybích hub a požerákových zubů v tom pohybu byla a půltucet klišé-oxymóronů béčkových hororů typu: živý neživý, řvoucí mlčící … pchech, a já si vzpomněl na Krchovského básně a mlčky řval: „Karle Šiktanci, buď mi básní milostiv a pěj větýrkem nad zelenkavou lopušinou."

„Dále!"

Dobrý den, já jsem Šlajchrt … z Rakovníka."

„Dobrý den, pojďte dál …, takže tady mám ty vaše dokumenty, všechno to v … pořádku dorazilo … a takže Vy si chcete hledat práci v Brně? A máte už něco? … Já vim, není to tak jednoduchý … (známe ty typy) ehm …"

„Jo, já chtěl bych i učit, ale nikdo teď neshání češtináře. Nevím, proč v Praze je těch nabídek docela dost, a tady v Brně nic, nic. Máte nějakou nabídku … pro mě?"

„Mno, já bych vám doporučovala přestěhovat se do Prahy," řekla paní Braunnerová bez mrknutí oka.

„Víte, já jsem z Rakovníka, to je menší město západně u Prahy."

„Aha …, tak to ne …, hehe … eh, tak to přijďte za měsíc, ale už ne za mnou, ale za svojí referentkou, paní Rozkydalovou, která Vás bude mít na starosti."

Pěkný jméno, ta mě asi pěkně rozkydá, he he hehehehe he … pomyslil jsem si (to jsem se ještě smál ((a myslel))), schválně jestli bude taky mít ten univerzální, strnule nepřátelský výraz s touž nezbytnou nechutnou vepřovou povislou druhou třetí čtvrtou pátou někdy i šestou sedmou a v mimořádných případech i osmou a devátou bradou, která se při zamítavém pohybu hlavy pohybuje jako temné, prokleté, zvráceným fetišem ovanuté kyvadlo masivních barokních hodin.

Měla. A bylo to to nejmonstróznější, co jsem do té doby viděl. Tělo tvaru sudu, hlavu zarostlou hluboko do krku a ta brada, pánové … Tam to táhlo na jedenáctku, na jedenáctý fald, uh. Přírodní úkaz na pochodu. Chvíli jsem si myslel, že to v tom ohmatanym a špinavym kanclu vyrostlo, jako kapradí na hnoji, že je to vrostlý do podlahy skrze dvě patra a sklep až do středu země. Ale nebylo. Paní Rozkydalová vstala, lekl jsem se, že jde ke mně, naštěstí jen sáhla do šanonu, aby vše o mé existenci, čemu lze dát jméno, rozevřela ve svých rukách a posléze položila před sebe na stůl.

„Takže pan Sš..laj...chrt.? Občanský průkaz bych prosila. Tak už někde pracujete? … A pouze o dvě pracovní místa jste se ucházel? Tak takhle by to nešlo! Od září, pchech? To musíme něco najít už teď. Ano! No a! No! O učitele češtiny teď zájem není! Takže co s tím budeme dělat? Pane Šlajchrt? Co s tím chcete dělat!?!"

„Já práci hledám, i proto jsem tady na pracovní úřadě, abyste mi něco nabídli. Internet prohlížím denně, ale co bych mohl dělat, tam zatím není a na těch předchozích konkurzech mě nevzali, takže čekám, až něco příhodnýho bude k mání. Vždyť jsem dělal státnice 30. ledna, což není zas tak dlouho. A nabídnete mi vy nějakou práci?"

„Dva měsíce se vám zdají málo od státnic? To mně tedy ne!" upírala na mě své šedivé, vodnaté, lhostejně útočné oči: „Co s tím hodláte dělat? Mně se zdá, že si žádnou práci nehledáte!"

„No když se vám to zdá, tak to tak asi bude! A myslíte, že žrát hodlám co? Já práci hledám, tak mi něco nabídněte. Zatím dělám jen na smlouvu o provedení práce v jednom takovym nakladatelství," nasraně jsem začínal zvyšovat hlas, až kolegyně od vedlejšího stolku začala šmírovat.

„A od kdy tu smlouvu máte?" paní R. zpozorněla.

„Od konce února."

„No ale teď je konec března."

„No a?"

„To musíte do osmi dnů hlásit, člověče, to já vás asi budu muset vyřadit z evidence, to takhle nejde, tohle není holubník. A to, že podporu nedostáváte je jedno, protože tady platí stejná pravidla pro všechny!"

Zmohl jsem se jen na nasrané cosi, že to je neuvěřitelný, že jim trvá měsíc poslat si dopis, a když už se konečně dostanu ke svý (od té doby mě to slovo děsí) referentce, tak ta mi řekne, že mě vyřadí z evidence a že to snad není možný!

„No, že jste ten rakovnickej, tam to asi chodí jinak,co? Tak to my nad vámi přimhouříme projednou oko, ale příště ať se to neopakuje, jinak bych už vás musela vyškrtnout. A smlouvu mi přineste tento pátek 28. března v 7:45! Nashledanou."

Mezi dveřmi ven z budovy jsem se trochu zapotácel a nevěděl, co si mám myslet. Jestli ji seřvat do němoty, ustřelit hlavu brokovnicí, nebo se jít oběsit. Nic z toho ale. V pátek jsem stál v 7:43 před kanceláří číslo 213 se smlouvou o provedení práce z Tribunu. Paní R. kancelář otevřela v 7:46 a jako prvního klienta mě vpustila dovnitř. Víceméně se mlčelo. Já byl od minula nasranej a uraženej tak, že jsem si doma připravoval, co jí řeknu, až ji budu posílat do prdele, s tím, že platit si zdravotní zvládnu takořka sám a že mi to za to nestojí. Tak běžte všichni zasraní byrokrati do prdele!! Nic z toho však. Papír okopírovala, schovala do mé složky, stroze řekla, že jenom smlouva nestačí, že budu ještě potřebovat doklad o příjmu: „Tady máte formulář, když jich bude víc, jako za víc měsíců, tak ať vám to v práci namnoží a přineste mi to příště vyplněný," a za pět minut jsem byl venku. Nic víc, jen že mám příště přijít ve středu 13. dubna v 7:45. Měl jsem chuť tam přijít s pancéřovou pěstí a rozmetat to na prach, nebo vyhrát nejbližší volby a nechat všechny tyhle reprezentanty státu, tyhle úředníky veřejně popravit. Na Strahově! Pro výstrahu!

Jenže, věřte či ne, ještě nebyl zdaleka všem dnům konec. 13. duben tu byl co nevidět a já se opět blížil šalinou č. 8 z hlaváku na zastávku Vlhká, abych předložil smlouvu z CDK, pro které jsem dělal korektury jedné vcelku pěkné knihy pamětí ústavního soudce, aby paní referentka viděla, že alespoň něco dělám a že se snažím najít práci a živit se. V té samé obálce jsem nesl i onen doklad o příjmu, který jsem v práci vyplnil a dal podepsat šéfovi. Když jsem to paní R. ukázal, tak nejprve vše zběžně ležící na stole prohlédla zkušeným byrokratickým zrakem a pak ty dva papíry uchopila do ruky. Držela je pevně, nedbale, trochu tázavě a tak nějak líně a útočně.

„Co to je prosim vás, tady to!?" mručela ukazujíc na doklad o výdělku.

„To je doklad o příjmu, ten, kterej jste mi minule dala."

„A kdo vám to vyplňoval? To vám musí vyplnit sekretářka, prokristapána, v tom se nesmí škrtat."

„A proč je tam napsáno: ,Nehodící se škrtněte'?"

„To jo, ale jenom todleto, a ne todleto! pche, to mi budete muset přinýst ještě jednou, tohle je cár papíru …"

Nemusím snad vysvětlovat, do jakého psychického rozpoložení jsem se díky tý hroudě dostával, ale nutno říct, že jsem se docela držel (nerozbít jí něco o palici), ale spánky začínaly krví víc a víc tepat.

„A k tomuhle taky nemáte doklad o příjmu," ukazovala na smlouvu z CDK, „to budete taky muset dodat."

Zhluboka jsem se nadechl, a z ostra a jizlivě, nasraně pám: „Ale vždyť je tam napsaný, kolik jsem dostal, vždyť je to tam sakra napsaný!"

„Jenže já to potřebuju mít napsané ještě tady v tom papíru o příjmu," matně slova s e k a l a strnulým a těžkým vzduchem toho opičího kanclu, „podívejte se, pane Šlajchrt!, já vám snad budu muset vysvětlovat úplný základy, vy byste to snad měl chápat. Jestli si žádnou práci nenajdete, tak já vás budu muset dát na nějakou výpomocnou nebo veřejně prospěšnou práci. Vy si tu práci asi dost intenzivně nehledáte, víte. Není. Není. To by mohl říct každý. A hledáte dost? Víte kde hledat?" jízlivě uplivávala slůvka koutkem huby (a jak by tu teď pěkně znělo – úst, že?).

„Vždyť jsem vám říkal, že mám internet doma a že se na inzeráty dívám denně, i na ty na vašich stránkách, že jsem se zaregistroval na těch obou školskejch úřadech, že jsem byl na několika pohovorech, kde mě teda nechtěli, že dělám alespoň na smlouvu o provedení práce, že v Tribunu možná budu mít za dva tři měsíce trvalý místo, že bych rád učil, ale to by bohužel nejdřív mohlo být až od prázdnin, že žádnou podporu nedostávám a peníze potřebuju, takže práci opravdu hledám, že se mi nelíbí, když se na mě koukáte jak na zloděje, místo toho, abyste mi nějakou práci nabídla …"

„Abych vám nějakou práci nabídla? Takže vy nevíte kde na internetu hledat! Tak to vás napíšu do edukačního kroužku, tam vám poví, kde hledat," zašklebila se.

„Co mi tam poví?" cedil jsem páru skrz zuby, když jsem si představil, jak tam sedím mezi důchodci a cikány: „Jak hledat práci na internetu? Jak napsat životopis? To snad nemyslíte vážně?"

Paní Rozkydalová se s jakousi medovou úřednickou arogancí a asertivitou na mě podívala a dále jízlivě protahovala a modulovala hlas: „Tho váám tho máám tady teď jako povíídat? To uvidíte tam! Když nevíte, kde práci hledat, tak to já vás tam musím napsat," zakončila jakby vítězně, úsečně a odhodlaně.

Tenhle moment si dobře pamatuju doteď, jak jsem se nadechl a zamyslel a kupodivu v klidu a, řekněme, racionálně se rozhodl nepokračovat, a to nejen v této diskuzi, ale ukončit i celou svoji kariéru na pracovním úřadě, protože tohle už prostě bylo příliš. Pak už bych musel buď zabít tu ženskou, nebo sebe, a to za to rozhodně nestálo, škoda námahy. Nejlepší varianta byla, nechat to být a pokud možno uchovat alespoň poslední zbytky důstojnosti.

Po tom, co jsem paní oznámil, za napjatého ucha kolegyně a jejího klienta (tohle slovo taky nesnáším), že to chci skončit, jen lhostejně odfrkla: „Tak dobře."

Tím jsem považoval věc za vyřízenou. Dostanu štempl, že jsem to ukončil, a půjdu domu. Jenže mně mohlo být jasné, že tak lehké do zdaleka nebude, že když už jsem se jednou dostal do týhle stoky, tekoucí sice pomalu zato ale jistěji než neochvějnost, že z ní jen tak nevylezu, jestli vůbec. Zeměměřič K. by koukal. Některý věci se asi nikdy nezmění. Proč asi vypadá věčnost měřená metrem smyslů tak směšně? Co?

„To budete muset stejně donýst potvrzení o výdělku, abych to mohla uzavřít, jinak to není možný … Pane Šlajchrt, po dobu, kterou jste registrován na pracovním úřadě, musíte mít doložený vý-dě-lek. Váám to snad nebudu muset vysvětlovat, prostě to tak musí být. Takže mi ty papíry přineste 30. dubna, ano? Tady mi to podepište. Ne tady. Tady!"

Na mé zhrzené úsečné: „Tak teda nashledanou," už nikdo v kanceláři nereagoval. Myslel jsem na to, jak tam budu muset ještě jednou jít, jak budu muset zase dýchat ten hnusnej, matnej a špinavej vzduch, jak budu ještě muset mluvit s tou úřednicí (ale tohle slovo je pro ni zas až příliš vzdušný a úhledný, i když je taky nechutný).

V práci mi navrátivší se sekretářka z nemocenské nadala, že jsem vůl, že jsem jim neměl nic říkat, že kdybych jim to neřekl, tak by to nevěděli atd. atd. Já taky litoval, tak, že ona nemohla ani tušit ten shit. Řekl jsem jí, ať to ale vyplní, že teď už s tim nic holt nenadělám a že vůl jsem, že má pravdu, jen ať to tedy prosím vyplní, protože mně to vrátili z důvodu škrtů na nesprávných místech. Zarazila se a chtěla ten formulář vidět, aby to prý nevyplnila náhodou taky špatně. Po prohlédnutí řekla, že to vezme za externí účetní, že se s ní poradí co a jak, a jestli mi to stačí příští týden. Stačilo. Z CDK, kam jsem onen formulář posílal poštou, jsem ho vyplněný obdržel takřka obratem. Takže jsem vyrazil naposled na onu cestu šalinó číslo 8.

Byl jsem rozechvělý jako vždy. Hlad jsem měl, protože jsem nesnídal, a chtěl jít na oběd do byfé na hlaváku až po heppáči. Krátkej proces. Ať si ty papíry strčí do prdele, hrouda jedna. Kdybych tam měl ještě jednou jít, tak bych si radši vytrh močovej pytel a hodil jí ho do ksichtu, ropuše. Třeba by se z ní pak stala krásná princeznička, hehehe... Pousmíval jsem se uspokojeně nad svým duchaplným humorem.

Mile jsem paní R. pozdravil, řekl, že jí nesu ty formuláře a že chci ty nesmyslné konzultace ukončit. Do zdůvodnění ve formuláři žádosti o ukončení evidence na ÚP jsem napsal: „Z důvodu zbytečnosti". Hezky jsem se podepsal. Paní zatím otevřela složku s mými údaji, vložila do ní oba potvrzené papíry a mile se mě zeptala, kdy jí přinesu potvrzení o výši výdělku za duben.

„Ják za duben?" nevěřícně s hrůzou jsem se zajíkl: „Vy jste mi řekla, že když vám přinesu tyhle formuláře potvrzený, že to budeme moct ukončit. To jste mi řekla a teď mi tvrdíte, že ješ …"

„Pane Šlajchrt, podívejte se. To já vám snad nebudu vysvětlovat, že každý registrovaný na ÚP musí po dobu své registrace dokládat výši svých příjmů."

„Ale proč, když od vás stejně nic nedostávám?"

„Pravidla jsou pro všechny uchazeče stejná, to vám snad taky nebudu muset vysvětlovat, ne? Nebo ano? Tak podívejte, každý uchazeč …"

Nervózně, frustrovaně, bezmocně, trapně a poníženě jsem si připadal: „Tak dobře, dobře! Už dost. Já vám to ale pošlu poštou. Já už sem nechci jít, už toho mám dost, já už sem nechci jít. Rozumíte?"

„To bohužel nepůjde. Tyhle formuláře musíte doručit osobně na svůj ÚP. Víte co?" řekla tak mrazivě smířlivě, „až vám to po půlce května daj, tak se někdy zastavte. Já teď stejně nevím, na jaký datum vás pozvat, protože nevím, kdy vám plat z práce pošlou, že jo. Tak pak přijďte."

V posledním návalu zoufalosti jsem už skoro prosil. Hlas mi v krku váznul, jak by se mu nechtělo z těla ven: „A když vám přinesu formulář s potvrzením příjmu za duben... tak... smím doufat, že to už bude vše? Protože já už sem nechci chodit. Nechci."

Trochu se na židli pohnula, jak kdyby líně sebou škubla a snad poprvé mě její oči zaostřily. A trochu nejistě zdráhavě odvětila: „Ano, ten formulář bude stačit."

Jak jsem se cítil, když jsem z té budovy tehdy odcházel, je zbytečné popisovat. Sáhlo na mě Neuvěřitelno. Ocitl jsem se snad v nějakém zakletém kafkovsko-švejkovském panoptiku oblud a netušených vin? přemýšlel jsem, jestli jsem ovšem byl v tu chvíli vůbec schopný přemýšlení. Tuto a další hodinu si totiž příliš dopodrobna nepamatuju. V noci jsem se zase začal pomočovat. První týden každou noc, pak už alespoň jen třikrát týdně. Dnes se držím na dvojce prochcanejch prostěradel za tejden, no co už.

Takže jsem ofotil další formuláře a nechal je vyplnit. Byly opět dva. Jeden z Tribunu a druhý jsem musel zanýst do Computer pressu, pro který jsem korigoval texty časopisu Connect! (ten vykřičník je v tom názvu, pche). Vše jsem měl tedy opět připraveno a podepsáno, jen to divné svrbění v podbřišku, když jsem se po zhruba měsíci (27. května) vracel zase TAM, na to místo, kteréžto peklem či hnusem zovati bychom mohli, tak to svrbění mě nenechávalo na pochybách, že se opět něco vymrví. Netušil jsem co, ale něco jsem tušil. Jak zbytečná jsou někdy tušení, když člověk kráčí k vítězným zítřkům, neochvějně a bez debat a bolest je jen obtížný hmyz. Paní R., tak tady jsem. Papíry Vám nesu … Čekal jsem asi deset minut, než jsem se odhodlal zaklepat a vstoupit do kanceláře.

„Je na obědě," oznámila mi nedbalou výslovností kolegyně s uchem.

„Prosim?" nerozuměl jsem.

„Paní Rozkydalová je na obědě."

„A kdy šla na oběd?"

Kolegyně zjevně rozladěna přemírou mých otázek, popuzeně nosem zafrkala a povídá: „Na oběd má půl hodiny?"

„A kdy prosim vás na ten oběd šla!" taky jsem zvedal hlas vyčerpán, opruzen, popuzen, otráven a nasrán.

„Teď, právě teď, to jste se zrovna museli asi minout."

„Hmm, tak to asi jo. Děkuju," zavřel jsem dveře a sedl si na rozviklanou, vypolstrovanou kancelářskou židli a čekal. Asi po půl hodině se lino na chodbě jako by nějakou tajemnou silou nahrnulo a nakrabatilo a já uslyšel jak kdyby dávno známé do paměti vryté kroky. Přitom jsem ji nikdy ujít víc než půlkrok v kanceláři neviděl, přesto jsem teď věděl, že je to ona v celé své kráse.

„Dobrý den," zvýšil jsem hlas, aby mě slyšela a všimla si mě, abych tam nemusel čekat neohlášený půl dne.

„Á, ano. Moment. Pojďte dál. Co vy? Tak už pracujete?" věšela si bundu na věšák a tázavě na mě pohlédla.

Tahle otázka mě trochu zaskočila, nicméně zareagoval jsem vcelku rychle: „Já vám nesu to potvrzení o výši výdělku za duben a chci to tady ukončit a potřeboval bych už od vás jen to potvrzení o ukončení, abych mohl zajít na pojišťovnu a neplatil ještě penále z neplacení povinného pojistného, jak jsem vám minule říkal."

Otevřela moji zelenou složku a chvíli se v ní přehrabovala. „Ahá, vy jste ten z Rakovníka, ale vy už jste vyřazen z evidence."

Trochu překvapeně jsem na ni pohlédl, ale to jsem koneckonců čekal, čím dřív tím líp. „Tak mi potvrďte to ukončení a já půjdu."

„Moment," dívala se do těch mých dvou nově přinesených potvrzení o výši příjmu, „tisíc devět set še … hmm … a dva tis … dvě stě dev … Vy jste překročil přeci hranici čtyř tisíc. Počkejte. No, 4250 Kč, o 250 korun jste nad! To já musím podstoupit správní komisi," suše drmolila jakoby pro sebe.

Myslím, že už jsem se nezmohl ani na suché, tázavé – Cože? „A co to znamená, že jsem nad!" ze sebe jsem stěží vymáčknul.

„No že vám seberou to už zaplacený zdravotní za duben."

„A pokutu platit nebudu?"

„Ne, to zatím ne," řekla opět s jakousi milou byrokratickou asertivitou.

„To teprv příde, co?"

„Poslyšte, pane Šlajchrt, to si musíte hlídat, tady na začátku podepisujete, že jste obeznámen s podmínkami evidence, a vaší povinností je si tyhle věci ohlídat."

„Takže vlastně pracovat míň. Má to logiku? A kvůli tomu, že přetáhnu dvě sta, tak budu platit přes litr za pojištění. Takže kdybych bral čtyři tisíce a jednu korunu, musim si zaplatit pojištění a z dvou tisíc osmi set jako vyžít? Já to nechápu?"

„Vy to nechápete? Já vám to přeci nebudu vysvětlovat. Podívejte se …", chtěla pokračovat, ale z posledních sil jsem ji zastavil.

„Tak dobře. Dobře..! Jen mi řekněte, co bude."

„Já to podstoupím správní komisi a její verdikt vám přijde tak do měsíce poštou."

„Ale sem už nebudu muset jít?" takřka jsem se modlil …

Podruhé na mě zaostřila svůj zrak a opět s onou mrazivou smířlivostí odpověděla: „Ne. Už sem nemusíte. Tady se jen ještě podepište. Rozsudek vám přijde poštou."

Šťasten, že už ji nikdy neuvidím a že do toho domu hnusu hnoje nebudu už muset nikdy vstoupit, rozloučil jsem se upřímným: „Tak to mě těší. To jsem rád. Nashledanou," a vysíleně se vypotácel na zaplivanou ulici.

Zhruba za měsíc přišel doporučeně dopis s rozhodnutím správní komise a s dvěma potvrzeními. První bylo „Potvrzení o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a o poskytování podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci", stálo v něm krom mého jména, adresy a data narození jen několik slov: „Potvrzujeme, že jmenovaný byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 1. 2. 2008 do 31. 3. 2008.

Potvrzujeme, že podpora v nezaměstnanosti mu nebyla poskytována.

Potvrzujeme, že podpora při rekvalifikaci mu nebyla poskytována."

Další potvrzení potvrzovalo již potvrzené, jen v poněkud obsáhlejších formulacích, a stvrzoval ho rozhodný a neochvějný podpis Dagmar Rozkydalové. A třetím papírem bylo „Rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání" a jeho „Odůvodnění".

„Dne 1. února 2008 jste požádal … podle ustanovení § 25 odst. 1 písm. a) zákona může být uchazečem o zaměstnání pouze fyzická osoba … podle ustanovení § 25 odst. 3 písm. b) zákona může … Úřadem práce bylo zjištěno, že v souběhu … Poučení. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání k Ministerstvu práce a sociálních věcí. Odvolání se podává na Úřadu práce Brno-město u paní Dagmar Rozkydalové … Bc. Šárka Sedláková – vedoucí oddělení správních rozhodnutí – oprávněná úřední osoba."