Jak zákon káže...

restaurační debata Luboše Vlacha s Homérem o ambivalenci, 2009

Poslyš Homére, když se o někom řekne: „…je jak zákon káže …“; co si tak nejspíš vybavíš?

Já to chápu jako přikázání. Vidím kazatele a vnímám imperativ.

Zákon imperativem nesporně je, ale zákonů je mnoho a všelijakých čeledí. Často si (ne-li ještě častěji!) protiřečí. Ke střetu zájmů nemůže nedojít. Panuje totiž „zákon džungle“ a těžko lze o takovém tvrdit, že je se zákony etickými vždy v zákrytu, o zákonech náboženských ani nemluvě. A tzv. jurisdikce, to už je úplně jiná kapitola, paragrafy jsou kulaté a Sókratova moudrost nepřežila jed. Vysoké pece však nesmí nastydnout a biologické zákony taktéž kladou na tělo neustálé imperativy. Nicméně být „jak zákon káže“ je i metaforickým popisem člověka poněkud podroušeného (tzn. pod rouškou rauše – z něm. rausch = opojený) …

Ano, alkohol mi přikazuje určité věci, kterým bych se, za jiné okolnosti, mohl vyhnout, nebo které bych zkrátka nedělal.

Zcela jistě! Potraviny totiž člověka prokazatelně programují. Ve slově „prokazatelně“ je kazatel rovněž skryt. Co jídáš, tím jsi. Druh „krmiva“ vytváří „zkušenost světa“. Ostatně empirie, tedy zkušenost, etymologicky souvisí s kousáním (zakoušením) a zá/jmem. Stravování proměňuje existenční modalitu strávníka. Je pochopitelné, že japonský čajový obřad determinuje značně odlišným způsobem než vinobraní či český škopek.

Takže i alkohol mi něco káže …

Ano, například mluvit ve verších … „takže káže“. Mám Ti dokonce takové podezření, že to zření je cálováno pozřením, člověka to jeho pohlcování pohlcuje. Ale užírat se tím nemíním, od toho je tu Uroboros. Já Ti jen říkám, že zákon nejen přikazuje, nýbrž i ukazuje a – nedej Bože – i zakazuje a kazí. Paradox je všudypřítomný a vševědoucí. Racio si s ním rady neví. Rozumí mu pouze poezie. Ta za vším vidí ambivalenci, viď?

Jenže střídmost je taky příkazem.

Zaručeně! Každému co jeho jest. Střídmost je naivní představa. Člověk je od přírody tvor nestřídmý … Obávám se, že v tomto ohledu se nemýlíš. Příroda je ukrutně nestřídmá. To je fakt. Avšak na rozdíl od „ničeho“ má „všechno“ své meze.

Střídmost je chováním nepřirozeným. Něco takového je proti přírodě!

Hmm … Benedikt XVI. napsal, že „spojení liturgie a veselé světskosti (›kostel a hostinec‹) bylo a je typickým projevem katolicismu“. Pokud tedy vezmu vážně dogma o neomylnosti papeže, tak mohu dojít i k tomu, že hospoda je jeden z úběžníků, kde host komunikuje s Hospodinem. V úvahu však padá i to, že host v hospodě „řeší“ (mezi řečí) hospodářskou situaci tím, že se ruinuje, což lze chápat i jako obětní akt …

Přece záleží na tom hostu, kam až to nechá dojít.

Nezáleží pouze na hostu. Záleží především na Hospodinu. A hostinský taky není vosk, točí jak v úkole! Host přichází od Hospodina, proto je nedotknutelný a je nutné ho pohostit. (Mimochodem, hostina je integrální součástí náboženských mystérií a bezprostředně souvisí právě s obětními akty.) Pohostinnost je druhem milosrdenství a „milosrdenství chci, nikoli oběti“, je to jasné?

Jistěže! Hostinský je přece hospodářem na svém statku/ hospodě. Sleduje ekonomické zájmy – hmotné statky …

Takže jsme opět tam, kde už jsme byli, totiž u střetu zájmů a dalších ambivalencí. Ekonomie je výplodek ekumeny (oikoumén? = obydlený prostor). Etymologická souvislost ekonomie s ekologií a ekumenismem je všeobecně známa. Řekl bych to takto: Na počátku byla ambivalence a slovo dalo slovo. Náboženské teorie jsou folklórním jevem. Jen si vzpomeň kolik pohádek začíná oním „Bylo nebylo …“ atd. Točíme se na obrtlíku, například nyní sedíme v restauraci a již jen samo slovo „restaurace“(z re = opět, znovu + stau = pevně stát; což souvisí se stylem) napovídá, že tady jde o místo duchovní obnovy, tedy tzv. ozdravovnu ducha. Fyzickou devastaci to ovšem nevyloučí. Paradoxní intervence je čímsi pekelným. Homére, zajímalo by mne Tvá vlastní představa pekla.

Peklo si představuji jako hrůzné NIC.

To je vyhýbavá odpověď. NIC si přece představit nelze, není to technicky možné. Na vzhledu pekla se sapienti asi nikdy neshodnou, ale je známo, že jižní představy pekla jsou ohnivé, kdežto severní ledové. Promiň, že Ti kladu tak pekelnou otázku. Zkus na to jít nějakou básnickou fintou, jsi přece básník.

Peklo je pacient na jednotce intenzivní péče; již se nehýbe, ještě žije, ale zároveň už je mrtvý.

Aha, tak to „přesné“, tzn. je a zároveň není. ZA (vším) hledej ambivalenci. „Má“ osobní představa pekla je extrémní fyzická bolest. Taková je samozřejmě taky nepředstavitelná. Každopádně je to TRÝZEŇ.

Vždy jde o nějaký způsob nehybnosti. Stupor. Člověk zahnaný do kouta. Katatonie!

Hleďme. To mi něco připomíná. Ano! Vždyť to jsou typická témata Tvých básní?! A teď mě právě napadá, že zosobněným výrazem utrpení duše je „žízeň“. Ale to není jen tak ledajaká dehydratace, zde pomáhá už pouze spirit či „špiritus“ a notorická naivita (k níž se ZA sebe hlásím). Máš k tomu co dodat?

Nevím.

To já taky ne, však víš … Tak na zdraví …