Já, ty, on, ten, ta, to -- Radek Dyma

Zápolili s prací, dřeli, a kdykoliv dřeli, nepozorovali okolí a hala proto zdánlivě nabyla, jak se tak v ní plahočili. Jako by by jí tím do žil pumpovali krev, jako by ji tím nafukovali. Jako by z jejich námahy čerpala svobodu, jako by je skrze ni vysávala jako komár.

Svou přítomností ji naplňovali a dávali jí tak význam, který by bez nich nikdy nezískala. Umožňovali jí být, což hala samozřejmě nevěděla. Byla to mrtvá stavba z betonu a oceli. Ale Iziáš ji podezíral, že se tak pouze staví, že to tak trochu předstírá.

Když ji nepozoroval zpříma, ale pokradmu, tak, aby to netušila, protahovala se jako unavená a někdy se proskočila jako na kolečkách, div se nerozběhla. Dojít na její druhý konec pak bylo nesnesitelně zdlouhavé, byť ne nemožné. Jako by se vzdálenost s každým krokem natahovala. Vždyť oni museli, kdežto ona ne. Ona mohla - vytahaná jako žvýkačka a šedomodrá používáním jako maso pod utopencovými nehty.

Přesně taková byla, když jste se podívali ze všech rozměrů a úhlů zaráz.

Iziáš si pěstoval tajemství -- asi tak, jako si jiní lidé pěstují akvarijní rybičky. Pro jistotu o něm s nikým nemluvil. Kdyby s tím začal, přestalo by to být tajemství. A pak, lidé jsou závistiví a nepřejícní.

Iziáš měl totiž vnitřní oko.

Vzalo se v něm neznámo kde, vynořilo se neznámo jak a pocházelo kdoví odkud. To pro ně byl Iziáš, rodiče ho pojmenovali Oleg. Oleg mu říkali i spolupracovníci, ostatní lidé. Dokonce i když si přebíral mzdu, bylo jeho jméno vytištěno na výplatnici v této podobě. Nicméně, jak věděl, jednalo se o nepřesný přepis. Oleg byl Iziáš, to bylo celé. Nebylo na tom nic záhadného. Jméno se muselo hledat pod tím, které vám přidělili lidé nebo okolnosti. A když jste je našli, věděli jste konečně, co jste zač.

Iziáš na jméno Oleg sice slyšel a zřejmě dlouho, jak se zdálo, takže s ním vzdáleně souvisel, považoval je však spíše za přezdívku, za jakéhosi, do svého pravého jména vrostlého bratra, za siamské dvojče, jemuž se naslouchá a jemuž se dokonce shovívavě přiznává i jistý díl podřízené samostatnosti, když není zbytí, přičemž totéž platí i opačně, pakliže to situace žádá a podmínky umožňují.

V práci mu říkali Oleg, jenomže to říkali, jako by to neříkali, a neříkali to, říkajíce to, nijak posměšně, jenomže to stejně posměšně znělo. Iziášovi na to nezáleželo. Zpytoval se vnitřním okem a k tomu přerovnával kovové trubky. Nikdy nesázel růže. Část života ^přerovnával kovové trubky a část života k tomu rostl a spěl. Když nepřerovnával trubky, tak odpočíval, aby byl svěží a mohl je přerovnávat.

Bylo s podivem, že se narodil jen proto, aby dosáhl jednotvárné, stále se opakující pravidelnosti. Pohyboval se v ní tak dlouho, až se mu stala časem, jemuž sloužil jako míra. On sám byl dějiny nebo vesmír. Stačilo si to jen připustit nebo skočit z okna.

Bylo s podivem, že se narodil, avšak nikdo se tomu nedivil. Sám sebe si nezvolil, stal se. Koneckonců, ti ostatní také. A ačkoliv mohl se životem libovolně nakládat, pouze omezen dostupným, mohl tak i život s ním.

Přestože byl se životem nedílně spjat, život mu nepatřil, ale byl jím, přičemž nebyl jeho, ačkoliv jej mohl pozbýt a ačkoliv i on byl do jisté míry život, který skrze já odevzdával, aby jej tak i se sebou samým směňoval za požitky a nezbytnosti, jimiž se udržovali naživu, anebo jimiž prodlužovali odumírání, což byla různá seskupení téhož, tedy totéž, akorát pokaždé jinak.

Bez života by to nesvedl, ale zemřít měl sebou, jeho to mělo bolet, život ne. Byli si oporami, navzájem se spouštějícími stroji, ale k čemu vedla taková vzájemnost, kam směřovala? Život ho měl pouze užít a pak vyprchat. A také vyprchával - v denních úkonech, jimiž se život a živé projevují, až prostě došel jako minerálka v láhvi. Byl dopit a zpracován, vyloučen ven. To nadbytečné odteklo, to podstatné bylo stráveno, použito organismem. Žil život, nebo žil sebe, anebo když žil sebe, žil i to ostatní? Anebo jen skrze to ostatní mohl být on sám? Co bylo čím a proč to šlo v závěru oddělit, pakliže se to jevilo nedílné, byla nerozluštitelná záhada, jíž bylo marné se zaobírat, znepokojovat se jí. Působily tu protichůdné síly, jež však - přes vzájemný rozpor -- bývaly leckdy v součinnosti, přestože byly soběstačné a jako takové neslučitelné.

Bylo s podivem, že se narodil, ať už jako Iziáš nebo Oleg, bylo s podivem, že se vůbec narodil. Nedovedl nic dalšího než to, a pak narůst do potřebné velikosti, aby mohl zastávat práci, kterou zastával, a udržovat své vědomí a tělo při vědomí či spánku dávkami jídla a pití, vydělávat na sebe i jiné v dvousměnném továrním provozu.

Neměl průbojnost, ani inteligenci. Neměl odvahu, ani strach. Zato měl velkou nohu. Tak velkou, že jen s obtížemi sháněl potřebné číslo bot. Jeho porod byl nezvykle náročný, jako by bylo důležité, aby se navzdory všemu uskutečnil, a když bylo po onom všem, když byl porod odbytý, těžce dýchal. Dýchal tak dodnes. Nedovedl se sebrat a utéct, proto byl po zásluze tady. Ale spravedlivé to nebylo. Nezapříčinil, že přišel na svět, ani že byl přihlouplý a nedozrálý.

Proto potřeboval vnitřní oko. Oslepovalo ho jako nasazené klapky zrak vzpurného mezka, zakrývalo mu znepokojující rozhled po okolí. A proto potřeboval růže. Byly překrásné a tak rozechvělé! Bylo v nich tolik citu!

Iziáš se odhodlal a po poradě s Olegem si jednu takovou u květinářky pořídil. Zabalit si ji nenechal a s největší opatrností ji nábožně odnesl. Doma ji vložil do vázy, v níž ji po špičkách obcházel, aby ji neprobudil, kdyby spala.

Nemohl se na ni vynadívat.

Když pronásledoval objímající se milence, nedělal to proto, aby je při něčem přistihl, ale aby se přesvědčil, že je možné někoho objímat. Nic takového mu nebylo dostupné, jako by na to neměl nárok. Jeho seznamovací pokusy byly zoufale trapné, neohrabané a směšné.

Proto ho těšilo, že se mu vnitřní oko zpřístupnilo, dalo poznat. Byli si vstřícnými hostiteli, zvoucími i zvanými.

Vnitřní oko nebylo jako obchod, nemělo dveře nebo dobu, kdy bylo či nebylo dostupné. Nikdy nezavíralo. Neustále zelo dokořán, aby se chladilo, a neustále bylo připravené naslouchat i promlouvat. Také mělo husté, metr dlouhé řasy, které lechtaly.

A kdyby jimi výsměšně nezamrkalo, mohlo vše zůstat při starém a nikdo by se nic nedozvěděl. Ale vnitrní oko zamrkalo. Bylo to znamení spiklence, obeznámeného s chodem výdejny třaskavin.

Začal to Iziáš, spustil to jako poplach. Rozhýkal se napřed v nitru a pak i navenek a Oleg se přidal, načež uvnitř dopadli jeden na druhého a začali se přetahovat, tělo se svezlo na podlahu a třáslo se. Leželi v něm a tloukli kolem sebe a křičeli, zatímco leželo a tlouklo kolem sebe a křičelo. Stěží se k němu dalo přiblížit.

Vnitřní oko se přidalo tu k Iziášovi, tu k Olegovi, a užívalo si to.

Potom se tělo začalo probírat a Iziáš první si vylekaně všiml, že je neprodyšně obstoupen sběhlými se lidmi, kteří by ho svorně ušlapali, kdyby si to zamanuli, aniž by se přišlo na to, kdo z nich byl původcem takového činu -- nejspíš ani netušili, že v nich vězí, že se rozbíhá, že se k němu schyluje.

Iziáš znehybněl a oni také, přestali se k němu kousek po kousku přibližovat, šoupajíce přitom podrážkami, a se zastřenou nenávistí - jíž mohl být i pouhý zájem - ho pozorovali.

Iziáš se se zvedl na kolena, jako by se připravoval k modlitbě, a trhavými pohyby se začal narovnávat, povstával a zase klesal zpátky, přičemž naprázdno pracoval pažemi, přebíral nejsoucí kusy železa, jako když stařec zasněně hledí, zatímco dožvýkal sousto, a nyní naprázdno přemílá bezzubými čelistmi.

Popadli dřevěnou násadu od koštěte a prostrčili mu ji pod pažemi - jako když jehla vjede do látky a vyjede a zase vjede --, chopili se ho a chopili se násady vyčnívající na obou stranách, pozvedli ji a pozvedli ho, táhli nahoru, až se jim ho podařilo postavit na podlamující se nohy, na nohy viklající se jako u starého stolu.

Zalomcovali s ním, aby se přestal kácet, a aby se probral, uštědřili mu několik pádných políčků.

Iziáš poskočil jako gumová loutka a blbě se zatvářil. Potom vykročil dopředu a dozadu, tam a zpátky, zakymácel se. Bylo mu, jako by právě vylezl z vody. Bylo mu, jako by se v ní topil, ale neutopil.

Aby ukázal, že se nic vážného nestalo, a aby předvedl, že je potřebný a musí se s ním počítat i nadále, vzal z hromady prken prkno a pak další a jedno po druhém začal skládat na podlahu, přestože toho vůbec nebylo zapotřebí. Při pokládání se s každým přibývajícím kusem hrbil víc a víc, jako by mu unikaly pod prsty a klesaly do propasti.

Tu někdo z těch, kdo nevěřícně přihlíželi, promluvil, někdo se zasmál a napětí se počalo vytrácet. Začali se tvářit i chovat přívětivěji a byli by se rozešli a opět pustili do díla, kdyby je nevyrušil vedoucí, lokty si mezi nimi bezohledně razící cestu. Celou událost zřejmě sledoval z vyvýšené prosklené kanceláře, v níž to páchlo jako v teráriu. Nyní usoudil, že je třeba, aby zakročil.

S kyselým výrazem si měřil shromážděné, aby jim tak naznačil, že je přistihl při zahálce, a pak, jako by je to mělo spolehlivě rozehnat, pronesl: „Hej hou, hej hou.“

Lidé se váhavě počali rozcházet. Čísi ruka Iziáše oprášila a poklepala mu na rameno, jako by ho to snad mohlo povzbudit, načež ho postrčila kupředu, vstříc čekajícímu vedoucímu.

Vnitřní oko o tom i jiném dovedlo poutavě hovořit. Iziáš obvykle naslouchal a Oleg obvykle vnímal. Nyní mlčeli a neprojevovali se.

Iziáš poskočil jako koza a zastavil se o pupek, trčící vedoucímu z útrob. Tlumeně to plesklo a zevlouni se na to znamení rozlétli jako včely. Každý předstíral, že si ničeho a nikoho nevšiml. Měli život a život měl je, to stačilo.

Iziáš stál schlíple před vedoucím, který ho káral a napomínal, načež ho pod záminkou, že musí zjistit, zda si nezlámal kosti, přimáčkl ke stěně a začal neslušně osahávat jako nezletilou školačku. Po čtvrthodině zbrunátněl a začal funět a nechal toho a důležitě ho poslal domů s tím, že mu pro dnešek uděluje volno, tak ať kouká zmizet.

Iziáš poslechl, když ho ještě poprskal ve snaze dostat ze sebe smysluplnou omluvu, kterážto prška slin vedoucího osvěžila, takže vůčihledně pookřál.

Zato Iziáš odcházel co nejrychleji, s provinile sklopenou hlavou. Hleděl se vytratit s co nejmenším rozruchem. Dnes už těch jeho pádů a výkřiků měli asi dost. Bál se, aby ho nevyhnali či neztloukli.

„No ano," zvolal v něm Oleg. Neúprosně se dral na povrch a Iziáš si přitiskl dlaň na rty, přikryl si ústa jako by zabraňoval zvracení nebo jako by se obával, že vycení zuby a začne kousat. Jenomže to už v něm Oleg vyvěral naplno, přebral jeho postavení, zaujal jeho postoje a odsunul ho do ústraní, kde dosud prodléval a kde se nyní pokořeně skrčil Iziáš.

„Co je? Co je?" křičel Oleg v šatně a Iziáš se vyčerpaně svezl na dno a zavřel oči, zatímco Oleg usedl na židli a vyvalil je dokořán.

Za chvíli ho malátnost přešla a převlékl se. Navlhčeným hadrem přetřel pracovní boty. Počkal, až oschnou, namazal je krémem a vyleštily kartáčem, načež je uložil do skříňky. Učinil tak bezdůvodně. Žádný předpis nenařizoval, že musí být obuv vycíděná, a žádný to také nezakazoval. To na tom bylo to nejkrásnější.

Vyšel z šatny a přešel parkoviště ke shromaždišti kol. Vybral z nich to své a běžel s ním k východu z haly.

Kolo drnčelo a poskakovalo. Neposedně naráželo na kdejaký výčnělek, vyvstávající před ním z cesty, anebo se téměř vznášelo, ale jenom téměř.

Před halou se procházel vrátný, malý a zavalitý rozumbrada. Procházel se na čerstvém vzduchu a kouřil. Vypadal necitlivě jako vřed. Vypadal jako věčnost. Vypadal jako kouřící věčnost. Byl jako bez možnosti odvolání. Vůbec nevypadal lidsky, proto se s ním Oleg zastavil na pár slov.

Když ho vrátný spatřil, pozvedl levý koutek úst jako by mu tam bezděky zabralo jakési táhlo, neviditelná udice, odhalující kus zničeného chrupu, před jehož naléhavou obnažeností Oleg polekaně uskočil.

Vrátný zadýmal s cigarety a Oleg opřel kolo o halu a poklekl na jedno koleno, aby si převázal tkaničky na botě. Nepřál si, aby se mu zapletly do řetězu či talíře kola, až pošlape.

Vrátný zuřivě dýmal dál. Jako by se hněval a s pomocí kouře to převaloval a hnětl. Dýmal tak mocně, až byl jako v páře. Snad ani nekouřil, jen natahoval a vypouštěl dým, aby se jím co nejspolehlivěji zahalil jako pláštěm a měl tak připravenou výmluvu, že neviděl, kdyby náhodou došlo k něčemu nekalému, co by vyžadovalo jeho zásah.

Nyní se například jednalo o kolo, opřené o halu, záhy vypadající, jako by se hala opírala o ně, anebo jako by na něm snad dokonce visela. Vrátný polekaně předstíral, že si toho nevšiml, a odvracel se stranou.

„V té loterii," podotkl, aby to zamluvil, „v té loterii vylosovali nějakýho dělníka, ale ten podle vlastního vyjádření bude ještě šest let chodit do továrny, aby neměl menší důchod."

„A kolik vyhrál?" zeptal se Oleg, zatímco se skloněný zabýval pečlivým šněrováním a utahováním tkaniček.

„Sto nebo dvě stě milionů," odpověděl vrátný a Iziáš v Olegovi skrze hlasivky vyhrkl: „Ptakopysk a sysel, risk a netopýr!"

„Áha!" vyjekl vrátný ohromeně a Oleg se přinutil k úsměvu tak výhružnému, že jím jako dveřmi uzavíral veškeré pokusy o přátelskou rozmluvu. Zároveň s tím se chopil kola a rozjel se a střídavě šlapal a střídavě se odrážel špičkami nohou.

Se štěstím minul chodník a kymáceje se projel zákazem vjezdu, opsal oblouk, přičemž jel chvíli v protisměru, načež se vrátil na silnici z níž sjel a pomalu odjížděl.

Vrátný se za ním oddaně a rozněžněle díval a tenčil se a zmenšoval jako lízátko na špejli, zrovna tak, jak se vzdaloval a tenčil a zmenšoval Oleg.

Olegovi se zachtělo zvolat: „Vidíš!" - a také to v plné jízdě udělal, načež se k němu přikradl mladík, který to zaslechl a chtěl vědět víc, a kolo zabrzdil. Provedl to tak, že popadl a přidržel řídítka a rám. Kolo se zastavilo tak náhle, až přes ně Oleg málem přepadl.

„Co vidím?" blekotal mladík zvědavě a stále držel kolo, přičemž je zvolna, s každým novým a hlasitějším opakováním otázky zvedal výš a výš, takže již brzy nespočívalo na zemi. A Oleg na něm seděl s hrůzou naježenými vlasy a vytřeštěnýma očima a jako smyslů zbavený se opíral do skřípavě se naprázdno protáčejících šlapátek a zuřivě šlapal, až mu kolena vyskakovala téměř k bradě.

Mladík neústupně trval na svém a vystrašený Oleg mu vrazil dva prsty do očí, píchl ho jimi do nich. Kolo se znenadání uvolnilo, takže bylo i s ním vymrštěno jako z praku, jako by je unášel, jako by ho unášelo.

„Nevidím, nevidím!" naříkal nyní mladík a držel si ruce přitisklé na očích, zatímco Oleg jedoucí na kole kvapně kličkoval mezi tramvajovými kolejemi, aby se toho nářku zbavil co nejdříve, aby mu ujel, aby jej setřásl, nechal za sebou. Ujížděl a pláč protkaný bolestnými výkřiky slábl za ním.

Zastavil až na tramvajové zastávce. Slezl z kola a odstavil je stranou, sklopil opěrnou vidlici a zapřel je o ni tak, aby nespadlo. Sklonil hlavu a mnul si a mačkal čelo, citelně mu tvrdnoucí. Nejspíš z toho, jak naslouchal nadávkám, domáhajícím se neprodleného příjezdu tramvaje.

Když se vzpamatoval, ohlédl se po kole, podíval se na místo, kde je zanechal. Už tam nestálo. Mládenec v bundě je hbitě odváděl, povzbuzován přáteli. Když po něm Oleg skočil a kolo mu vytrhl, nepřetahoval se o ně sice, ale nepřátelsky se ozval: „Však je nedržím!"

Oleg k němu zlostně vykročil a mládenec vyzývavě pohodil rameny na znamení, že to vítá. Oleg nakonec ustoupil a roztržce se vyhnul, a mládenec se zatvářil tak vítězoslavně, jako kdyby k ní došlo a uštědřil mu v ní výprask.

Oleg nastoupil do tramvaje posledními dveřmi a vmáčkl se dozadu, kde byla plošina. Kolo držel u stěny a chránil je tělem. Tramvaj byla nacpaná lidmi. Byla to večerní tramvaj a bylo v ní rušno. Hodně lidí v ní bylo podnapilých a hodně lidí si na podnapilé hrálo.

Parta marihuanou zkouřených kluků, ze začátku si povídajících mezi sebou, ale tak nahlas, že se to neslo všude, nakonec pokřikovala na celou tramvaj: „Hej, jsem jako v peří!" „Peří v peřinách!" „V peřináči!" „V jináči!" „V zavináči!" „V kakáči!"

Na řidiče, který to samozřejmě nemohl slyšet, obdivně volali: „Ten jede, ten se řítí!" ^ „Řítí se řití!" „Řítič se řítí!" „Hej, pane řidiči!" „Pane řítnile!" „Řítile!" „Řítiči řítnile!"

Když pak vystoupili, nikdo už tak bujaře a rozpustile nepovykoval.

Oleg opustil tramvaj až na konečné a vydal se silnicí přes most. Kolo zatím vedl vedle sebe a vsedl na ně až poté, co se do něho dal chlad.

Uváděl svalstvo do pohybu, zatínal stehna a lýtka, poctivě šlapal, a když sjížděl z kopce, vítr do něho bušil, aby mu ukázal, že to má za to.

Po chvíli usilovné námahy se zahřál, krev v těle se mu rozproudila.

Pod kopcem slezl z kola. Pohodil je do trávy. Obklopovaly ho stromy a rozoraná půda nasáklá deštěm, obstoupila ho tma noci.

Vyšplhal po příkré mezi až na pole a padl na ně jako za vlast, padl na ně jako na lásku. Zatínal ruce do hlíny a chroptěl. Nabral si ji do úst, načež ji vyplivl do dlaně a očichal, promíšenou slinami.

Až ho to přešlo a přestal s tím, vrátil se ke kolu, na silnici.

Když pak projížděl zatáčkou, uslyšel kvílení brzd. Uslyšel je blízko sebe. Polekalo ho to tak, že málem havaroval. Nakonec to zvládl a zastavil opodál, aby zjistil, co se děje.

Pohlížel do tří rozesmátých obličejů v autě, stojícím kousek od něho s nastartovaným motorem a rozsvícenými světlomety, natočenými tak, aby ho oslňovaly.

Mladí muži se smáli velice srdečně a všichni tři současně mu - s pomocí dlaně opřené palcem o chřípí a nastavené druhou dlaní - předvedli dlouhé nosy, jako by se na tom tak dopředu domluvili. Zvláště ten vedle řidiče vystihl přímo ukázkový, na ty zbývající tolik neviděl. Z obličeje s plnými tvářemi a pravidelnými rysy čišela čirá radost.

Jakmile se dost pobavili, za velkého jásání odjeli. Asi za jiným povyražením.

Oleg opatrně projížděl tmavou silnicí, ozářenou bateriovou svítilnou na vidlici kola. Dbal na to, aby se držel při kraji.

Projel pod mostem, na němž vedla železniční trať, minul pekárnu a projel vesnicí a šlapal tmavým lesem, kde silnice zvolna stoupala. Před ním byla studená dálka plná kouzla a nad ním chladné hvězdy s žhavými jádry.

Potom se silnice začala svažovat. Kolo klouzalo vzduchem a nabíralo rychlost, proto se zvedl ze sedátka a zapřený do šlapátek vystrčil a prohnul hřbet jako kočka.

Vtom zakvílely brzdy.

Řidič se postaral o to, aby mu neuniklo Olegovo udivené zděšení, načež škubl autem proti kolu a vzápětí se stáhl zpět, přičemž se on i jeho společníci mohli potrhat smíchy.

Pak opět škubl volantem a auto si to opět namířilo proti kolu. Když už bezprostředně hrozila srážka, řidič uhnul, přičemž pěstí bušil do volantu, rozjařený tím, jak dokonale se mu to podařilo provést.

Oleg neměl na vybranou, neměl jinou možnost než pokračovat v jízdě. Kdyby sjel ze silnice, rozbil by se o nezřetelně se míhající stromy, kolem nichž svištěl. A kdyby dostal smyk nebo kdyby spadl, byl by ztracený. Auto by ho smetlo, přejelo. Jelo tak těsně za ním, že kdyby náhle zpomalil, nabralo by ho. Jako býk toreadora. Jako by ho hnalo před sebou, tak jako lovci nahánějí zvěř.

Řidič znovu namířil předek auta proti Olegovi, ale tentokrát jaksi neúprosněji, jako by to chtěl skoncovat. Oleg otáčel hlavu, snažil se mu pohlédnout do očí, přestože se obával toho, co v nich najde, a řidič to postřehl a přátelsky mu pokynul, načež auto přemístil tak, aby se blatníkem téměř dotýkalo kola.

Chvíli tak vedle sebe jeli stejnou rychlostí. Jako by stáli na místě, zatímco se vše kolem pohybovalo.

Oleg s nimi neměl nic společného. Nikoho z nich neznal. Ale třeba se to dělo právě proto.

A ať už to bylo, jak chtělo, bylo to.

Silnice se začala narovnávat jako by zvedala záda a náhle se ocitli v prudké zátočině. I v té tmě, i přes ni, zahnul Oleg správně, tam, kam ho neomylně táhlo vnitřní oko. Zato z pokřiveného řidičova výrazu se dala vytušit jeho zpomalená odezva na tak nečekanou změnu.

Auto se pootočilo, načež nadskočilo a převrátilo se na střechu. Ozval se dutý zvuk, jako by z výšky spadlo obrovské vařené vejce a nakřáplo se, a střecha se vmáčkla dovnitř. Auto setrvačností pokračovalo dál, proti stromu, jako rty našpulené k polibku.

Oleg zastavil. Nadechoval se ústy a vydechoval nosem. Chvíli čekal. Když se stále nic nedělo, vydal se k autu. Muži uvnitř byli zvláčnělí, pokroucení a zpřehýbaní. Bylo to zvláštní. Jako by každý obdržel druhý stín.

„Správně," pravil Oleg nahlas, s nezastíraným uspokojením. A nejspíš to opakoval víckrát za sebou, protože mu to za krátký čas připadalo jako rytmus vytepávaný na okraji obřího bubnu, bubnu velkého přinejmenším jako noc nebo díra v ní.

Nikdo nebyl poblíž a nikdo nejel na rozvrzaném kole jako Oleg. Uháněl jako návnada nabodlá na špici studeného větru, aniž spal, aniž bděl.

Vězelo to před ním. Zatím se to skvělo jen jako nejasné, ale těšil se, až to takové nebude. Až to takové být přestane. Těšil se především na růži.

Podrobně si ji prohlédl a až se jí dostatečně pokochal, naprosto pokojně a nenuceně usnul bezesným spánkem.

Z povídkové sbírky Hořká čokoláda