Iz točky zrenija

rozhovor Luboše Vlacha s Jiřím Kačurem

motto: „Ulrich se snažil tvářit pokud možno co nejméně překvapeně, každopádně mu z mozku vytekla veškerá minerální voda i s bublinkami a celou tou lázeňskou pohodou a do vyprázdněné vany natekla rašelina s bahnem obohaceným spoustou minerálů a otázek.“ (Jiří Kačur – Ulrich)

Pane Kačure, jste majitelem a provozovatelem holešovického antikvariátu, vydavatelem nonkonformního časopisu AK 29, básníkem, dramatikem a kvantovým spisovatelem eruptivním. V prózách, mj. „Davos“; „Titus a přízrak minulosti“; „Ulrich“ se nikterak nešanuje, text tu má prudkou eruptivní kadenci a živelnou akceleraci, frčí, tryská, vystřeluje … jste jak fukar v provozu, nebo čerstvě „probuzená“ sopka …

Brzy vám pošlu tragedii Bolzano a Goethe. Mám pocit, že tohle tady ještě nebylo. Prostě se sám divím, když to po sobě čtu, cože to ze mne vylezlo. Zkrátka člověk je záhada.

Z vás to neleze, nejste chlupatá deka. Z Vás to přímo vyletuje, uniká a vybuchuje – jako plyn. Plyne z toho poučení, že človík ví víc než ví? Nebo neví?

Ale já vám tedy pane něco povím. Víme úplný prd a to doslova. Neznám nikoho na světě, kdo by vám mohl zodpovědně říci, jak se to má s jeho hlavou. Anebo ještě lépe s tím protlakem uvnitř. Nikdo to neví. Takže skutečně si tady něco nějak myslí a vy se s tím musíte zkrátka nějak vypořádat.

Já bych se zatím podržel hypotézy, že myšlení je smyšlenkou, sekundárním efektem metabolického systému. Nemyslím že myslím, ale čiji, tedy žiji … Zkusím Vám (tréningově) oponovat: nevíme prd! Jak by mohl človík „vědět“ plyn?

Konec konců to, že všichni umřeme snad ani nějak zpochybnit nelze, i když ono lze nakonec zpochybnit úplně vše a tak toho necháme a sáhneme po duši. Ta může být samozřejmě také nafukovací …

Na duši mi nesahejte! Naštěstí to ani nejde, bylo by to jako osahávat prd. Nemluvíme o pátém kole u vozu. Oživovací princip žádný pošahanec nevyhmátne; i když pochopitelně existují i lidé, kteří se živí jeho popíráním. Obvykle se to zavírá tím, že popírač si dá za pravdu. Řeší se nic, hledá něco, jú a hele … a je to.

Nu jistě. Můžete si z dlouhé chvíle přečíst nějaké to neurologické pojednání a opravdu vás to nemůže nepobavit, ale nakonec právě tady jsme vlastně všichni těmi nejčiřejšími fenomenology. Koho ovšem takové věci nebaví, pro toho je tady také pomoc a tak může vše nechat být a vůbec se tím nezatěžovat.

To nemusí být vždy úplně schůdné. Někdy se tyto „věci“ samovolně a naléhavě vypřipomínkují, jaksi na způsob zhryzeného svědomí. Mně přijde ta hranice mezi kulturou a naturou dost pochybná. Pudy lid jen tak nevypudí.

Mně se ta duše jako vysvětlení vlastně líbí. Má to nejednu přednost a hlavně se vše vysvětlí čtyřmi písmeny, což považuji přeci jenom za slušný výkon, srovnáte–li si čtyři písmena s těmi miliony, které již byly na vysvětlení myšlení také nějak použity. V tomto směru dostalo se mi jakéhosi osvícení. Nekecám. Vážně ne.

Kdysi v mládí pobýval jsem na chalupě své tety poblíž Velkých Losin. Již sám tento fakt má něco do sebe, uvážite–li mysterióznost okolí. Hory, Velké Losiny a čarodějnické procesy. Podzim a tak dále. Po večerech jsem vždy četl u kamen, na stole litrovka levného červeného. Tak jsem si bezvýsledně četl Tractatus od Wittgensteina. Bylo to hrozné mučení. Nic jsem nechápal a mám dojem, že dodnes jsem z toho asi nic nepochopil, nevím. Možná přeci jenom něco, ale nechci tady ze sebe dělat mudřece.

Nu a ráno to přišlo. Nevím co bylo příčinou toho stavu. Prostě jsem to úplně jasně cítil – to odcizení sama sebe.

„Trhlina v závoji života, jímž se dívá neúčastné nic“? Odosobnění? Vyvlastnění? Čeho vlastně? Vlastnosti? Vlohy? Třídní úlohy? Chuti?

Jako by si nástěnné hodiny uvědomily, že nejsou nic jiného než soubor ozubených koleček a dřevěná kukačka by konečně pochopila, že je dřevěná. Ale ta by na tom byla lépe než já. Protože já jsem cítil naprosté nic a každá moje myšlenka již prostě nebyla moje. Ano nějak to ke mně patřilo. Koneckonců se to asi odehrávalo v mojí hlavě a dokonce jsem si pořád dokola říkal – Já ale myslím, že je to všechno nějak divné. Ale to já tam nemělo být.

Patrně víte, jak si Wittgenstein odpovídá na otázku: Kdy o nějaké věci mohu prohlásit, že je červená? (Když se naučím slovo červená.) Rozum u toho není, ta červeň je kontextuální vyplaveninou jazykového úzu. Rozum sice, dejme tomu, rozhoduje, selektuje apod., ale pouze na „základě“ momentální skládky; „situační chuti“, nevidí za roh a pracuje s neúplnou informací … Závěr? „Barva není vlastnost.“ Musilův Ulrich však není bezbarvý, ostatně ani ten Váš …

Takže myslíme a nevíme proč. Používáme rodnou řeč jako nástroj myšlení, až je to tak samozřejmé, že to snad ani samozřejmější nemůže být. Jen si pěkně potichu řekněte ponožky. CO? Jaký je to pocit.? Ponožky mají stále svoji díru na patě a už by se měly asi přeprat. Ale to slovo ponožky uvnitř – to je obraz bludiště, labyrintu a hádanky.

Přesně tak. I ponožky mají svoji Achillovu patku. To je právě ta díra na patě, ten vstup do labyrintu. A že je něco červené mohu prohlásit, pouze tehdy když mi fungujou hlasivky. Jen to nevidět rudě!

Ono víme prd se nevztahuje ani tak k nějakým plynům či vesmírným mlhovinám, o nichž se toho prý již ledacos pěkného ví. Nevztahuje se ani k tomu, že vím, že jsem včera přečetl Rudé Právo a že vím, že můj dědeček byl předsedou jednotného zemědělského družstva a dokonce ani k tomu, že si myslím, že umím používat pravidla formální anebo aristotelovské logiky. Nu víme toho opravdu hodně a jistě to vydá za víc než prd. Smrt –bůhví co to je, ale vím, že když se rozflákáte v autě při nehodě s kombajnem, tak je z vás mastný flek. Jiná věc je samozřejmě DUŠE. Inu tady už si můžeme fantazírovat po libosti.

O nicotě můžeme směle prohlásit, že je otevřena, čili že je tím vstupem … Čím poměřujeme své preference? Jaký druh měřítkových soustav preferujete Vy sám?

Měřítková anebo měrná soustava? Pokud zůstaneme u měrné, tady jsem příznivcem metru a centimetru a vůbec desítkové soustavy. Moje prababička nepocházela z Anglie, takže mi ty různé stopy a palce a yardy a míle nepřirostly k srdci. Měřítka – to už je jiná. Já jsem docela rád používal logaritmické pravítko a nebo umělohmotný zelenkavě průsvitný trojúhelník, ale také tady může být měřítko makroskopické a pochopitelně mikroskopické a dokonce i estetické a také kupodivu morální.

Ale vždyť na to se ptám, nemusíte na mě být hned takový metr … Pokud smíme fantazírovat o duši, tak i o makro (a tím pádem i o mikro) rozměrech, nanosekundách, piktovteřinách věčnosti a dalších fintách perspektivy. Ovšem na hranici mezi ničím a něčím si troufne snad jen pravítko (s kružidlem světločivých točivých receptorů pod víkem) – nejsem si jist, zda jsou to vhodné nástroje k měření průchodnosti; propustnost (hranice) je samozřejmě předpokladem. Ani si netroufnu ptát čeho, natož lišit předpoklad od předsudku …

U těch měr a vah a měřítek a pravítek jde také o to, že je musíte k něčemu potřebovat a taková potřeba vám jistě musí vzniknout, pohybujete–li se v třírozměrném prostoru, o kterém ovšem někteří opovážlivci tvrdí, že je to jenom taková matematická konstrukce a dodávají, že prostor a čas vlastně nejsou. Inu možné je vše a pochopitelně tací pravítka a kružítka moc neužijí.

Přesně. Přesnost je potřeba a potřeba je přesnost … Ale čím změřím chuť, bolest, sympatii, radost a podobné nepodstatnosti? Pane Kačure, nejste Vy rovněž takový opo/vážlivec? Když říkáte, že možné je vše, tak to vyznívá jako obhajoba oněch zpochybnitelů, protože možnost je možná pouze v latenci, na rozdíl od nutnosti, která je NUTNÁ tzv. reálně. Logika je okouzlující, ale zde přece kráčí i o ty kočkopsy, vyloučené třetí … a o to, že se různé mody (nejen jazykové) nemístně mísí, a když nemísí, tak prolínají, různou rychlostí a intenzitou na kvantech úrovní souběžně i mimoběžně. Zřejmé zjišťujeme z rozdílu, poměřujeme stále, když ne pravítkem, tak pravidlem o kterém jsme přesvědčeni, že je správné, tj. PRAVÉ, právě pravdivé, pravidelné, spravedlivé, opravdové … opravdu i poprava patří právě do téhle podlé slovní rodiny; kroužíme očima i bez kružítka; no mně osobně je bližší r´n´roll než kružítko. Opravdu nevím jak vím (a už vůbec ne co.) Každopádně hodnocení krásy číselnou proporcí nemá váhu neboť … „Zkrátka záleží, jaké možnosti verifikace připustíme.“

Málem bych zapomněl na ty preference. Nu tady nám ovšem logaritmické pravítko moc nepomůže a nějaké řečnění také ne. Já, pane, poměřuji preference duchem, ale co to je, to vám nepovím, nechcete–li abych sklouzl, jako obvykle, do nějaké parodie.

Tak na to si můžeme plácnout, nebudeme si přece vykládat něco co nevíme, leda že bychom o tom (nebo o sobě?) nevěděli, ne? Goethe „duchovní měřítko“ používal k poměřování idejí neměřitelných, např. tzv. krásy. (Aby se zachovalo alespoň zdání pečlivé míry, tak kritéria nazveme parametry …)

ÚHLEDNOST A ÚHEL POHLEDU – jsme opět u měr a metrických prostorů a také u geometrie a také u toho, co to vlastně je ta úhlednost a co ten úhel pohledu?

Právě tento úhel je sto vyvlastnit vlastnosti – a vůbec (tj. obec) zastavit stát, vyvlastnit vlastnosti i vlast (doslovně i přeneseně) a vystěhovat tu politparanoju i s agitpropem v sajdkáře …

Jednotlivě se k tomu něco dá říci, něco jako, že kružnice se dá rozdělit na 360 úhlových stupňů a že právě ta jedna třistašedesátina je ten úhel, ale že také můžeme mít úhlové sekundy a že se s těmi úhly také dají vyvádět psí kusy, ale nebudeme tady přece rozebírat goniometrické funkce.

Nemluvíme o goniometrice, ohledáváme estetiku bezohledným pohledem.

Pohled by mohl třeba být mým pohledem z okna anebo by to mohl být takový pohled mých očí na desku mého psacího stolu, kde mne zaujala jistá planimetrická úloha, která by se dala zobrazit pomyslnou čárkovanou čarou začínající někde na mé sítnici, pokračující k desce stolu a končící někde mezi řádky mé planimetrické úlohy, o níž by se také mohlo říci, že zaujímá vůči desce mého psacího stolu úhel šedesát pět stupňů a pět úhlových vteřin. ÚHLEDNOST již patří spíše do říše naprostého pomyslu či výmyslu a někdo by ji mohl spatřit třeba někde mezi platonskými idejemi a tady už máme opravdovou potíž vymezit její podstatu. Možná by se nám to i mohlo podařit, pokud by se nám povedlo na křídlech fantazie odletět do Athén pátého století před naším letopočtem a tam se při symposiu oddat dialektickému dialogu, přičemž jeden z nás musel by být přinejmenším Sokrates.

A ten druhý by mu naléval (jedu)?

O KŘÍDLECH FANTAZIE BY SE DALO NAPSAT LEDACOS PODOBNÉHO JAKO O TZV. ÚHLU POHLEDU, ALE TO JEN TAK NA OKRAJ.

Okraj, tj. ten ustupující, prchavý horizont mlhavé hranice, si bereme na paškál …

O shodě úhlednosti s úhlem vašeho pohledu nemohu říci nic zajímavého alespoň do té doby než si tedy ujasníme, co je to ta úhlednost anebo pohlednost. Poté snad již bude možné, přinejmenším v metaforickém slova smyslu, najít, možná, nějakou tu shodu s vaším úhlem pohledu.

Úhledné je přehledné, je to řád v němž nalézám co hledám. Není snad problém v tom, že se hledá a vyzvihuje jedna jediná příčina (podstata, či jak tu podestýlku nazvat), tam kde jich je mnoho, ale já třeba nepátrám po podstatě ani funkci, ptám se čí je? A čím?

Já nezaujímám úhel pohledu, ale dívám se na věci iz točky zrenija. Raději mám postoj a pohled a názor bez toho úhlu, ačkoli jinak proti samotným úhlům jako takovým opravdu nic nemám. Ba právě naopak jsem svého času nalezl v geometrii nejednu prospěšnou kratochvíli.

Nepředpojatost (absence úhlu pohledu) je svůdnou chimérou. Předsudek je fakt!

Alter ego Muže bez vlastností je agilní, vlastnostmi překypuje, píše dokonce i operní libreta …

Vznik Ulricha je vlastně velkým omylem. Svého času jsme se s panem Chábem bavili tím, že já někde vyhrabal nějaké téma a my jsme se na to téma pokusili nezávisle na sobě něco napsat.

Ale?! Společně a zároveň nezávisle? Pohled „iz točky zrenia“ likviduje ty preference (na které jste MÁLEM zapomněl)?

Motivy jsem čerpal z různých zdrojů. Tak třeba motto k Ulrichovi (a to jsem tehdy vůbec netušil, že to bude Ulrich), jsem našel v protektorátní učebnici „Německy snadno a rychle“. Nu a najednou jsem ho tady měl na tom nádraží a jaksi to pokračovalo dál. Nejenom, že jsem se tam vyrovnával s četbou Muže bez vlastností, ale také z některými vlastními zážitky. Věřte nevěřte, ale znal jsem jednoho starého muže, který byl mužem s mnoha vlastnostmi a podivuhodnou –tak trochu temnou– minulostí. V průběhu jeho života tady v komunistickém Československu podařilo se mu nashromáždit ohromný majetek. Každý režim potřebuje šikovné muže, kteří pro mocné tohoto světa dokáží tu a tam něco šikovně zařídit. Například Brežněv a jeho klika měli přístup k sovětskému zlatu a část bylo zapotřebí nějak ulít a také zařídit prodej a převod peněz. Onen muž nějakým způsobem zařizoval právě podobné věci a také sbíral –obrazy a starožitnosti. Já jsem se s ním seznámil v antikvariátu a to, pěkně prosím, prostřednictvím ruské klasické literatury. Také jsem pánovi dal přezdívku Ruský román. Sem tam jsem mu sehnal a doporučil nějakou tu ruskou klasiku – jsem do toho blázen. Tu a tam jsme pohovořili o literatuře a já se tak nenápadně dostal do sféry jeho vlivu. Zažili jsem ledacos a také se občas projeli jeho nablýskaným Jaguárem. Tehdy mohl mít tak sedmdesát let. Občas na nějakou dobu zmizel i s tím svým svým Jaguárem. Po návratu říkal –víte co, já už ve svém postavení nepotřebuji nějaké drahé obleky, ale pokud jedete za někým důležitým, tak dobré auto se vám hodí a nikdy si nezapomeňte sebou vzít dobré hodinky. To stačí.

Sekundární poutače, cosi jak druhotné orgány …

Přeci jenom musí tak trochu být vidět, že máte peníze. Potom se už dá pohovořit o ledasčem…nevím jestli si se mnou nevyrovnával otcovský komplex. Byl bezdětný a jisté podobné momenty daly se v našem vztahu vysledovat. Nu nebyl to žádný světec, ale vděčím mu za nejedno poučení … nu to je tak trochu na vysvětlenou.

Liška podšitá. Takže ten Váš román je takříkajíc autobiografický, pochopitelně s básnickou licencí (Licence To Kill), thriller s prvky humoru, mimo jiné …

Tvorba nezná hranice. Minulost tady leží jako mladá žena a vy si s ní můžete, ale také nemusíte, dělat co chcete. Máte tady spoustu různých technik a postupů a také nepřeberné množství témat. Shakespeare se také neohlížel na to, že některá témata jeho her již někdo před ním nějak zpracoval. Vzal si co potřeboval a pustil se do toho. O to také jde – jistě s patřičnou úctou, ale ne že před tím usíráme dlažební kostky devótnosti – vzít co potřebujeme a pustit se do toho. Potom tady je někdo, komu se také říká čtenář. Nu jistě tady byla spousta literátů, kteří psali s ohledem na onoho čtenáře a nedá se říci že by to byli nějací břídilové a jistě určitý ohled na čtenáře je na místě. Já to ale bohužel nemám – takže by si někdo mohl pomyslet – sobecký, do sebe zahleděný parchant – možná mě to prostě napadne a potom si s tím musím hrát a jestli to někdo bude číst mi při tom ani nepřijde na mysl a opravdu se divím, že jste se do toho pustil.

Je ULRICH tzv. generační román?

Na to vám může odpovědět recenze od Dr. Wagnera z literární přílohy Mladé fronty ze sobotního vydání z 17.5.: Dobrý den přátelé – původně jsem vás chtěl zpravit o dění z knižního festivalu Svět knihy, který končí zítra 18.5. Samozřejmě, že jsem tam byl a mohl jsem si projít mezi stánky různých vystavovatelů a musím říci, že knižní produkce se nám utěšeně rozrůstá a čtenáři mohli si vybrat z nepřeberné nabídky různých titulů z nejrozmanitějších oborů. Také se nám tady objevil nejeden známý spisovatel, takže jejich příznivci mohli získat podpis do knihy. Marně jsem ovšem na výstavišti pátral po knize našeho současného českého autora, který by mohl aspirovat na autora světového. Ano světového, ovšem nikoli v tom smyslu , kterak je dnes chápán. Samozřejmým měřítkem světovosti je dnes počet prodaných výtisků a od něj odvíjející se nakladatelský obrat. V tomto ohledu pochopitelně nemůže se žádný český autor srovnávat se spisovateli z anglosaských zemí, kde již samotná velikost trhu může, v případě úspěchu, zajistit veliký zisk. Úspěchu se může také trochu pomoci. Každý ví co zmůže pořádná reklamní kampaň. V takové kampani se pomalu dá udělat i z hovna kámen mudrců.

A ten mudrc vyrobí z hovna bič moudrosti a zapije to sušenou vodou … Takový zrcadlový sál se jen tak nevidí …

Samozřejmě, že propagandistická mašinerie nakladatelského průmyslu by sama o sobě ještě nestačila k tomu, aby jaksi z ničeho vygenerovala zisk, ale pochopitelně musí tady být bestseller a bestseller má svoje náležitosti bez nichž nestal by se nejlépe prodávanou knihou. Tady musí přijít ke slovu dobový vkus a jistá latentní čtenářská poptávka. A každý citlivý nakladatel na takové nálady musí mít správný čich, i když někdy takový duch doby pořádně zapáchá. Co vše se už čtenářskému publiku předložilo, aby se ukojily jeho kulturně trávící zájmy? V devatenáctém století byly v oblibě velkolepé historické romány a také různé společenské kusy popisující, někdy pořádně ostře, nešvary doby. Vzpomeňme Waltra Scotta, Alexandra Dumase, anebo Viktora Huga, ale v té době působilo daleko víc zajímavých a také úspěšných autorů a na to také muselo reagovat nakladatelské podnikání, takže zájem o takové věci se musel udržet co nejdéle a také se poměrně dlouhou dobu udržel. Jaký je duch dneška je těžko odhadnout, ale právě průzkum současné masové knižní produkce nám může ledacos napovědět. Mne samotného velice zaskočil tak nesmírný úspěch dětsko pubertální ságy anglické autorky Rowlingové. To je pouze jeden příklad. Velice dobře se prodávají různé upíří příběhy a různé několikadílné fantasy ságy. O všelijakých románech pro ženy raději pomlčím. To je záležitost čistě spíše pro botanika než pro literárního vědce. Ale Harryho a upíry a pochopitelně ani kriminálně záhadologické ŠIFRY MISTRA Browna nemůžeme obejít. Je to jakási šifra a naším úkolem je najít klíč k té hádance. No ono to zase tak složité nebude a každý poněkud probudilý jedinec jistě již přišel na správnou odpověď a také bych u toho také zůstal. Spíše než o rozbor nakladatelského podnikání mi jde o to zjistit, zda–li se o autorech výše uvedených současných děl dá říci, že jsou světoví ve smyslu jak byl světový Goethe anebo Homér. Jen se nebojme ohlédnout za sebe, dozadu, do minula a nebojme se tam najít nějakou trvalou hodnotu. Co myslíte – budou vám na to stačit prsty vašich rukou? Pravděpodobně bysme se dopočítali daleko většího počtu hodnotných děl, ale zase tak závratné číslo to nebude. Rowlingová umí psát, všechna čest, ale intuitivně přeci musí každý soudný člověk cítit ten propastný rozdíl mezi ní a třeba takovým ČECHOVEM.

Ale sešel jsem trochu z cesty a dostal se příliš daleko, takže bude nejlepší vrátíme–li se domů na výstaviště na festival svět knihy. Znovu vám musím připomenout, že českého autora takového světového formátu jsem tady nenalezl.

Ale, možná přeci ano. Možná by něco takového mohlo přímo vznikat před našima očima a my zalepení třpytem dobového halasu nevidíme, co možná uvidí naši potomci, pokud ovšem již úplně nezblbnou a pokud ještě vůbec budou umět číst. Tady potom již nebude co objevovat a jeden velký revolver přiložený ke spánku zeměkoule by patrně celou tu trapnost elegantně vyřešil. Kdo by ovšem mohl stisknout spoušť?

Předpokládejme, že za sto let to s lidmi přeci jenom nebude tak špatné a tak tedy budou schopni vidět to, co mi nevidíme. Ale tak tomu ale již nejednou v minulosti bylo. Nejeden román si musel počkat celou řádku let než někoho zaujal a teprve poté někdo pronesl – dokonalé.

Objevil jsem u jednoho nenápadného stánku jednoho malého nakladatelství –Malý náklad– pozoruhodný paperback. Zaujala mne obálka a co jiného na ní mohlo být než pěkná ženská zadnice v kožených kalhotách, ale černobílá. Na obálce jsem si přečetl Ulrich a dole jméno autora. Jakýsi Kačur. O tom jsem tedy ještě nikdy neslyšel, ale o Ulrichovi jsem již něco zaslechl již jenom proto, že je to hlavní hrdina slavného románu světoznámého rakouského spisovatele Roberta Musila. Takže pan Kačur zvolil si do názvu právě jméno této postavy. Patrně ho k tomu vedl předpoklad, že alespoň názvem zaujme a jistě i ta obálka má podobné opodstatnění. Na stánku mi menší vousatý pán pověděl, že vlastně ani neví jak se mu ta věc dostala na stánek. A opravdu se ukázalo, že knihu nevydalo nakladatelství Malý náklad. Na zadní straně zmiňované knihy objevil jsem informaci, že knihu si vydal v počtu sto kusů sám autor. Zeptal jsem se tedy vousatého pána, má–li více kusů. Neměl žádný další, ale nevzpomínal si, že by nějaký prodal. Tudíž MUSIL zde knihu někdo zapomenout anebo ji tady provokativně položil sám autor, který nyní zpovzdáli sleduje můj údiv nad jeho knihou a také to může být pěkný psychopat, který mne bude sledovat po cestě s festivalu domů a poté se bude domáhat nějakého pozitivního hodnocení. Samozřejmě, že nic takového se nestalo. Zaplatil jsem tedy 100 Kč pánovi z Malých nákladů a ten je bez rozpaků přijal. Inu u malých nákladů se hodí každá stovka – a odjel večer domů na Vinohrady. Zde pustil jsem se do čtení milého Ulricha a nestačil jsem se v průběhu četby divit. Kdyby mi nemířil mezi oči malý revolver asi bych hodnotil Ulricha jinak, ale musel jsem s revolverem u hlavy napsat, že tady konečně máme něco pořádného a omlouvám se tímto jmenovaným autorům, neboť muž v tmavých brýlích, který vypadal jako nasraný ruský mafián, mi do toho syčivým hlasem říkal, že jestli to poseru, tak že mi udělá z hlavy řešeto a tak jsem musel napsat, že tady v té české prdeli, v té jímce a černé díře Evropy, nevzniklo na poli literatury – až na pár vyjímek– nic pořádného, a že právě Ulrich je konečně tím pravým dílem a že on ten nasraný mafián ve slunečních brýlích je tady od toho, aby to celé uvedl na pravou míru a že když to nepůjde po dobrém tak to zkrátka půjde po zlém. Poté co jsem dopsal svůj chvalozpěv přinutil mne přejít k mému domácímu baru, kde jsem potkal svoji svázanou manželku a také svoji svázanou tchýni, která k nám přijela na týdenní návštěvu. Žena probodávala mne pohledy, neříkala nic, neboť ji v tom bránila utěrka nacpaná do pusy a přelepená mojí lepící páskou a podobně na tom byla i tchýně, ale tam jsem byl dokonce i trochu rád, že nemůže mluvit.

„Hele, pravil Kačur, neboť to nebyl nikdo jiný než autor Ulricha, “vidím ti na očích, že by ti vůbec nevadilo, kdybych té babizně ustřelil palici. Stačí říct a máš ji z krku“. Růžena, moje žena vypjala se v křesle jako luk a její obličej nalil se krví a tchýně proměnila se pro změnu v hromádku neštěstí.

„Dobrá, necháme to plavat. Pojď napijeme se trochu na tvé zdraví“. Mafián otevřel můj bar, vytáhl nejlepší koňak a rozlil nám. “Tak na co si, panáčku, připijeme“? No co takhle třeba na světovou literaturu?“

Připili jsme si tedy na světovou literaturu, potom jsme si připili na ČECHOVA a potom ještě na Musila a také na Bunina.

„To byl chlapík ten Musil, co šmejde?“ Přikývnul jsem, že to byl chlapík a opravdu si to také myslím. “Tak kamarádíčku, jak mi tedy vysvětlíš, když tak pěkně kýváš, ty svoje podělaný recenze v literárních novinách, kde bezostyšně chválíš úplná hovna místo toho abys je co nejrychleji sprovodil ze světa? To je mám nakonec vystřílet nebo co? Mlčíš a vůbec se ti nedivím. Taky bych mlčel, kdyby mi někdo mával u ksichtu s pistolí.“

Probudil mne svit mé stolní lampy. Po několika stránkách Ulricha upadl jsem na chvíli do mrákotného stavu. Je to ale slátanina, to se tedy nedá odestát, ale ten chlap se pokouší o něco velikého a je vidět, že je to jeho první pokus a tak mu to sem tam ujede a taky s těmi korekturami si nedal práci. Nu ke světovosti to tedy má ještě dost daleko, ale pokud bude psát dál, dávám mu šanci, že by se snad mohl k něčemu dopracovat. Ale plagiátor to není.

A TADY MÁTE UKÁZKU TOHO JAK ASI VZNIKAL ULRICH. POSTUPNĚ SE TO USADILO, ALE NEDALO MI TO POKOJ. AŽ NAJEDNOU TO BYLO PRYČ A TAK TADY MÁME JEDNO TORZO.