Homo vulgaris – Homér

O ČLOVĚKU I.

Po zemi plazej se hadi,
některejm lidem to vadí.
Hadi se po zemi plazí,
lidi jsou kurvy a vrazi.

Ze stoky vylézaj krysy
a ty prej nevíš už, čí jsi.
Na stromě zas někdo visí.
Člověk to bejvával kdysi.

Po zemi plazí se člověk.
Kdo nás tak daleko dovlek?
Člověk už není, nejsou už lidé,
co ještě proboha příjde?

Z baráků vylézaj lidi.
Každej se za sebe stydí.
Nevnímá to, co je kolem.
Píšu za hospodským stolem.

Stůl, to je špína a růže,
kdo za tohle všechno může?
Já snad už v matčině lůně věděl,
že člověk je čuně …

26.9. 94
rest. „Na Hřišti“

O ČLOVĚKU II.

Člověk, to přej má znít hrdě.
Jenže, když mi lidi smrděj.
Na co tak máme být hrdí?
Už nejsme lidi, jsme jenom zmrdi.

Ve sklepě prej máme myši.
Ty mají intelekt vyšší.
Z pastí si dělají prdel.
Člověk aby jenom smrděl.

Člověk, to prej má znít hrdě,
jenomže já nejsem koprofil.
Takže mi furt lidi smrděj
a nechci tu bejt ani o den dýl.

Pak dám svý básně svejm kočkám,
na honorář ještě počkám.
Kočky ho v termínu dají,
neb soucit s hovadem mají.

Člověk, to prej má znít hrdě.
Já hlavu zdvihnout už nemám sil.
Z ulice lidi zas smrděj,
proč bych se nakonec nenapil?

27.9. 94
psací stůl

SVATBA

Na svatbě v poklidu pojedli,
tváříce se jako posedlí.
Oči vypoulený děsem.
Člověče, pověz mi, kde jsem?

Na svatbě v poklidu popili,
potom až nadoraz opilí,
nožema zahnali nudu.
Co bude, až tu nebudu?

Sebranka je pěkně nasoslá.
Nevěstu vsadili na osla.
Myšlenky hlavou se honí –
– copak jsem stejnej jak oni?

A pořád veselo kolkolem.
Pan ženich ve zvratcích pod stolem.
Pracně si žíly podřezal.
No tak fajn, ale co dál?

Když všechno přeci je v poklidu.
Četníci střílejí do lidu.
Lidé zas házejí kamením,
jen já vůl se pořád neměním …

19.10. 94
psací stůl

PAKÁRNA

Psychiatr tuhle mi povídal:
Tolik je v životě pěknýho!
A já mu v tu ránu pěstí dal,
myslim rač na něco jinýho!

Psychiatr tuhle mi taky řek:
Ty nevíš, co přijde nakonec.
A já jen povídám: Dyk mám svůj věk
a konec je přeci všech nás věc!

Psychiatr z očí do očí
praví: Proč černě vidíš svět?
Já se rač do kalhot pomočil.
Svět stojí za hovno, co stal se svět.

Psychiatrům ptáčci zpívají,
od rána do noci, celej den.
Ať mi tu kazajku sundají!
Dyk už jsem životem unaven!

19.10. 94
psací stůl

O ČLOVĚKU III

Strachem už bolí mi břicho.
Nevěřím ani svý ochrance.
A všude podivný ticho
jako když stříhají trestance …

Bojím se otevřít oči,
takoví, jak já jsou bez šance.
Do kalhot potupně močím.
V korekci ubili trestance …

Tvůj život, říkal můj táta
nebude holt žádná romance.
Až ráno odbije pátá zastřelej
dalšího trestance …

Co jsem byl, už dávno nejsem.
Podoben dobytčí oháňce.
Koukni, jak chvěju se děsem.
Už nechci žádnýho trestance …

epilog:
A tak si uvážu mašli,
to dělaj prý lidé bez šancí.
Mám strach, že by mě tu našli
živýho ti mrtví trestanci …

14.11. 94
špitál

O ČLOVĚKU IV.

Kouká, že by tě uhranul.
A v očích nekonečnou zášť,
na sobě gumovej pršipláší.
Dyk je to obyčejnej vůl!

Teď nenápadně se přisunul,
až celá hospoda propukla v smích
možná dostane na čenich.
Dyk je to obyčejnej vůl!

Zvětralý pivo usrknul.
V očích teď nekonečnej strach …
to nejni oběť ani vrah.
Dyk je to obyčejnej vůl!

No, hospodskej se ustrnul,
jenom na dveře ukázal
a fízl s radostí to vzdal.
Dyk je to obyčejnej vůl!

epilog:
Nikde nedostal chléb a sůl
ten novodobej Ahasver.
Jen pud mu velí ber kde ber.
Ten vůl by dobře neusnul
kdyby nikoho neudal!
Fízlovat musí dál a dál …
A je to obyčejnej vůl!

15.11. 94
špitál

O ČLOVĚKU V.

Tam stál klášter za starých věků,
v něm mniši žalmy zpívajíc …
Já chtěl napsat žalm o člověku,
jenže, když neznamenám nic?

Jen závidím těm řeholníkům,
jenž nalezli svůj věčný klid.
A zřekli se dobytčích zvyků –
– od rána do večera pít

jest dobré jen tak pro hovado,
tak proč si něco namlouvat.
Nikam se žene lidí stádo,
já sám jsem slizkej jako had

a ti, co mně snad naslouchají
maj místo mozku varlata!
Ti nikdy ducha nepoznají.
Dyk toť člověka podstata!

Dávno nestojí klášter starý.
Mniši už žalmy nepějí.
Tak díky, Bože za ty dary.
Dávno jsem ztratil naději!

15.11. 94
špitál

BLUES

Ta ženská nemá žádný vnady,
máš, chlape, vábec ňákej vkus?
Ale když už jsi jednou tady
tak napiš jedno smutný blues …

Ty neděláš mi žádnou slávu.
Kouknout se na tě – to je hnus.
Jestlis nepropil v chlastu hlavu
napiš mi hodně smutný blues …

Ruce se třesou, rozum v háji,
snad by to stálo za pokus.
Víš snad, že za blba tě mají
tak napiš hodně smutný blues …

Prej táhneš to i s teploušemaj
koukni, ten hošan, to je kus!
Bavit se s tebou cenu nemá
tak napiš aspoň ňáký blues …

Ty hovado, dyk's ztratil's duši.
Mít duši je aspoň ňáký plus.
Dřevěný pyžamo tí sluší
tak napiš svý poslední blues …

20.11. 94
špitál

PLAGIÁT

Na hřbitově zas září svíce,
je listopad a já mám začít psát.
Růženec přebíraj řeholnice.
Maj život svůj, já jsem jen plagiát.

Na hřbitově je plno listí.
Už stmívá se a já bych se měl bát.
Snad u mě nákou deviaci zjistí,
zřejmě co dělám, je jen plagiát.

Na hřbitově zas vyjí vdovy.
I když jsem se ptal už kolikrát
sotva mi některá z nich poví
zda jsem sám sebou či jen plagiát.

Na hřbitově už hnijou věnce.
A lidi říkají si snad
je to jen neškodná dekadence
a nebo ubohéj plagiát.

Na hřbitově už se nepohřbívá.
I hrobník už šel mezi svoje spát.
U brány ňákej psychopat si zpívá.
Nic víc, nic míň, dyk je to plagiát!

24.11. 94
špitál

O ČLOVĚKU VI.

motto: Jen zvíře je šťastné,
neboť nezná strach ze smrti …
Schopenhauer

Člověk, jenž nepoznal štěstí
odpornej je jako příjice.
Jak těžko vedle sebe snésti
ty tupý dubový palice.

Člověk, jenž nepoznal štěstí,
no podívej, nejni to hnus?
Zasloužil by ránu pěstí,
když střádá penízky na funus.

Nemůžu nikdy šťastným býti,
smrt na mě číhá ze všech stran.
Tak musím dryáky píti
a to jsem všeho tvorstva pán …

Nemůžu nikdy šťastným býti,
vidím jen svých předků skelety.
Smrt prej má být koncem žití,
tak jaký veselý náměty?

To mojo kočičky malý
štěstím jsou celý bez sebe.
Všechno zlý okolo spálí
a pak možná přijdou do nebe.

To moje kočičky malý
v zahradě nadšeně mrouskají.
Blbej pán tvorstva je chválí
že strachu ze smrti neznají …

25.11.94
špitál

ŽIDOVSKÝ HŘBITOVY

Židovský hřbitovy
dožívaj v beznaději.
Jen kříže hákový,
černá barva ve spreji …

Židovský hřbitovy
zarůstaj zvolna travou.
Kdo mi teď odpoví?
Snad heftlink před popravou …

Neslyšet Jisgadal,
jenom křik ostrejch hochů.
Já stal jsem opodál
a bál se aspoň trochu …

Neslyšet Jisgadal,
kdopak se dneska modlí.
Každej svůj podíl vzal
a na všem jsme se shodli …

Židovský hřbitovy
dožívá starej rabbi.
Kujou se okovy,
to možná proto, aby

židovský hřbitovy
upadly v zapomnění.
Kdo mi teď odpoví?
Dávno tu nikdo není …

26.11.94
špitál

O ČLOVĚKU VII.

Když se krev místo mléka dojí,
když stále blíž jsme pravěku.
Když všechno jsme, jenom ne svoji,
to píšu báseň člověku …

A když namísto ocenění
se dočkávám jen nevděku.
Když skoro každej ví, že neví,
to píšu báseň člověku …

Když nenápadně odvádí mě
dva páni v šedým obleku.
Když pod tanky se chvěje země,
to píšu báseň člověku …

Když namísto, abych se vzpříčil
se nechám táhnout ve vleku.
Když plány svý jsem dávno zničil,
to píšu báseň člověku …

Teď konečně možnost máte
vidět héroa v pokleku.
Však vy si se mnou nezadáte –
– Píšu báseň všem člověkům!

26.11. 94
špitál

BLÁZNIVÁ

Na světě je tolik nepotřebnejch věcí,
nemusely by tu přeci vůbec být.
Vypusíte všechny schizoidy z klecí
a brzy uvidíte, co se bude dít!

Zaplavíme svět a svět nám bude vděčný,
už nikdo nebude nám bláznů lát.
Zprzníme všechny nedospělý slečny.
tak pravil polymorfní psychopat!

Když ještě rozumu ti trocha zbývá,
copak tě ta má vize nelák:
Že zcela zdarma opiješ se z píva,
že zmizej všechna psychofarmaka?

Máš-li v úmyslu pokus suicidální,
připravíme ti ještě ovace!
Vždyl hodit si to nejni amorální,
lepší, než ráno vstávat do práce!

Ty vize mívám po desátý sklence
a když si dám pár prásků mařeny,
ďáblové vijí mi pohřební věnce
a já jsem z toho celý nadšený.

To jenom máma zas telefon zdvíhá,
bytem se schizofrenik potácí.
Sanitka houká, vše se kolem míhá.
A zas má klec – kazajka svěrací!

Na světě je tolik nepotřebných věcí.
Ta delírka přec nemusela být.
Pan A. zůstane zatím sedět v kleci,
pár šoků, Plegoš a zas bude klid!

30.11. 94
špitál

O ČLOVĚKU VIII

Končí rok devadesátčtyři
a já se vidím u zdi stát.
Čtyři gardisté na mě míří.
Tak teď už přestanu snad psát …

Pásku přes oči, tak to bývá,
nemám nic za zlé gardistům.
Dali mi ráno napít piva
a navrch jestě velkej rum.

Končí rok osmdesátčtyři.
Z Orwella zůstal jenom troud …
Musím se se vším prosto smířit,
když do koulí mi pouštěj proud …

Měl jsem si vzpomnět na torturu,
bejt loajální, přestat psát.
Na rukou pěknou manikúru,
měl jsem se strachy podělat!

Teď v roce devadesátčtyři
stojím před čtyřmi hlavněmi.
A mnou si ruce oficíři,
že jeden trouba oněmí …

A mně se lehce hlava motá,
bodejť by ne, jsem řádně fet.
Tak odchází se ze života,
když život nejni žádnéj med!

1.12. 94
špitál

KARIKATURY

Nesnáším asi karikatury
a když se na mě koukaj shůry.
Zabiju radši z vilnosti.
/A učiním tak s radostí/.

Nesnáším asi karikatury
a tím míň z plakátů stvůry,
co zabíjej už pohledem.
Já furt jen říkám: Čert je vem!

Nesnáším asi karikatury
a děsí mne ve dne noční můry.
Nejraděj střílím na šašky,
co se tak bojej porážky.

Nesnáším asi karikatury
a odpluju na loďce z kůry,
někam, kde oddělám se sám.
Ano, takhle to udělám.

Jsem asi divná karikatura
a problémů je se mnou fůra.
Jedinej je v tom zádrhel:
Měli mi včas dát na prdel!

4.12. 94
špitál

HOMO VULGARIS

Člověk je prapodivná figura.
Tak praví pavědecký spis.
Chce být snad Bohem tahle nestvůra?
Sapiens nikdy, Homo vulgaris.

Ostudu dělá, kde se objeví
a vleze všude tenhle hmyz.
Nejhorší na tom, že sám dobře ví:
Sapiens nikdy, Homo vulgaris.

Už dávno musel z výšin slézt
do stoky, kde je plno krys.
Tak hnije v rozvalinách měst.
Sapiens nikdy, Homo vulgaris.

Kdykoli na tuhle zrůdu narazíš,
radím ti dobře, rychle zmiz.
Zezadu bodne, to si teda piš.
Sapiens nikdy, Homo vulgaris.

Jen nostalgie stále nutí je
vzpomínat, že lidi bejvávali kdys.
Tu nálepku nám nikdo nesmyje:
Už žádnéj Homo, už jen vulgaris!

4.1. 95
psací stůl

KONEČNÁ

Nic na tom světě totiž není věčné.
Stejně se sejdem všichni na konečné.
A jedno bude, máš či nemáš víru,
/musím vše uvést holt na pravou míru/.

Dřív nebo pozdějc, ono je to jedno
do šaliny si všichni lidi sednou.
Až na konečnou. řidič kývne hlavou,
doufám, že aspoň vybere tu pravou …

Tak vydáme se na poslední cestu
a prázdná tramvaj vrací se zpět k městu.
Na konečný zůstanou lidí mraky.
Když si tak prohlížím tyhle vraky.

Najednou vidím, že přesně to je život.
U stánku poslední teda dám si pívo.
A protože už není fakt kam spěchat,
můžem tu všichni spořádaně čekat.

A jelikož jsme slepí, ba i hluší,
nevnímáme, kdo sebere nám duši.
A koneckonců jsme i trochu vděčný,
že jsme tu všichni zkejsli na konečný …

5.1. 95
psací stůl