Homér's Birthday – Homér

HOMÉR'S BIRTHDAY

Za tejden mám přej jednatřicet;
proč už se na to nevysrat?
Játra mám v hajzlu, snad i plíce,
jak dlouho tudle frašku hrát?

Za tejden bude velká sláva.
Kámoši budou na mraky.
A mě už teďkonc bolí hlava:
nečekám žádný zázraky,
Od koho taky,
od koho taky.

Za tejden je mi jednatřicet;
píše se to i v kalendáři.
Těch boulí bude ještě více.
To nepřečet jsem v breviáři.

Za tejden pro vás, zlitý pívem
budu zas dělat kašpara.
A když ne, dobrý, neubyde.
Snad někdy někdo načmárá:
no, lepší je mu na márách
no, lepší je mu na márách.

Za tejden fakt mám jednatřicet
a to mám pořád táhnout dál?
Mějte mě třeba za pokrytce …
dyž zvu vás na ten candrbál.
Dyk je vás přeci pořád více,
zkurvenejch šejdířů, co znaj
prachy a provaz z šibenice …
a ty na mě maj
a ty na mě maj

5.8. 1995 /přepracováno/
my room

BLÁZNIVÁ

Na světě je tolik nepotřebnejch věcí;
nemusely by tu přeci vůbec být.
Vypusťte všechny schizoidy z klecí
a brzy uvidíte, co se bude dít!

Zaplavíme svét a svět nám bude vděčný,
už nikdo nebude nám bláznů lát.
Zprzníme všechny nedospělý slečny.
Tak pravil polymorfni psychopat!

Když ještě rozumu ti trocha zbývá,
copak tě ta má vize neláká:
Že zcela z zdarma opiješ se z píva,
že zmizej všechna psychofarmaka?

Máš-li v úmyslu pokus suicidální,
připravíme ti ještě ovace!
Vžyť hodit si to nejni amorální,
lepší než ráno vstávat do práce!

Ty vize mívám po desátý sklence
a když si dám pár prásku mařeny,
ďáblovó vijí mi pohřební věnce
a já jsem z toho celý nadčený.

To jenom máma zas telefon zdvíhá,
bytom se schizofrenik potácí.
Sanitka houká, vše se kolem míhá.
A zas má klec – kazajka svěrací!

Na světě je tolik nepotřebných věcí.
Ta delírka přec nemusela být.
Pan A. zůstane zatím sedět v kleci,
pár šoků, Plegoš a zas bude klid!

30.11. 1994
špitál

ŽIDOVSKÝ HŘBITOVY

Židovský hřbitovy
dožívaj v beznaději.
Jen křiže hákový,
černá barva ve spreji …

Židovský hřbitovy
zarůstaj zvolna travou.
Kdo mi teď odpovi?
Snad heftlink před popravou …

Neslyšet Jisgadal,
jenom křik ostrejch hochů.
Já stál jsem opodál
a bál se aspoň trochu …

Neslyšet Jisgadal,
kdopak se dneska modlí.
Každej svůj podíl vzal
a na všem jsme se shodli …

Židovský hřbitovy.
Dožívá starej rabbi.
Kujou se okovy,
to možná proto aby

Židovský hřbitovy
upadly v zapomnění.
Kdo mi teď odpoví?
Dávno tu nikdo není …

26.11. 94
špitál

BLUES

Ta ženská nemá žádný vnady,
máš chlape vůbec ňákej vkus?
Ale když už jsi jednou tady
tak napiš jedno smutný blues …

Ty neděláš mi žádnou slávu.
Kouknout se na tě – to je hnus.
Jestlis nepropil v chlastu hlavu
napiš mi hodně smutný blues …

Ruce se třesou, rozum v háji,
snad by to stálo za pokus.
Víš snad, že za blba tě mají
tak napiš hodně smutný blues …

Prej táhneš to i s teploušema;
koukni, ten hošan, to je kus!
Bavit se s tebou cenu nemá
tak napiš aspoň ňáký blues …

Ty hovado, dyks ztratils duši.
Mít duši je aspoň náký plus.
Dřevěný pyžamo ti sluší
tak napiš svý poslední blues …

20.11. 94
špitál

PLAGIÁT

Na hřbitově zas září svíce;
je listopad a já mám začít psát.
Růženec přebíraj řeholnice.
Maj život svůj; já jsem jen plagiát.

Na hřbitově je plno listí.
Už stmívá se a já bych se měl bát.
Snad u mě ňákou deviaci zjistí;
zřejmě co dělám, je jen plagiát.

Na hřbitově zas vyjí vdovy.
I když jsem se ptal už kolikrát
sotva mi některá z nich poví
zda jsem sám sebou či jen plagiát.

Na hřbitově už hnijou věnce.
A lidi říkají si snad
je to jen neškodná dekadence
a nebo ubohéj plagiát.

Na hřbitově už se nepohřbívá.
I hrobník už šel mezi svoje spát.
U brány nákej psychopat si zpívá.
Nic víc, nic míň, dyk je to plagiát!

24.11. 1994
špitál

SVATBA

Na svatbě v poklidu pojedli,
tváříce se jako posedlí.
Oči vypoulený děsem.
Člověče, pověz mi, kde jsem?

Na svatbě v poklidu popili,
potom až nadoraz opilí,
nožema zahnali nudu,
co bude, až tu nebudu?

Sebranka je pěkně nasoslá.
Nevěstu vsadili na osla.
Myšlenky hlavou se honí –
– copak jsem stejnej jak oni?

A pořád veselo kolokolem.
Pan ženich ve zvratcích pod stolem.
Pracně si žíly podřezal.
No tak fajn, ale co dál?

Když všechno přeci je v poklidu,
četníci střílejí do lidu.
Lidé zas házeji kamením,
jen já vůl se pořád neměním …

19.10. 1994

PAKÁRNA

Psychiatr tuhle mi povídal:
Tolik je v životě pěknýho!
A já inu v tu ránu pěstí dal;
myslim rač na něco jinýho!

Psychiatr tuhle mi taky řek:
Ty nevíš, co přijde nakonec.
Já jen povídám Dyk mám svůj věk
a konec je přeci všech nás věc!

Psychiatr z očí do očí
praví : Proč černě vidíš svět?
Já se rač do kalhot pomočil.
Svět stojí za hovno co stal se Svět.

Psychiatrům ptáčci zpívají,
od rána do noci, každéj den.
Ať mi tu kazajku sundají!
Dyk už jsem životem unaven!

19.10. 1994

O ČLOVĚKU I.

Po zemi plazej se hadi;
některejm lidem to vadí.
Hadi se po zemi plazí,
lidi jsou kurvy a vrazi.

Ze stoky vylézaj krysy
a ty prej nevíš už, čí jsi.
Na stromě zas někdo visí.
Člověk to bejvával kdysi.

Po zemi plazí se člověk.
Kdo nás tak daleko dovlek?
Člověk už není, nejsou už lidé,
co ještě proboha přijde?

Z baráků vylézaj lidi,
Každej se za sebe stydí.
Nevnímá to, co jo kolem.
Píšu za hospodským stolem.

Stůl, to je špína a růže,
kdo za tohle všechno může?
Já už snad v matčině lůně
věděl, že člověk je čuně …


26.9. 1994
rest. „Na Hřišti“

O ČLOVĚKU II.

Člověk, to prej má znít hrdě,
jenže, když mi lidi smrděj.
Na co tak máme bejt hrdí?
Už nejsme lidi, jsme jenom zmrdi.

Ve sklepě prej máme myši.
Ty maj prej intelekt vyšší.
Z pastí si dělají prdel.
Člověk jenom aby smrděl.

Člověk, to prej má znít hrdě,
jenomže, já nejsem koprofil.
Takže mi furt lidi smrděj
a nechci tu bejt ani o den dýl.

Pak dám svý básně svejm kočkám
na honorář ještě počkám.
Kočky ho v termínu dají
neb soucit s hovadem mají.

Člověk, to prej má znít hrdě.
Já hlavu zdvihnout už nemám sil.
Z ulice lidi zas smrděj,
proč bych se nakonec nenapil?

27.9. 1994
Kunštátská 17, psací stůl

O ČLOVĚKU III.

Strachem už bolí mi břicho.
Neveřím ani svý ochrance.
A všude podivný ticho
jako když stříhají trestance …

Bojím se otevřít oči,
takoví, jak já jsou bez šance.
Do kalhot potupně močím.
V korekci ubili trestance …

Tvůj život, říkal můj táta
nebude holt žádná romance.
Až ráno odbije pátá
zastřelej dalšího trestance …

Co jsem byl, už dávno nejsem.
Podoben dobytčí oháňce.
Koukni, jak chvěju se děsem.
Už nechci žádnýho trestance …

epilog:
A tak si uvážu mašli,
to délaj prej lidé bez šancí.
Mám strach, že by me tu našli
živýho ti mrtví trestanci …

14.11. 1994
špitál

O ČLOVĚKU IV

Kouká, že by tě uhranul.
A v očích nekonečnou zášť,
na sobě gumovej přšiplášť.
Dyk je to obyčejnej vůl!

Teď nenápadně se přisunul
až hospoda propukla v smích;
možná dostane na čenich.
Dyk je to obyčejnej vůl!

Zvětralý pivo usrknul.
V očích teď nekonečenej strach …
to nejni oběť ani vrah.
Dyk je to obyčejnej vůl!

No, hospodskej se ustrnul,
jenom na dveře ukázal
a fízl s radostí to vzdal.
Dyk jo to obyčejnej vůl!

epilog:
Nikde nedostal chléb a sůl
ten novodobej Ahasver.
Jen pud mu velí ber kde ber.
Ten vůl by dobře neusnul
kdyby nikoho neudal!
Fízlovat musí dál a dál …
A je to obyčejnej vůl!

15.11. 1994
špitál

O ČLOVĚKU V.

Tam stál klášter za starých věků,
v něm mniši žalmy zpívajíc …
Já chtěl napsat žalm o člověku,
jenže, když neznamenám nic?

Jen závidím těm řeholníkům,
jež nalezli svůj věčný klid.
A zřekli se dobytčích zvyků –
– od rána do večera pít

jest dobré jen tak pro hovado,
tak proč si něco namlouvat.
Nikam se žene lidí stádo,
já sám jsem slizkéj jako had

a ti, co mně snad naslouchají
maj místo mozku varlata!
Ti nikdy ducha nepoznají.
Dyk toť člověka podstata!

Dávno nestojí klášter starý.
Mniši už žalmy nepějí.
Tak díky, Bože za ty dary.
Dávno jsem ztratil naději!

15.ll. 1994
špitál

O ČLOVĚKU VI.

motto: Jen zvíře je šťastné,
neboť nezná strach ze smrti …
Schopenhauer

Člověk, jenž nepoznal štěstí
odpornéj je jako příjice.
Jak těžko vedlo sebe snésti
ty tupý dubový palice.

Člověk, jenž nepoznal štestí,
no, podívej, nejni to hnus?
Zasloužil by ránu pěstí,
když strádá penízky na funus.

Nemůžu nikdy šťastným býti,
smrt na mě číhá ze všech stran.
Tak musím dryáky píti
a to jsem všeho tvorstva pán …

Nemůžu nikdy sťastným býti,
vidím jen svých
předků skelety.
Smrt prej má být koncem žití,
tak jaký veselý náměty?

To moje kočičky malý
štěstím jsou celý bez sebe.
Všechno zlý okolo spálí
a pak možná přijdou do nebe.

To moje kočičky malý
v zahradě nadšením mroskají.
Blbej pán tvorstva je chválí
že strachu ze smrti neznají …

25.11. 1994
špitál

O ČLOVĚKU VII.

Když krev se místo mléka dojí,
když stále blíž jsme pravěku.
Když všechno jsme, jenom ne svoji,
to píšu báseň člověku …

A když namísto ocenění
se dočkávám jen nevděku.
Když skoro každéj ví, že neví,
to píšu báseň člověku …

Když nenápadně odvádí mě
dva páni v šedým obleku.
Když pod tanky se chvěje země,
to píšu báseň člověku …

Když namísto, abych se vzpříčil
se nechám táhnout ve vleku.
Když plány svý jsem dávno zničil,
to píšu báseň člověku …

Ted konečně tu možnost máte,
vidět héroa v pokleku.
Však vy si se mnou nazadáte –
– píšu báseň všem člověkům!

26.11. 1994
špitál

O ČLOVĚKU VIII.

Končí rok devadesátčtyři
a já se vidím u zdi stát.
Čtyři gardisté na mě míří.
Tak teď už přestanu snad psát …

Pásku přes oči, tak to bývá;
nemám nic za zlé gardistům.
Dali mi ráno napít piva
a navrch ještě velkej rum.

Končí rok osmdesátčtyři.
Z Orwella zůstal jenom troud …
Musím se se vším prosté smířit,
když do koulí mi pouštěj proud …

Měl jsem si vzpomnět na torturu,
bejt loajální, přestat psát.
Na rukou pěknou manikúru;
měl jsem se strachy podělat!

Teď, v roce devadesátčtyři
stojím před čtyřmi hlavněmi.
A mnou si ruce oficíři,
že jeden trouba oněmí …

A mně se lehce hlava motá;
bodejť by ne, jsem řádně fet.
Tak odchází se ze života,
když život nejni žádnej med!

1.12. 1994
špitál

KARIKATURY

Nesnáším asi karikatury
a když se na me koukaj shůry.
Zabiju raděj z vilnosti.
(A učiním tak s radostí).

Nesnáším asi karikatury
a tím míň ze plakátů stvůry,
co zabíjej už pohledem.
Jen já furt řikám, čert je vem.

Nesnáším asi karikatury
a děsí mne ve dne noční můry.
Nejraděj střílím na šašky,
co se tak bojej porážky.

Nesnáším asi karikatury
a odpluju na loďce z kůry,
někam, kde oddělám se sám.
Ano, takhle to udělám.

Jsem asi divná karikatura
a problémů je se mnou fůra.
Jedinéj je v tom zádrhel:
Měli mi včas dát na prdel!

4.12. 1994
špitál

ODCHOD

Na odchod ještě příliš brzy;
radostí tedy neskáču.
A po tváři mi tečou slzy,
ačkoli vůbec nepláču.

Na odchod ještě příliš brzy.
To řekli mi a víc už nic.
A nemám prý být na ně drzý,
pravili Páni z Černovic.

Na odchod ještě příliš brzy,
co může rapl vlastně chtít?
Teď držej mě tu na svý tvrzi
abych nemohl odejít.

Na odchod ještě příliš brzy;
všichni se sem však nevejdou.
Proto mě někdy trochu mrzí,
že přátelé se nesejdou.

Na odchod ještě příliš brzy.
Ze schízy stal se flegmatik.
Jen sestřička mu utře slzy –
– no jak se říká – teda dík!

1.7. 1995
my room
věnováno redakci TELEGRAF PAPER PRAGUE

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 

Nejbližší akce