Homér – Tajemství homérovy nálady

NEOINDUSTRÁLNÍ SOUČASTNOST

Sevřené zuby zaťaté pěsti
Psychóza davu iluze štěstí
iluze klidu opium moci
Iluze světla jež září nocí
Vzdálenost srdce z hlubiny těla
A plány smělé a slova smělá
A kolem ticho v vzdáleném řevu
Ksicht roztaženej jen do úsměvu
Optimum žití z pozice strachu
Z munice činů jen hrstka prachu
Vdavu je síla a v davu se skreješ
A jako všichni pak ruce si meješ
Když všechno nevyšlo co vyjít mělo
Na všechno naplejt by se nám chtělo
Žgryndy nám tečou jen po vlastním saku
Pak už jen provaz či snad kola vlaku
Současnost činí možnou nám snésti
Psychóza davu iluze štěstí

UŽ Z OKNA NEKOUKEJ
/původní verze asi r. 1986/

Už z okna nekoukej
stejně za chvíli přijdou
zatlučou na vrata
najdeš si jinou milou

Okolo chodějí
už děsně dlouhou dobu
vyser se na útěk
špatně sis zatlouk skobu

Gotické věže ční
skulptury chladné pláčí
grotesky na chvilku
ty už nás neomráčí

Už z okna nekoukej
před chvílí zatloukli je
krev teče pod dveřma
stejně ji někdo smyje

Okolo chodějí
a úniku už není
nenajdu ocenění
nenajdu naplnění …

HOMO ERECTUS

Po zemi plazej se hadi.
Věděj to staří i mladí.
Když někdo plazí se, to je přeci hnus.
Když už ne Sapiens, aspoň Erectus …

Od mládí člověk je blbej.
Ty taky musíš bejt tvrdej
a urvat ode všeho kus –
– když už ne Sapiens, aspoň Erectus …

Od mládí je člověk hajzl;
bráchovi jednu jsem majzl
a odvez ho pohřební vůz.
Když už ne Sapiens, aspoň Erectus …

Já mám tu smůlu, že vidim;
Po zemi plazej se lidi,
nejprašivější ze všech lůz.
Když už ne Sapiens, aspoň Erectus …

Takže jsem už se všim seknul.
Kdyby mi tak někdo řeknul:
Ty vole, postavit se zkus!
Když už ne Sapiens, aspoň Erectus …

25.1.95 homér psací stůl

ZABITÍ

Všude jsou samí zabití.
V tom našem světě slizkém.
Jak bych tě mohl líbati
svém uslintaném pyskem?

Nemám náladu na dívku,
když krchov pořád volá.
To radši šáhnu po pivku …
Tomu já neodolám.

Všude jsou samí zabití.
Ty milovat bys chtěla.
Půjdu se rači vyblíti …
Jen abys neumřela.

Nemám náladu na lásku,
nesnáším dívčí slzy.
A proto na svém opasku
už oběsím se brzy.

A všichni budou zabití.
Ten náš svět po tom volá.
A kdo by nechtěl zemříti?
Ani já neodolal.

28.2.99 homér my room

DEJA VU

Někdy se mi zdá, že se mi něco vrací
a nemusí to bejt hned deja vu.
Psychiatrům už nechci přidělávat práci …
Má milá sklenka mi snad odpoví.

Někdy se zdá, že jsem tu pro legraci.
Dalšího šaška principál zhotovil.
Jenže na šašky králové jsou krátcí …
Má milá sklenka mi snad odpoví.

Lidi jsou jako automaty hrací,
však už jim přidělávaj podkovy.
Někteří dobří, jiní darebáci …
Má milá sklenka mi snad odpoví.

Na hajzlu ňakej bezdomovec zvrací,
bejvalej filosof, kdožpak to dneska ví.
My tady všichni jsme vlasně jeho žáci …
Má milá sklenka mi snad odpoví.

Někdy se mi zdá, že se mi něco vrací.
Asi to bude ono deja vu.
Přišel zlý démon, pán halucinací …
Má milá sklenka mi snad odpoví.

8.12.98 homěr špitál

CESTY /JAKÉSI/

Má vady na kráse
ta cesta ke spáse
po které jsme se dali
Na konci nečeká
nic hodno člověka
Asi sme si to tak přáli

Každého je to věc
zda dojde na konec
nebo se vobrátí zpět
Každej přec právo
má rozřešit dilema
teďko či až za pár let

Ať myslím sebevíc
člověk je stejně nic
ať hmota či jeho stín
Dvacáté století
ledacos znesvětí
jak nemít pak z toho splín

Když vobčas na ducha
dolehne porucha
pro vědu je to rána
Co člověk nechápe
raději pošlape rovnice
projednou dána

Nežádám vod hmoty
nižádné komploty
a nehledám pravdu jen v ní
Ze spánku probuzen
mívám své iluze
někdy i pozitiví …

Jsem možná pitomec
chci dojít na konec
zatím se točím v kole
Když se mi to zdá vhod
najdu si pevnej bod
nejraději tam dole

Mám vady na kráse
brát zpátky nedá se
co jednou vyřknuto jest
Já mám své iluze
napolo obluzen
nandu si některou z cest

JÁ HOVOŘÍM!

několik básní z dní,kdy každé slovo, ať psané či mluvené, má cenu zlata proto: mluvte, pište, hrajte a zpívejte a hlavně: žádné servítky!!! to vzkazuje homér z odd. č. 9.

edice homér

ČERNÁ MYŠ

Černá myš
vylezla
na slunce
Promluvíš
alespoň
od srdce?
Promluvíš
alespoň
s účastí?
Černou myš
chytili
do pasti

SENILNÍ DEMENCE

Nohy mi nesloužej
ruce mi nesloužej
voči mi nesloužej
uši mi nesloužej

Mozek mi neslouží
po ničem netouží
snad mě pak vobslouží

Je snad ňaké žití
když červená svítí
vše půjde do řiti
jak se teď spasiti

Kálím si pod nohy
jak jsme teď ubohý
máme pro to vlohy

Senilní demence
v bufáči na Křence
v blázinci prezence
je to dekadence

Ta šedá Avie
hlavně že tu je
ta mě nezabyje
(jen na čas ukryje!)

… tohle je akorát první část,další přijde, jelikož mám žízeň a spoustu jiných povinosti. 23.2.1991